Vepřové hody. Tradice, která jen tak nezmizí

„Pravidelně ji dělám už více než dvacet let. Jsem na to zvyklý a dost dobře si neumím představit, že ji jednou neudělám. Je to velká událost, při které se sejde celá rodina, mí známí, všichni se dobře pobavíme," řekl Erich Chřibek z Opavy. Ten zabijačku každým rokem prožívá a velmi se na ni těší.

Je to setkání nejen pro rodinu blízkou, ale i z širokého okolí. Na tradiční zabijačku přijel do Opavy Filip Vrbický z Prahy. „Dostal jsem pozvání od bratrance. Pocházím z Kobeřic a kdysi jsme doma zabijačky dělávali. Mám z nich mnoho zážitků a při vzpomínce na ně jsem toto pozvání nemohl odmítnout," uvedl Filip Vrbický.

Ke každé správné zabijačce pochopitelně patří i zkušený řezník, bez něj by to jen těžko šlo. Roman Hanzlík se tomuto řemeslu věnuje příležitostně a u zabijaček asistuje už patnáct let.

„Lidé se k této tradici pomalu vracejí, třeba oproti minulému roku jejich počet určitě vzrostl," poznamenal. Vepře nemusíte nutně mít doma, stačí najít dobrého chovatele, se kterým se na odběru čuníka domluvíte. „Prase si lidé mohou objednat a mohou si ho u nás nechat i porazit," sdělil soukromý chovatel Zbyněk Býma z Pusté Polomi.

Co je potřeba a kolik stojí zabijačka?
Prase cca 120 kg
Cibule
Česnek
Kroupy
Koření (sůl, pepř, nové koření, majoránka, kmín)
Neslazená buchta nebo bílé pečivo (50 – 60ks rohlíků)
Střeva na jitrnice
Špejle
Celková cena: cca 5500 korun

Zabijačka není pro každého

I když se to jeví jako vcelku jednoduchá záležitost, uspořádání zabijačky není žádná legrace. Je potřeba mít prostory, dostatek lidí a v neposlední řadě k tomu musíte mít především vztah.

„Zabijačku dělám vždy pravidelně před Vánoci, ať už máme na svátky maso. Neumím si představit, že bychom ji neuspořádali, je to velká tradice. Sejde se celá rodina, všichni se nějakým způsobem zapojí. Někdo krájí rohlíky do jitrnic, jiný mele maso, další přikládá pod kotel, aby nevyhasl. Ale hlavně se všichni dobře bavíme," řekl Erich Chřibek z Opavy, který zabijačku dělá už více než dvacet let.

K zábavě patří také jídlo a pití. „Upečou se koláče, uvaří se káva, dáme si po štamprli. Přes den je kolem toho dost práce, ale k večeru, když už je vše hotovo a uklizeno, posedíme, poklábosíme, dobře se najíme a napijeme, to k tomu prostě patří," dodal.

Dnes už málokdo chová vepře doma. Lidé dávají přednost těm z velkochovů. „Prase bereme přímo od chovatele, jen jednou jsme ho měli doma a sami si ho vykrmili. Bývá různě velké, většinou ale kolem 120 kilo, z toho máme tak akorát masa pro rodinu.

Když spočítám všechno, co se musí nakoupit, to znamená bílé pečivo, kroupy, střeva na jitrnice, koření a samozřejmě samotné prase, vychází to vždy přibližně asi na pět šest tisíc korun," uzavřel Erich Chřibek.

Na zabijačku přijel z Prahy

Při zabijačce se potká rodina blízká i vzdálená. Filip Vrbický na jednu takovou přijel ke svému bratranci do Opavy rovnou z hlavního města. „Pocházím z Kobeřic a pamatuji si, že když jsem byl mladší, zabijačky jsme doma dělávali," poznamenal.

Občas se stává, že do striktně naplánované akce vstoupí cosi neplánovaného. O vtipné historky nemá nouzi ani on. „Při jedné zabijačce zabíjel řezník prase sekerou, a protože jeho úder nebyl dostatečně silný, prase to pouze pobídlo k ještě větší aktivitě. Uteklo nám do garáže, kde mezitím ženy připravovaly vše potřebné kolem, a to bylo pozdvižení.

V momentě byly všechny na stolech, ale prase bylo velmi mrštné a nedělalo mu vůbec žádný problém za nimi téměř vyskočit. Řezník se za ním hnal s pistolí v ruce, no scéna jak z kovbojky. Nakonec se řezníkovi podařilo jej zastřelit. A tento zážitek se mi do paměti vryl tak, že když jsem seděl u piva s bratrancem a on mě na zabijačku zval, nemohl jsem odmítnout," řekl Filip Vrbický.

Do celého procesu se zapojil s nadšením. „Míchal jsem krev, špejloval jitrnice, a protože jsem kdysi měl jakousi funkci topiče, zastal jsem ji i tady. Atmosféra byla skvělá. Čaj s rumem, štamprle, dobré jídlo a nálada, ale především dobří lidé," uzavřel Filip Vrbický s tvrzením, že největší zabijačkovou pochoutkou jsou pro něj jitrnice.

Bez řezníka by to nešlo

Neodmyslitelnou součástí každé zabijačky je řezník. „Zabijačky dělám už asi patnáct let, je to něco, co mě baví a naplňuje. V současné době oproti minulým letům těchto akcí přibývá, lidé se k nim začínají pomalu vracet," sdělil příležitostný řezník Roman Hanzlík.

Největší počet je jich na vesnicích. „Určitě je více zabijaček na venkově než ve městech. Jsou to takové ty tradiční zabijačky, jak je známe," dodal. Kuriózních momentů se prý stává dost, a možná proto už si je ani pořádně nepamatuje.

Vepře koupíte u chovatele

Kdo si chce projít celým procesem zpracování čuníka, i když jej doma nechová, má možnost si ho koupit. Třeba u soukromého chovatele Zbyňka Býmy v Pusté Polomi.

„Nejvíce kupují lidé prasata v zimním období, právě na zabijačky. Přes léto zas až tolik ne. Oproti minulému roku je zájem větší, největší nápor je před Vánoci. Chováme asi padesát dospělých kusů a lidé si je mohou i dopředu objednat. Mají také možnost prase přímo u nás nechat zabít, pokud na to doma nemají prostory.

Cena vepře se mění, reagujeme na ceny na trhu, v současné době je to třicet devět korun za kilogram," uvedl chovatel Zbyněk Býma.

POZNÁMKA: Rychlejší pašík než…

Tradice zabijaček se každoročně dodržuje také u nás. Ani já za tu dobu nejsem ušetřena o velké množství zážitků na celý život. Jeden se mi však vryl do paměti obzvlášť. Bylo mi tehdy asi pět, šest roků. V chlévě jsme měli prase, kterému už běžely poslední minuty života.

Bylo slunečné dopoledne, které přímo vybízelo k pobytu venku. A tak jsem si i já vyrazila hrát na zahradu. Byla jsem zrovna schovaná za keřem, když najednou slyším ty známe chroptivé zvuky. Vykouknu zpoza zeleně a vidím, jak se na mě řítí velká růžová koule.

Srdce jsem měla až v krku a okamžitě jsem dostala hysterický záchvat. Prase si mě samozřejmě ani nevšimlo a ve snaze zachránit si holý krk si to štrádovalo dál do zahrady. Asi už tušilo, co ho čeká.

Dnes vím, že by mi vepřík nic neudělal a opravdu se snažil jen utéct řezníkovi ze sekyry, ale v ten moment jsem si myslela, že poslední minuty života běží mně.

Veronika Bernardová