Plno lidí zná Henryho ze zlatohorského muzea zlata, které vybudoval, a kterým provázel návštěvníky. Znají ho také jako pořadatele a maskota soutěží v rýžování zlata. Spousta lidí si ho bude pamatovat hlavně jako ikonu Zlatých Hor, protože jeho nepřehlédnutelný zjev vousatého rozesmátého zlatokopa hromotluka se objevoval dokonce i na pohlednicích a suvenýrech.
„Pro mě je také velkou osobností československého trampingu. Miláček dětí, pro které měl vždy v zásobě plno humoru a všelijakých taškařic. Henrymu máváme na cestu do trampského nebe, tam už ho aspoň nic nebolí. Henry má také v Krnově mnoho známých a kamarádů, a to nejen trampů," zavzpomínala na Henryho Jitka Minaříková z Krnova.

Dobrodruh Henry, Jindřich Hořelica, který byl hlavní postavou všech zlatokopeckých akcí, zemřel v pátek 25. května ve věku sedmašedesáti let. Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 1. června v 15 hodin ve smuteční obřadní síni ve Zlatých Horách.
Henryho příběh Příběh zlatokopa Henryho Hořelicy bude dál žít díky Zlatohorským letopisům spisovatele Sotirise Joanidise. zaznamenává jeho osudy od roku 1951, kdy se Henry do Zlatých Hor přestěhoval s matkou, dědou a dvěma bratry.

Kluci řádili v domech opuštěných Němci a věčně nemocná maminka na ně nestačila. „Nedostatečný dohled u Jindřicha Hořelicy se projevuje touláním se v době vyučování po ulicích a prováděním lumpáren. Je tak špatným příkladem pro své sourozence a narušuje morálku třídy. V případě, že tyto děti budou ponechány nadále v tomto závadném rodinném prostředí, jsou pro šťastný život v socialismu ztraceny. Nutno aktivizovat všechny učitele na pomoc!" zaznamenal Joanidis zmínku o Henrym Hořelicovi ve školní kronice z roku 1954.

Buřič Henry

Henry chtěl být geologem, alenakonec se vyučil se v Příbrami horníkem.

V roce 1964 byl za „pobuřování" potrestán patnácti měsíci káznice v Jáchymovských dolech. „Vyšetřovatel KSMV v Ostravě vznesl obvinění z trestného činu pobuřování, kterého se Jindřich Hořelica měl dopustit tím, že v průběhu roku 1964 na schůzkách členů takzvaného Klubu „Mikimaus" ve Vrbně pod Pradědem, v Jakartovicích, Krnově a jinde před Ivanem Petřekem, Rostislavem Gablerou, Jindřichem Mülerem a dalšími osobami v několika případech prohlašoval, že v ČSSR není žádná svoboda, ale teror, a že skutečná svoboda je na západě, dále hrubě se vyjadřoval o příslušnících KSČ a VB a při tom uváděl, že se orgánům VB pomstí a vypravoval anekdoty, jimiž urážel a zesměšňoval představitele SSSR a presidenta ČSSR," říká novinový výstřižek, který v Henryho cancáku, trempském zápisníku, našel spisovatel Sotiris Joanidis.

Henry propadl zlatu

Sotva Henryho v lednu 1968 pustili, následovaly dva tresty za napadení veřejného činitele. O rok později dostal rok za nedovolené ozbrojování.

„V sedmdesátém druhém roce si Henry rozšířil trestní rejstřík o napomáhání k ilegálnímu opuštění republiky a šel opět na rok do Jáchymovských dolů. Přesto stačil dálkově vystudovat hornickou průmyslovku, kde ho zaujala mineralogie. Doslova propadl zlatu. Kopal, prošmejdil každou štolu, prochodil potoky v okolí Zlatých Hor, hledal zlato na Otavě, v Jílovém, na Šumavě," popsal jeho další osudy spisovatel Joanidis.

Zlatá horečka Henryho zachvátila naplno, ale stejně jako miliony jiných zlatokopů se mu o bohatství mohlo jen zdát. O hornictví věděl hodně, a také o každém kousku rudy nebo minerálu, který našel, dokázal dlouho zajímavě vyprávět.

Henry zakladatel

V širším měřítku na sebe upozornil začátkem devadesátých let, když založil hornické muzeum. V kádi s vodou měl připravenou rozdrcenou rudu s několika šupinkami zlata. Zájemci mohli zlatěnky hledat za použití rýžovnických pánví. „Vlastnoručně vyrýžovaný kousíček zlata z pravé zlatohorské rudy jim Henry nalepil na černou daktyloskopickou fólii a dával ji jako suvenýr. Také při návštěvě prezidenta Václava Havla ve Zlatých Horách ho Henry učil před muzeem rýžovat," zaznamenal Joanidis setkání posledního pravého zlatokopa s prezidentem.

Když Zlaté Hory navštívil Václav Klaus v roli premiéra, Henry mu vytkl, že na zlatohorské horníky zcela zapomněl. Nakonec se ho ještě se zeptal, zda-li mu může říct ten vtip o zlaté rybičce. Premiér souhlasil s poznámkou: „Ano, ale krátce." Henry mu proto vtip maximálně zestručnil. „Zlatá rybičko, ty mě sereš," řekl krátce Henry. Také tuto historku zachycují Zlatohorské letopisy Sotirise Joanidise.