Psychosomatika se řadí mezi nové medicínské obory. Léčí zdravotní problémy dětí i dospělých, na které je „klasická“ medicína krátká. Nejde však o alternativní terapeutické směry, jako jsou například čínská medicína, akupunktura, homeopatie či regulační techniky, zdůrazňuje Společnost psychosomatické medicíny České lékařské společnosti (SPM ČLS). Od nich se totiž spíše distancují.

Co tedy psychosomatická medicína je? „Psychosomatika vnímá člověka, jeho zdraví, nemoci i příznaky nejen po tělesné stránce, ale i po té psychické a sociální. Jde vlastně o přirozený, celostní, řekla bych i celistvý přístup. Všichni máme nějaké psychické prožívání, žijeme v různých vztazích, a to vše ovlivňuje to, jak se cítíme,“ vysvětluje praktická lékařka s atestací z psychosomatiky Michaela Ročňová, členka SPM ČLS, která působí v Psychosomatickém centru v Praze.

„Medicína šla dlouho směrem k větší specializaci, aby porozuměla speciálním problémům v co největším detailu, má to svůj smysl a nese to své ovoce, jako jsou nové velmi cílené léčby vážných, dříve často neléčitelných nemocí. Ale potřebujeme i protiváhu – opětovné sjednocení pohledu, bez kterého nejsme schopni pomoci mnohým pacientům, kteří potřebují spíše komplexní než úzce zaměřené řešení,“ dodává Ročňová.

Lékař na základě informací od pacienta a jeho chování analyzuje, jakou roli hrála při vzniku nemoci jeho psychika. Následovat může komplexní terapie ve spolupráci s psychologem nebo psychoterapeutem a lékařem psychosomatické medicíny.

„Psychosomatika se dívá na nemoci z pohledu bio-psycho-sociálního. Zabývá se paralelně potížemi tělesnými (bio), emočními (psycho) a vztahovými (socio). Pracuje zároveň se všemi třemi rovinami pacientova života. Hledá, co pacient potřebuje změnit, odžít, najít, navíc v jaké oblasti, ve vztahu nebo v životě,“ doplňuje praktická lékařka pro děti a dorost Barbora Branná, která je rovněž členkou SPM ČLS a vede Psychosomatickou ambulanci v Ostravě.

Jako příklad, kdy psychosomatika pomohla, uvádí Barbora Branná případ tříletého chlapečka, který měl velké potíže se zácpou a vyprazdňováním. „Potíže se stupňovaly, i přes veškerou snahu rodičů změnit stravu, přidat ovoce a vlákninu, doplňovat tekutiny, nepřikládat potížím velký význam, slíbit modré z nebe, když bude chodit na záchod a nebude znovu používat plenky,“ vypráví.

„Všichni z toho byli nešťastní a nic nepomáhalo. Až když jsme s rodiči začali mluvit o tom, kdy se to děje a kdy ne, co potíže zvětšuje a co naopak pomáhá, komu to doma nejvíce vadí, tak jsme získali obraz celé rodiny a vztahů. Jestli třeba syn potřebuje, aby mu máma četla pohádky před spaním anebo chce chodit s tátou na ryby. Také jestli toho máma nemá moc a nepotřebuje si odpočinout. Nebo jak moc je táta doma synovi k dispozici.

Všímáme si toho, jakou ‚roli‘ mají potíže a co zařizují. A pak, když se postaráme o potřeby všech členů rodiny, situace se postupně promění. Symptom – potíže s vyprazdňováním – přestává zlobit. Už ho není potřeba a není koho zlobit,“ podotýká lékařka Branná.

Chtít se vyléčit

Michaela Ročňová říká, že psychosomatický pohled nelze z její práce vynechat, a vnímá tak všechny pacienty. Zdůrazňuje ale, že ne vždy jej lze využít.

„U akutních a urgentních případů, které vyžadují rychlou diagnostiku a danou léčbu podle klasické medicíny, tzv. EBM (evidence-based medicine), by mohlo pacienty poškodit nebo ohrozit, kdybych postupovala jinak. Ale po vyřešení akutního stavu může i u stejného pacienta být čas na hledání a řešení v širších souvislostech,“ vysvětluje.

Vzpomíná si na 47letou pacientku, která prodělala infarkt myokardu. „Ve fázi hrozícího infarktu s jasnými nebo i jen podezřelými příznaky postupuji striktně podle klasické medicíny, ovšem poté, co pacientce ošetřili zúžené koronární tepny zavedením stentu, přišla za mnou znovu, že by chtěla psychosomatickou konzultaci. Chtěla změnit svůj život tak, aby znovu nebylo ohrožené její zdraví nebo život,“ vypráví Ročňová.

Přesně takový pacient je ideální pro psychosomatickou léčbu. Přijde sám, protože chce se svým zdravím něco dělat a nespoléhá se jen na léky a lékaře, kteří vše vyřeší. Pokud někdo přijde do Psychosomatického centra, chce lékařka Ročňová jako první vědět, jak se k nim daný pacient dostal.

„Je totiž velký rozdíl, jestli jej poslal jeho lékař, nebo je to jeho pocit, rozhodnutí, touha, že chce řešit svoje zdraví pomocí psychosomatického přístupu. Bez vlastní motivace totiž psychosomaticky léčit nelze.“

Tělo se brání

Ve chvíli, kdy se našemu tělu něco nelíbí, ať už jde o to, že potřebuje více odpočívat, více se hýbat, nedodáváte mu stravou dostatek živin, které potřebuje, nebo vás jednoduše něco trápí, dává to pomalu najevo. Jenže tento stav právě většina z nás ignoruje. Když nás bolí hlava, vezmeme si radši prášek, neřešíme příčinu a pokračujeme v činnosti, která možná bolest vyvolala.

„Tělo nám svými příznaky dává signál, že mu něco nevyhovuje. Hlava (náš rozum) má jiná hlediska než tělo. V práci například vydržím sedět mnoho hodin v jedné poloze, jsem zaujatá svou činností nebo mě vede moje zodpovědnost, plním perfektně zadané úkoly a své tělo v tu chvíli nevnímám.

Všimnu si ho až ve chvíli, když mě začnou bolet záda. Uvědomím si, že jsem vlastně byla mnoho hodin v jedné poloze. Některé příznaky se zdají být více srozumitelné, pochopitelné, některé méně, ale najít jejich význam se dá vždy,“ míní lékařka Ročňová.

Důležité je si uvědomit, že naše emoce a pocity nejsou od našeho těla oddělené, a tudíž mohou v něm neustále ovlivňovat děje. „Pokud nemám čas, kapacitu nebo ‚návyk‘ vnímat svoje emoce, můžu si všimnout jen zároveň probíhajícího tělesného děje (pocení, bušení srdce, bolestí svalů, břicha).“

Příčina problému neznámá

Existuje čím dál více případů, kdy jsou lékaři bez psychosomatického pohledu na pacienta bezmocní. Lidé se ptají, co jim je, necítí se dobře, mají řadu příznaků, ale lékař nedokáže najít nic, co by vysvětlovalo jejich zdravotní problémy. „U velké části nemocí je tzv. etiologie (příčina) neznámá. Psychosomatický přístup je právě pro ty pacienty, kteří se s odpovědí ‚etiologie neznámá‘ nespokojí a chtějí hledat a být aktivním v péči o své zdraví.

V psychosomatické léčbě je nutný aktivní přístup pacienta. Tam vám nikdo nic neodoperuje, ale psychosomaticky vzdělaný lékař nebo psychoterapeut vás může provázet a hledat s vámi vaše individuální cesty, které vedou ke zdraví. Proto se psychosomatika nedá dělat masově, nelze mít mnoho klientů za den, nelze někoho pomocí přístrojů prošetřit ani vyléčit. To je určité omezení této cesty,“ upozorňuje Ročňová.

Psychosomatika proto vyžaduje větší množství času, je obtížné se jí věnovat během pracovní doby lékařských ambulancí, kdy má lékař plnou čekárnu a na pacienta někdy jen deset minut.

„Vzhledem k tomu, že až 30 procent onemocnění dětí má psychogenní podíl, je velmi přínosné (pro lékaře i pacienta), když má lékař rozšířené povědomí, eventuálně další vzdělání, jak zacházet s takovými nespecifickými potížemi svých malých klientů. Zabrání to zbytečnému opakovanému vyšetřování, které je nejen finančně nákladné, ale často zbytečné. Pacientům se ušetří čas a frustrace, pojišťovnám pak peníze,“ uzavírá dětská lékařka Branná s povzdechem, že pojišťovny zatím psychosomatickou péči nehradí.