Proč se tolik bojíme koronaviru?
Nového a neznámého se vždy (alespoň zprvu) bojíme. Jde o přirozenou stresovou reakci, která se může vyvinout v distres.

Co to znamená?
Distres je jednoduše řečeno nadměrný a dlouhotrvající stres, na rozdíl od eustresu, který vede za určitou dobu k dobrému výkonu a uspokojení. Distresu jsme vystaveni v mimořádných situacích. Organismus je zkrátka dlouhodobě nastaven na boj či útěk, a to nás může extrémně vyčerpat.

Může pro nás být samotný strach horší než to, čeho se bojíme?
Právě že ano. Velmi zajímavé jsou výzkumy popisující účinek tzv. noceba neboli opak placeba. Například doktor Deepak Chopra říká: „Věřte lékařům diagnózu, ale ne prognózu.“ V tu chvíli se vzdáváme vlastní síly a víry v uzdravení. Prognóza může začít fungovat jako program mysli, který nás nasměruje pouze k nemoci jako k jediné možnosti. Jsou známé případy, kdy se bohužel lékař s diagnózou zmýlil – sdělil pacientovi, že má jen několik měsíců života. Pacient opravdu za pár měsíců zemřel a zpětně se zjistilo, že nález neodpovídal diagnóze. Nemusíme jít ale tak daleko, i obecně platí, že život v úzkosti a strachu je podhoubím pro mnoho poruch našeho organismu. V distresu se nám zastavuje imunita (zjednodušeně řečeno), což nevadí po krátký čas, protože naše tělo zase nastaví rovnováhu. Ovšem dlouhodobé setrvávání v něm znamená vyplavování stresových hormonů, které brání hojení a pocitům klidu i spokojenosti. Člověk je v napětí a neprožívá radost. Radost a humor jsou také lékem.

PhDr. Eva Růžičková

Psycholožka, psychoterapeutka a instruktorka jógy. Vystudovala psychologii a speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově v Praze. Později zde obhájila rigorózní práci z psychologie. Absolvovala psychoterapeutický výcvik v Gestalt psychoterapii. Během své praxe působila v USA, kde měla na starosti péči o mentálně postižené děti a dospělé. Už třináct let vede svou soukromou praxi. Od roku 2017 pracuje také jako psychoterapeutka pro MS Centrum Fakultní nemocnice Motol, kdy pacientům s diagnózou roztroušené sklerózy mozkomíšní poskytuje psychologické poradenství a psychoterapii.

Dá se vůbec ubránit všudypřítomnému strachu z nemoci?
Ano, dá. Každý si přirozeně procházíme různě intenzivním strachem a záleží na našich životních zkušenostech, jak se s ním vyrovnáváme. Nejjednodušší a tisíce let osvědčenou metodou, jak zastavit stresovou reakci, je zaměřit se na dech, prohloubit ho a zpomalit. Nadechujte nejprve do břicha, dál do hrudníku a pod klíční kosti. Zpět vydechněte zatažením pupíku k bedrům. Pomáhá si počítat do pěti při nádechu, na pět můžete dech jemně zadržet a na pět pomalu vydechovat. Další oblíbenou metodou je jemný pomalý nádech nosem a úplně jemný a pomalý výdech ústy. Takový, že kdybyste měli před sebou plamínek svíčky, tak abyste jej nesfoukli. Při dechových technikách zastavujeme stresovou reakci autonomního nervového systému (tzv. sympatiku) a přepínáme do klidového modu (parasympatiku). Dechem dáváme nervovému systému povel k vyplavování jiné mozkové chemie než při stresu. Při úzkosti je prostě užitečné zaměřit pozornost jinam. Dechové cvičení je jednou z efektivních možností.

Jak zvládat všechny zákazy a omezení, které nyní máme kvůli pandemii?
Troufám si říct, že lidem mající šanci odjet z větších měst na delší dobu blíže k přírodě se tato situace zvládá přirozeně snadněji. Pokud zůstáváme ve městech a malých bytech, zkusme nebrat zákazy a omezení jako vězení, ale jako prostředek k řešení situace. Je to nástroj, kterým chráním sebe i své okolí. Není to rozkaz, ale rozumná a zodpovědná volba, která je prospěšná všem. Pak nám nemůže činit potíže nosit roušky nebo si mýt pořádně ruce.

Zvykneme si někdy na koronavirus? Pravděpodobně z populace najednou nezmizí a stejně jako každý rok máme epidemii chřipky, může se i opakovat současná situace…
To neumím posoudit, ale v přírodě platí pravidla přežití: Přežije ten, kdo se umí přizpůsobit a spolupracovat.

Liší se prožívání současné situace u lidí, kteří trpí úzkostmi či panickými atakami i bez koronaviru? Navíc ve chvíli, kdy musí zůstat zavření doma?
My ale nemusíme zůstat zavření doma. Pokud si nařízení interpretujeme tímto způsobem, zákonitě zažíváme odpor nebo i vztek na situaci a dál krmíme i tu úzkost. S rouškou přece můžu ven. Nebuďme oběťmi situace, ale řešitelé. Co se týká pacientů trpících úzkostnými poruchami a zvlášť hypochondrií, zažívají teď těžší chvíle. Velice doporučuji, aby nepřerušovali psychoterapii a využili on-line kontaktu.

Co dělat po psychické stránce, pokud se nakazím?
Vedle čerpání psychické podpory od blízkých, kteří na nemocného myslí a starají se o něj (nemluvě o hrdinské práci všech zdravotníků a lidí v pomáhajících profesích), je také důležitá práce pacienta s jeho myslí. Využívejme síly naší představivosti neboli vizualizace. To špatné a nežádoucí odevzdejte jako odpad pryč. Někteří chronicky nemocní klienti pracují s vizualizací denně v relaxovaném stavu a představují si například vozík plný harampádí – je to metafora pro bolest apod. Odevzdají do tohoto „vozíku“ svou nemoc a pak jej vytlačí na útes, ze kterého ho svrhnou, nebo někde spálí. Dále se udržují v představě zdraví, fantazii se meze nekladou. Nejde o bláboly nebo fantazírování, jde tu o přenastavení mozkové chemie a vytváření nových synapsí za pomocí představ. Je také důležité říct, že samotná představa nestačí, je nutné jí doplnit prožitkem radosti a uvolnění. To vše je možné nacvičovat pravidelným tréninkem. Výzkum neuroplasticity mozku nabízí některé odpovědi a naději pro uzdravování nebo alespoň rychlejší regeneraci organismu. I v akutní fázi nemoci hraje naladění naší psychiky určitou roli v rychlosti regenerace organismu.

Velmi těžké to je teď pro všechny, kteří jsou zároveň v první linii, tedy záchranáři, lékaři a zdravotní personál, policisté, hasiči, vojáci, prodavači, lidé ze sociálních služeb… Jak se v jejich případě vyrovnat s tím, že jsou nejvíc ohroženi nákazou?
Myslím, že zdravotníci a pečující profese jsou a priori nastaveni psychicky na to, co lze kontrolovat a co lze řešit. To je činí hrdiny. Nezoufají v úzkosti, ale samozřejmě se také někdy bojí. Důležité je se strachu neodevzdat. Profesor Honzák výstižně řekl v jednom rozhovoru: „Odevzdejte mysl Bohu a řekněte si, že věci jsou, jak mají být.“ Když totiž prožíváme úzkost, snažíme se mít situaci pod kontrolou. A čím více se snažíme, tím více kontrolu ztrácíme. Proto obracejme svou mysl, když cítíme úzkost, dovnitř. A jsme zpět u toho, co jsem zmiňovala na počátku rozhovoru. Můžeme se soustředit na náš dech nebo na jinou činnost, může to být modlitba, pozitivní myšlenky na milované, představa, že jsou v pořádku a silní. Tím jim pomáháme na energetické úrovni. Když máte v rodině člověka v pomáhající profesi, dopřejte mu dost času na klid a regeneraci.

Myslíte, že přinese pandemie koronaviru něco pozitivního? Můžeme na současné situaci hledat něco, co nás uklidní?
Pokud nemusíme řešit akutní nemoc blízkého nebo svou, nebo finanční potíže, tak se v tomto období určitě jedná o zpomalení, jež můžeme využít pro dobro své a svých blízkých. Znám rodiče, kteří jsou rádi, že se nyní mohou aktivněji účastnit výuky svých dětí, i když většina našich vtipů je o vyčerpání z této činnosti. Někdy mám pocit, že se lidé stydí přiznat, že jim nouzový stav i prospívá. Mají totiž čas! Mají čas na spánek, na jídlo, zkrátka na to, co ve zběsilém tempu tzv. běžného režimu odbývají. Říkají, že mají čas vnímat více své děti a blízké, naslouchat jim. Vnímají intenzivněji jaro, přírodu, čtou si, v klidu dodělají pracovní resty, a dokonce mají čas na zamyšlení se, kam směřovat dál a jakým způsobem. To jsou přece také hodnoty! Život není jen o podávání výkonu. Když se ohlédnu, potkávám ve své praxi hlavně lidi, kteří explicitně nebo podprahově neustále mluví o tom, že to tempo dnešního světa se nedá vydržet. Hroutí se pod těmi nároky, nestíhají. Jejich sebehodnota je tím podlamována, a tak i jejich zdraví, a to nejen duševní. Jsou zpravidla chronicky nemocní. A nyní jsme zpomalení kvůli koronaviru. Nemusí to vždy být jenom špatná zpráva. Máme šanci si vybrat, jak situaci vyhodnotíme.

Speciál magazínu Zdraví s podtitulem Strach: Jak ho zvládnout, vychází jako vložená příloha tištěného Deníku ve čtvrtek 23. dubna a bude k dostání ve všech běžných prodejnách novin.

Pokud nechcete čekat do příštího čtvrtka, můžete si i další článek věnovaný tomuto tématu přečíst již nyní ZDE