V roce 2015 bylo v České republice zaznamenáno 655 tisíc lidí s duševním onemocněním. Po roce a půl s covidem se situace zhoršila. Jde o dramatický nárůst?
Zmíněné číslo z roku 2015 se týká těch, které ošetřili v psychiatrických ambulancích. Skutečný počet lidí s duševním onemocněním je bohužel daleko větší, protože většina z nich nevyhledá odbornou pomoc.

Jak potom víte, že mají nějaké potíže?
Vycházíme z epidemiologických údajů. Znamená to, že pomocí spe-ciálních dotazníků šetříme reálný výskyt duševních onemocnění. Data z roku 2017 naznačovala, že pětina dospělé české populace, která není institucionalizovaná (nepobývá v ústavních zařízeních pozn. red.), má duševní onemocnění. V souvislosti s covidem jsme toto šetření opakovali a zaznamenali jsme nárůst na třicet procent, jde tedy o padesátiprocentní navýšení. Skoro každý třetí občan České republiky prožíval psychické potíže.

Co si vlastně pod pojmem duševní onemocnění máme představit?
Jde o širokou oblast od organických poruch, mentálních retardací přes deprese, úzkosti, psychotické poruchy, bipolární spektrum až po závislosti. Když mluvíme o výskytu duševních onemocnění v populaci, hovoříme především o těch běžných, kam spadají úzkosti, deprese, závislosti a poruchy chování způsobené užíváním alkoholu.

Právě jejich výskyt se v době pandemie koronaviru a s ní spojených opatření zvýšil nejvíc?
Velmi se zvýšil počet případů úzkostí, depresí a riziko sebevražd.

Příčinou byla náhlá izolace lidí a nemožnost sociálních kontaktů?
Je to jedna z příčin, dále to byly obavy o zdraví vlastní i příbuzných či přátel. Závažným faktorem byly také ztížené ekonomické podmínky a s tím spojená nejistota, strach, že přijdou o zaměstnání, živnost, byznys, kariérní perspektivu.

Přechodná úzkost a strach z budoucnosti ovšem patří k životu. Kde je hranice mezi patřičnými občasnými obavami a duševním onemocněním?
Zajisté běžně prožíváme různé emoce, tedy i ty negativní. Součástí zdravého života ale je, že se s nimi umíme vyrovnat a překonat je. Hranice mezi nimi a duševním onemocněním je dána časem. Obvykle se udává doba dvou týdnů. Pochopitelně když vám zemře blízký člověk, truchlení může trvat i déle. Když se ale dostaneme do fáze, že vnější příčina smutku a úzkosti už není jasná a tyto stavy přetrvávají, včetně toho, že nemůžeme spát, cítíme se podráždění, neodpočatí, skleslí, bez energie, chuti k jídlu, k jakýmkoliv aktivitám, scházení s příteli, máme sklon k extenzivnímu požívání alkoholu, měli bychom tomu věnovat zvýšenou pozornost. Pokud tyto příznaky trvají několik týdnů, je správné vyhledat odbornou pomoc.

Na koho by se měl člověk obrátit nejdříve?
Péče by měla být strukturovaná. Člověk by měl mít kolem sebe lidi, kteří ho vyslechnou a pomohou mu probrat situaci, do níž se dostal. To je první záchytná síť, kterou tvoří členové rodiny, spolužáci, přátelé. Když to nestačí, je správné vyhledat psychologa, psychoterapeuta, eventuálně psychiatra, pokud jsou obtíže vážné.

Zprávy z terénu ale říkají, že dosáhnout na ambulantní péči v době, kdy to člověk potřebuje, je obtížné.
Určitě se to značně zlepšilo. Jednak kvůli komerčním aktivitám, které zprostředkovávají kontakt s psychoterapeuty přes aplikace, jednak díky veřejnému zdravotnictví. Právě v reakci na covid-19 například Všeobecná zdravotní pojišťovna spustila program psychosociální prevence, který umožňuje čerpat až deset hodin podpory od proškolených terapeutů. Stačí si je vyhledat na internetu a objednat se. Dostupnost péče se tedy skutečně zvyšuje, byť totéž lze říci o poptávce. Vidíme to na počtu ambulantně ošetřených lidí, mezi roky 2007 až 2017 to byl markantní růst, u dětských a adolescentních poruch až o pětaosmdesát procent. To téma se už delší dobu otvírá, lidé se tolik nestydí o tom mluvit a vyhledat odbornou pomoc. My se o destigmatizaci psychických onemocnění snažíme dlouhodobě a v tomto směru covid paradoxně pomohl. Tlaky na psychiku k průběhu té nemoci, pandemii a jejím sociálním dopadům patří, takže lidé najednou berou duševní zdraví jako normální součást života i tam, kde to běžné nebývalo, jako ve školách, firmách či sportovním prostředí.

Covid přinesl i nové diagnózy, které čekají teprve na potvrzení. Jde například o takzvanou mozkovou mlhu, ztrátu paměti, poruchy spánku. Jedná se spíše o psychické poruchy, nebo o neurologickou záležitost?
Evidence u postcovidových poruch spánku nebo úbytku kognitivních schopností zatím není taková, abychom mohli jednoznačně říct, co hraje větší roli. Zdá se ale, že minimálně u mozkové mlhy je nějaký bio-logický, respektive neurologický základ. Na silný závěr o jasné příčinné souvislosti si musíme počkat. U poruch spánku je to ještě těžší, protože tam mohou hrát větší roli i věci s dopadem na psychiku, jako jsou zvýšený strach o zdraví, finanční nejistota, osamělost a tak dále. Tyto problémy vnímáme, ale dosud ne-umíme říct, nakolik v tom převažuje biologická souvislost s onemocněním covid-19 a nakolik sekundární psychické efekty.

Hovořil jste také o zvýšeném riziku sebevražd, tedy o tendenci přemýšlet o dobrovolném ukončení života.
Když se podíváme na data o dokončených sebevraždách, naštěstí vidíme, že covidové období se do tohoto čísla výrazně nepropisuje. Čekají nás ovšem analýzy, zda se jejich počet nezvýšil v některých měsících nebo věkových skupinách, například u adolescentů či osamělých seniorů.

Předpokládáte, že i v období lock-downu se bude kopírovat křivka, kdy muži páchají sebevraždy třikrát až čtyřikrát častěji než ženy?
Domnívám se, že ten poměr zůstane zachován. Hlubší analýzy nás teprve čekají a také musíme vzít v úvahu úmrtí pro nezjištěné příčiny, kdy lékař přímo nestanoví, že šlo o sebevraždu. Budeme muset zahrnout i pokusy o sebevraždy a sebepoškození s vážnými následky. To jsou kategorie, které je třeba zakomponovat do celkového obrazu o tom, jak covid ovlivnil sebevražedné chování.

V Česku byl poprvé přijat Národní akční plán prevence sebevražednosti. Co by měl přinést?
Je to ucelený dokument, který schválila vláda, takže je to nadresortní materiál. Už dříve pochopitelně existovaly dílčí preventivní ini-ciativy, jako jsou linky bezpečí nebo instalace ochranných bariér na Nuselském mostě. Teď ale máme k dispozici komplexní program, který ošetřuje celou oblast sebevražednosti a systematicky se jí věnuje, od univerzální prevence včetně duševní gramotnosti ve školách přes školení praktických lékařů až po péči o lidi, kteří za sebou mají pokus o sebevraždu, a jejich okolí. Dochází k přenosu dobré praxe ze zahraničí u jednotlivých článků řetězu.

Máte přehled o podílu dokonaných sebevražd z hlediska motivů? Převažují třeba lidé s nevyléčitelnými chorobami, či adolescenti kvůli nešťastné lásce a neshodám s rodiči?
To je velmi zajímavá, ale složitá otázka. U dokonaných sebevražd je to obtížné zjistit, pokud neexistuje dopis na rozloučenou. Nejsilnější rizikový faktor je předchozí nezdařený pokus a duševní onemocnění, především závažné deprese. Roli hrají i dědičnost, složitá aktuální životní situace a dlouhodobé osamocení. Téměř vždy jde o kombinaci faktorů.

Ročně v Česku zaznamenáme asi 1400 dobrovolných odchodů ze života. Sníží se toto číslo díky národnímu akčnímu plánu prevence sebevražednosti?
Jsem přesvědčen, že se dá výrazně snížit, velkou roli hrají primární prevence a základní gramotnost v otázce duševního zdraví. My jsme se ve škole učili, co máme dělat, když nás uštkne had. To se do učebnic dostalo nejspíš někdy za Marie Terezie, kdy bylo toto riziko při práci na poli značné. Dnes se ale děti daleko častěji setkávají s tím, že spolužák má deprese nebo se sebepoškozuje. Jenže ony nevědí, jak na to reagovat ani jak to rozpoznat u sebe. Přitom by mělo jít o součást základní výuky, protože civilizace se s tím pravděpodobně bude potýkat stále víc a měli bychom na to být připraveni.

Na nedávné konferenci k tomuto tématu zazněla zajímavá věta, že lidstvo se naučilo léčit infekční i chronické choroby a teď to musí dokázat i u duševních nemocí, neboť to je metla současnosti. Má se tedy začít hned v první třídě, aby děti věděly, že „nebýt pořád ok je ok“?
Zdravotní zátěž se skutečně v průběhu staletí přesunula z infekčních na chronické a civilizační choroby a nyní do oblasti duševního zdraví. Deprese je na prvním místě mezi nemocemi, které mají největší negativní dopad na takzvanou disabilitu, zneschopnění. Jde totiž o onemocnění mladého věku, polovina z běžných duševních onemocnění vzniká do čtrnáctého a tři čtvrtiny do osmnáctého roku života, takže lidé s nimi zpravidla žijí velmi dlouhou dobu.

Častokrát aniž by se léčili?
Přesně tak. Vliv na kvalitu jejich života se tak nasčítá a v dospělosti ji může zcela změnit. Má to i výrazný ekonomický dopad, který není spojen pouze se zdravotními výdaji, ale také se sníženou produktivitou práce. Proto je to globální téma a instituce jako Světová banka nebo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj se duševním onemocněním cíleně věnují.

I proto přicházíte s projektem do škol Všech pět pohromadě, který se bude ověřovat ve dvou krajích v 6. třídách. Půjde o další předmět plný informací, nebo interaktivní součást výuky?
Není to nic navíc, půjde o součást rozvrhu v rámci předmětu Výchova ke zdraví. Učitel projde krátkým výcvikem a bude mít k dispozici materiály, které umožní hodinu strukturovat minutu po minutě. Kromě experimentů a skupinové práce jde o hodně interaktivní hodiny, kde je velká část věnována tvořivé práci. První ohlasy jsou velmi pozitivní. Učitelé dokonce přicházejí s tím, že to jsou věci, které potřebují nejen jejich žáci, ale i oni sami, vnímat je a vyzkoušet si je.

Hodina obsahuje pět bodů, jimiž by se žáci měli zabývat, jako jsou například emoční vyspělost, komunikace nebo vztahy. Dovědí se třeba, že vždy existuje možnost na stresovou situaci reagovat různě. Je to jedna z cest, jak mít svůj život pod kontrolou, nevybouchnout hned, spolknout první zlou větu, která nás napadne a pak dlouho mrzí, ale nejde vzít zpět. Dá se to naučit?
Rozhodně by o tom děti měly vědět a trénovat to. Každý zažijeme konflikt, který nás zvedne ze židle a cloumá našimi emocemi. Pak máme tendenci říct věci, kterých později litujeme. Je dobré se znát a vědět, že jsme podobné reakce schopni. S takovou znalostí se toho můžeme vyvarovat a zachovat se rozumně. To patří k základním schopnostem sebeovládání. V globalizovaném světě, kdy mnoho profesí obsahuje psychickou zátěž, k takovým situacím dochází často. Pracujeme s informacemi, se vztahy, hlavním pracovním nástrojem je komunikace s lidmi, kteří mají různorodý software.

Dříve bylo lidstvo zvyklé žít v menších skupinách, přede dvěma stoletími se lidé často nepodívali ani za horizont své vesnice či města. To, co se mělo za normální, bylo bezprostředně sdílené. Dnes je naopak bezprostředně sdílená jinakost, kterou najdeme v Evropě, Číně či Africe. Stačí se podívat třeba jen na to, co lidé jedí. Pohled na to, co je normální, se tedy do značné míry roztříštil. A my spolu musíme vycházet, chápat, že jsme jiní. To je velký tlak na psychiku, na schopnost se zorientovat, adaptovat, být flexibilní. Znát procesy, které se v člověku odehrávají, a vědět, že na podněty zvenčí i zevnitř mohu reagovat svobodně, je základní věc, kterou by si měl každý osvojit.

Svět je komplikovaný, informací a protichůdných pohledů je tolik, že se občas vskutku jeví náročné život přežít. O to překvapivěji působily rady odborníků na zmíněné konferenci, že nejlepším receptem na duševní pohodu je dobře spát, chodit do přírody, zdravě jíst a mít rádi sebe a své blízké. Je to tak jednoduché?
Dávat univerzální rady je těžké. Já každému radím, aby se duševnímu zdraví věnoval. Když tomu dáte prostor, častokrát to stačí. Pravda je, že jsou na nás kladeny vysoké nároky, a to od dětství. Adolescenti pak mají pocit, že by měli být dokonalí, krásní a schopní jako v televizi. A pokud nejsou, je to jejich selhání. Vědomí, že v tom vůbec nemusím jet, je hrozně důležité.

Ředitelskou funkci jste převzal po ikoně české psychiatrie profesoru Cyrilu Höschlovi. Čeká vás kromě jiných úkolů podíl na reformě psychiatrické péče. Co je pro ni zásadní?
Její první fáze se soustředila na závažná duševní onemocnění. Zásadní bylo změnit stav, kdy lidé pobývali v psychiatrických nemocnicích deset až dvacet let. To je dědictví minulého režimu, s nímž jsme se zatím nebyli schopni vypořádat. Cestou jsou na-opak krátkodobé několikatýdenní hospitalizace a pak návrat do komunity.

Důležité bylo odbřemenit ministerstvo zdravotnictví, které to mělo celé na starost, a začít to vnímat jako komplexní nadresortní otázku. Počátek reformy byl financován hlavně z evropských strukturálních fondů. Teď se posouváme do fáze, v níž budou naplňovány jednotlivé národní akční plány v oblasti duševního zdraví do roku 2030, které jsou schválené vládou. Velmi výrazně se rozšířil záběr na celou škálu duševních onemocnění včetně duálních diagnóz, poruch osobnosti, onemocnění mozku související se stářím, prevence. A také dochází k tomu, že musíme více zapojit národní finanční zdroje.

Slyší na to politická reprezentace?
Řekl bych, že ani nemá jinou možnost. Jde o všudypřítomné téma, zvláště po covidu. Pro politiky není schůdná cesta se tomu nevěnovat. Vládní podpora ale byla už v posledních letech velmi významná. Ustavili Radu vlády pro duševní zdraví, schválily se akční plány. Takto rychle by posouvat téma duševního zdraví bez politické podpory prostě nešlo.

Mluvil jste o snaze destigmatizovat psychiatrickou péči. Ta si nese z minulého režimu i zátěž medicínského odvětví, které bylo zneužíváno proti jeho odpůrcům. Teď o něčem podobném mluví Andrej Babiš mladší, který chce žalovat doktorku Protopopovou (do roku 2018 působila v Národním ústavu duševního zdraví, nyní je tajemnicí Rady vlády pro duševní zdraví pozn. red.) a jejího manžela za zavlečení na Krym, chybnou diagnostiku i medikaci. Může to váš ústav poškodit?
My jsme v dost nevýhodné situaci, protože samozřejmě respektujeme lékařské tajemství a nemůžeme se k podstatě té kauzy vůbec vyjadřovat. Potvrzujeme tím fakt, že péče, kterou poskytujeme, je nejen excelentní, ale také v souladu s legislativou a ochranou lidských práv. Proto vítám rozhodnutí Andreje Babiše mladšího, který má právo odtajnit lékařskou dokumentaci a nechat ji posoudit nezávislým soudním expertem. To našemu ústavu může jen prospět, protože v této me-diální přestřelce se jinak nemůžeme bránit.

Bez ohledu na osoby a obsazení této kauzy je záměrná záměna diagnózy či nepřiměřená medikace z jiných než léčebných důvodů argumentem pro vystavení stopky lékaři, který by se něčeho takového dopustil?
To je samozřejmě velmi závažná věc a nedovedu si představit, že bych jednal jinak.

Kdo je Petr Winkler

* Narodil se 6. dubna 1983 ve Vrchlabí.
* Vystudoval obor Sociální politika a sociální práce na Karlově univerzitě v Praze. Obdržel stipendium od nadace The Bakala Foundation a šel studovat na Institut psychiatrie, psychologie a neurověd na King’s College London, kde obhájil doktorskou práci v oboru ekonomie duševního zdraví.
* Specializuje se na systémy péče o duševní zdraví, psychiatrickou epidemiologii a zdravotní ekonomii, ale také na suicidologii, stigmatizaci a diskriminaci a sociokulturní aspekty psychedelického hnutí v psychiatrii.
* V posledních letech se aktivně podílí na vývoji a implementaci strategie reformy psychiatrické péče v České republice.
* Je autorem přehledové studie o vývoji systémů psychiatrické péče o lidi se závažným duševním onemocněním ve státech střední a východní Evropy 25 let od pádu komunismu.
* Od roku 2011 působil v Psychiatrickém centru Praha, to se o čtyři roky později transformovalo do Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ).
* Letos v červnu vyhrál výběrové řízení a stal se ředitelem NÚDZ.