Za rok 2011 bylo v celé České republice z domu vykázáno 1430 násilníků. To je téměř dvojnásobek oproti roku 2007, kdy se vykazování začalo uplatňovat v praxi. Jen v prokázaných případech domácího násilí loni těmto praktikám přihlíželo přes dva tisíce dětí.

Děti, které jsou přivedeny na policejní stanici, dostanou od policistů hračku, aby se cítily lépe. I na nákup plyšových hraček bude použit šek, který darovala Skupina ČEZ na boj proti domácímu násilí. Většina z 989 tisíc korun, které policie od ČEZ obdržela, bude použita na nákup notebooků pro tým, který se domácím násilím zabývá a potřebuje pracovat v terénu.

Když jsem od něj utíkala, měla jsem jen dítě v náručí a třicet korun v kapse, říká týraná žena

Své zkušenosti s hrůzami domácího násilí má i paní Kateřina. 

Svého budoucího muže poznala jako náctiletá slečna, která neměla předchozí zkušenosti s partnerským životem. Byla mladá a okouzlená silnou osobností partnera. Dnes se ale bojí říct pravé jméno i pohlaví svého dítěte, po útěku od tyrana nešla ani bydlet ke svým rodičům - to vše ze strachu, aby ji bývalý partner nenašel.

Jak sama říká, na začátku vztahu je těžké násilníka odhalit, protože slečny jsou v takovém období zamilované a nevnímají jemné náznaky domácího násilí. „Ze začátku jsem se zamilovala a podlehla jeho kouzlu. Potom se začal pomalu a nenápadně měnit, ale já jsem si to v tu chvíli neuvědomovala," svěřila se Kateřina.

Život s tyranem

Kateřinin manžel nechtěl, aby šla pracovat, a tak pracovala pro něj. Dřela celé dny, a když chtěla někam jít, partner jí to zakazoval se záminkou, že mají hodně práce a není na to čas. „Začal mít námitky k mým přátelům a rodině. Pak mi už přišlo jednodušší na schůzku nejít než se s ním kvůli tomu tři dny hádat," popisuje Kateřina počáteční náznaky domácího násilí.

Postupně se přestala stýkat se všemi známými a začala mít pocit, že nežije svůj život.

„Myslela jsem si to, co chtěl, říkala jsem, co chtěl, a dělala jsem, co chtěl. Žila jsem jeho život, ne svůj. Když jsem se mu občas postavila, nezdráhal se použít fyzickou sílu," líčí Kateřina svůj život s tyranem.

Když otěhotněla, myslela si, že se její partner změní, že najde na práci někoho jiného a ona se bude moci věnovat dítěti.

Zazvonila u nejbližšího paneláku

„Myslela jsem si, že budeme žít jako normální rodina. To, co se stalo, ale předčilo všechny moje nejhorší představy. Nakonec jsem totiž nemohla být ani se svým dítětem. Mohla jsem s ním být jen po práci, protože podle něho jsem se o dítě starala špatně. Já jsem ale měla zkušenosti s hlídáním dětí, tak jsem věděla, že to tak není," říká se slzami v očích Kateřina.

Jak sama říká, nechtěla, aby ji její dítě vidělo jako někoho, kdo nemůže mít vlastní názor a musí se na všechno ptát tatínka. Proto začala uvažovat o útěku. Bylo to však komplikované, protože muž si bral dítě všude s sebou, a tak Kateřina musela počkat na vhodnou chvíli.

Když jela rodina nakupovat, muž šel do obchodu a Kateřina na něj čekala venku. Najednou si ale uvědomila, že už se domů vrátit nechce.

„Popadla jsem dítě z autosedačky a utekla. Zazvonila jsem u nejbližšího paneláku, kde mi otevřela starší paní. Vysvětlila jsem jí, že mám problémy a že potřebuju zavolat policii. Dnes bydlím v domově pro matky s dětmi, pobírám jenom rodičovský příspěvek a sociální dávky. Peníze ale nejsou vůbec důležité, protože jsem svobodná. Je to úžasný pocit, že můžu jít s dítětem kdykoliv na procházku nebo si s ním jen tak hrát," říká s úlevou Kateřina.

VERONIKA GAZDÍKOVÁ