Je neděle, těsně po osmé ráno. Ostrava-Zábřeh, ulice Patrice Lumumby. Venku je jen několik pejskařů, pár lidí spěchá do nedalekého kostela. Pohledy většinou zabodnuté do země. Ne všichni.

„Říkala jsem si, co se to děje. Policistů tu bylo jako máku, svítili na zem baterkami, asi něco hledali. Když jsem to slyšela v rádiu, tak mi pak došlo, že hledali asi nějaký nůž. Že bych ale slyšela předtím nějaký křik, to ne,“ odpovídá žena, která se vrací z procházky s pejskem a rukou ukazuje-a trochu hrozí-směrem k hřišti. „To tu dali za trest. Místo aby si tam hrála děcka, tak tam výrostci večer popíjejí, člověk má často strach. A někdy nejen v noci, ale i přes den. Dříve to bývalo přitom tak klidné místo,“ loučí se žena zřejmě už důchodového věku.

Další pejskařka už zdálky kroutí hlavou: „O ničem nevím, nic jsem neslyšela,“ překládám si její jednoznačnou odpověď. Žena odchází tak rychle, že jí pejsek málem nestačí.

To další náhodný chodec, asi čtyřicátník, který se vrací z obchodu, je ochotnější. „Přišel jsem ráno ze šichty, o tom šílenství jsem slyšel až v rádiu. Kde ta děcka pobodali a kdo, to nevím. Ale na schodech před vchodem do baráku je krev i teď. Nevím, jestli se tu ten pořezaný utíkal schovat, ale krev je i na chodníku,“ dodává na závěr.

Z výškového domu, u něhož je hřiště, na kterém měli podle některých zpráv mladí útočníci popíjet před zběsilým činem, vychází mladá rodina. Žena si mě měří zpočátku trochu s nedůvěrou. Pak se ale rozpovídá a říká, že někteří z aktérů sobotní podvečerní hrůzy bydlí právě v tomto domě. Dokonce mě nechává vyfotit chodbu. Na stěnách jsou čmouhy od krve, na zemi rozbitá výplň dveří.

„To vám snad stačí, abyste pochopil, co se tu občas děje. Hlavně na tom hřišti. Má to být pro děcka, místo toho tam mladí pijí alkohol a dělají kdovíco všechno. Je to tu za trest,“ rezignovaně mávne rukou. Na dotaz, jestli je pravda, že mezi aktéry sobotní řeže byli i Romové, jak psali někteří čtenáři v diskusi na webových stránkách Deníku, ale rezolutně kroutí hlavou. „Tady žádní Romové nebydlí. Z té omladiny, co se tu po večerech kolem hřiště motá, jde ale strach,“ říká žena a dává najevo, že povídání skončilo.

Když se z místa, kde v sobotu večer tekla krev, vracím k nedaleko zaparkovanému autu, vchází do stejného domu, kde jsou krvavé šmouhy na stěnách a na chodbě i plno skla na zemi, také žena, která o pár minut dříve kroutila hlavou, že o ničem neví a nic neslyšela ani neviděla.