Následující text pochází z dubna 1998. Jedná se o článek, který vyšel v tisku po útoku na Frýdlantských mostech.

Zřejmě jsem se podruhé narodil, říká svědek výbuchu v Ostravě

Jemu samotnému se nic nestalo, kdyby však seděl o jedno sedadlo více vpředu, mohlo být všechno jinak. „Smrt stála metr ode mě," řekl týdeníku Karvinsko tehdy čtyřiapadesátiletý Helmut Kaluža z Bohumína.

Jako každý všední den jel do práce tramvají z vlakového nádraží do železáren ve Vítkovicích. Na ráno 27. dubna 1998 na Frýdlantských mostech však do smrti nezapomene.

„Bylo přesně čtvrt na šest, když jsme přijeli do stanice, tramvaj zastavila, otevřely se dveře a nastoupilo asi pět lidí. Když se dveře zavřely, ozvala se ohlušující rána. Pamatuji si jen záblesk, dým, plno prachu, rachot sypajícího se skla a hrozný řev," vzpomíná na osudné ráno.

Tento text vydává Deník v souvislosti s vysíláním seriálu České televize Devadesátky.
Je součástí série článků, které vydáváme vždy v neděli.
Na webech Deníků se můžete těšit na připomenutí nejvýznamnějších kauz devadesátých let v regionech, rozhovory s vyšetřovateli i investigativními novináři, ale také herci či tvůrci seriálu.

Tramvaj, v níž seděl, byla naštěstí chráněná soupravou, která jela opačným směrem. „Ta bomba byla zřejmě ukrytá v jednom z odpadkových košů na protější straně, takže mezi námi a nástupištěm byla ještě jedna tramvaj," popisuje muž situaci v okamžiku výbuchu. Nicméně i přesto byli někteří jeho spolucestující vážně zraněni.

„Uslyšel jsem, jak něco zasvištělo, tlaková vlna vyrazila sklo v protější tramvaji a pak i u nás. Lidi, kteří seděli přede mnou, střepiny zasáhly a zranily, vypráví muž. Sám byl pouze zasypaný spoustou skla, ale jinak se mu nic nestalo. Jen na kožené bundě, kterou měl na sobě, našel kousky lidské tkáně, krev a střepy.

Tvrdí, že kdyby seděl jen o jedno sedadlo vpředu, mohl být přinejmenším doživotním mrzákem.

„Naštěstí to odnesla jen bunda, která je úplně zničená. Hlavní ale je, že já jsem celý," zdůrazňuje očitý svědek nešťastné události.

Matně přitom vzpomíná na to, jak se vypotácel z vozu, kde se ho ujali jeho známí a šli společně s ním pěšky do práce. „Moc si na to nepamatuju, byl jsem v šoku, téměř jsme nevěděl, co se kolem mě děje. Uklidnil jsem se až odpoledne," říká Kaluža, který zatím nesebral odvahu sednout znovu do tramvaje.

„Od té doby jezdím do práce autem, protože ten zážitek byl hrozný a nerad bych něco podobného zažil znovu," vypráví muž. „Když si to tak zpětně promítám, měl jsem obrovské štěstí a opravdu jsem se, jak se říká, podruhé narodil," tvrdí Kaluža.