Obžalováni jsou oba rodiče z Havířova, kteří se mají zpovídat z několikaletého trýznění svých potomků. Situace se vyhrotila natolik, že dva ze čtyř bratrů z rodiny utekli na sociálku, kde požádali o pomoc. 

Jak vyplynulo z jednání u soudu, chlapci žili po dobu základní školní docházky téměř výhradně doma, kde měli povolenou domácí výuku. Ven vycházeli jen v doprovodu rodičů. Zlom nastal až s přechodem na střední školy. Jednomu spolužákovi ze šumbarské střední školy se situace v rodině kamaráda nezdála a poradil mu, jak postupovat. Dva chlapci, druhý a třetí nejstarší, se pak postupně připravili k rozhodujícímu útěku a při něm pak kontaktovali sociální pracovníky havířovského magistrátu. Požádali je o umístění v dětském domě. 

Jak oba chlapci vypověděli, byli svými rodiči nejen biti, ale otec s matkou je trestali i několikadenními hladovkami a dalšími tresty. 

Žaloba viní oba rodiče ze zločinu týrání svěřené osoby. „Od května 2007, tedy od útlého věku dětí, je izolovali od okolního světa. Při vycházkách byli vždy pod dohledem jednoho z rodičů. Otec se postavil do role autority, matka tento postoj respektovala. Za prohřešky je trestali nepřiměřeným způsobem, kdy je otec bil provazem, elektrickým kabelem nebo proutkem přes zadek či ruce, čímž jim způsoboval modřiny, se kterými se ale děti nenechaly ošetřit. I tomu matka přihlížela. Za trest také nechávali děti stát na hranách plastových kostek stavebnice, museli opisovat statě z bible a byli nucení být o hladu, kdy nařízená hladovka trvala několik dnů, výjimečně i po dobu tří týdnů. Matka dětem dávala najíst potají. Tímto způsobem výchovy děti získaly syndrom týrané osoby. Dva z chlapců nebyli schopni situaci snášet, utekli a požádali sociální pracovníky o umístění do ústavní péče, kde jsou doposud," řekla při čtení obžaloby státní zástupkyně.

Otec před soudem dlouze a obsáhle popsal, jak vidí výchovu svých dětí on sám.

„Téměř vše je lež, pravdy je jen malinko, stejně jako v celém spisu. Celé stíhání je založeno na lži. Neznamená to, že by se některé věci neděly, ale ne tak, jak je to psáno. Všechny naše děti milujeme, všechny stejně. Žijeme jen pro ně. Do pěti šesti let naše děti znaly jen ústní napomenutí. S fyzickým trestem se setkali poprvé, když mě ztrestal můj otec. Dostal jsem takovou facku, že mně tři týdny bolela hlavu. Toto děti viděly a toto náš vztah změnilo, protože to narušilo jejich vnímání autority. Otec nás pak vyhodil z domu. Nikdy se nesmířil s tím, že jsem svůj život odevzdal Bohu," řekl.

"Naši kluci nikdy neběhali kolem domu, vždy jsme je brali na vycházky jinde. Do lesoparku nebo na hory. Kamarády měli z řad našich přátel. Když byli starší, měli kamarády mezi spolužáky. Neměli zakázáno chodit ven, ale sami nechtěli. Když později chtěli jít ven, stalo se, že jsem jim to zakázal, protože jsme měli domluveno něco jiného, jednou proto, že syn neměl doma uklizeno. Mobilní telefon měli proto, aby byli chráněni, Byla na nich standardně aktivována služba lokalizace. Když se zdrželi, telefonovali nám, že jsou v pořádku. K lékaři jsme chodili pravidelně. Nejstarší chlapec se narodil v porodnici, další tři doma. Náš postoj k očkování je odvozen od našeho studia, kdy jsme dospěli k názoru, že nese svá rizika," vypověděl otec. 

Tresty

K samotným trestům se oba rodiče vyjádřili už před zahájením líčení. Před senátem to potvrdil.

„Dlouho jsme je pouze napomínali. Bohužel, když vám roznesou byt na kopytech, tak tam už pak napomenutí nestačí. Ano, použili jsme vařečku, pletený proutek, plastovou bužírku, a to na zadek nebo přes ruce. Většinou jsem takto trestal já, někdy i manželka.
K trestu stavění na hraně kostek jsme přešli poté, co si jeden syn z neopatrnosti na kostku šlápl a bolelo ho to, proto jsme jim chtěli ukázat, jaké to, když neuklízejí. Sami si mohli vybrat, kdy si nařízenou hodinu nebo dvě odpykají. Mohli i po částech. My jsme samozřejmě kontrolovali, jaké to má následky, protože jsme jim nechtěli ublížit. Není pravdou, že by museli za trest opisovat bibli v angličtině. Dělali to v rámci výuky. Protože věříme v Boha, zvolili jsme Bibli, jejíž text je nezávadný," pokračoval ve výpovědi.

Hladovka

Oba rodiče jsou velmi obézní, dětem však dopřávali hladovku s odvoláním na celosvětovou krizi.

"Přišlo i období, kdy dostali trest hladovky. Začalo to tím, že ničili jídlo, špatně s ním zacházeli a kradli ho. Jídlo bylo volně dostupné, ale když přišlo období celosvětové krize. Ta postihla naši firmu a skončila nám i mateřská. Manželka nemohla nastoupit do práce, protože jsme je vzdělávali doma, aby dostali lepší vzdělání. Kvůli finanční nouzi bylo dohodnuto, že se budou na jídlo ptát. Bylo to v době, kdy jsme na tom byli špatně a museli si půjčovat peníze. To, že hladovka trvala dlouho, je dáno tím, že jsme věděli, že ji porušují. Proto jsme ji prodlužovali," popsal.

Zatajená zlomenina

„Děti nebyly nikdy nijak vážně nemocné, aby na to nestačilo vyležení doma. Jeden syn prodělal spalničky, když začal chodit na gymnázium. Jednou se stalo, že nám zatajil zlomenou ruku. Jak později řekl, někde spadl," odpověděl na dotaz.

Kontrola pohybu

„Mobilní telefon byl vybaven lokalizací a kluci o tom věděli. Bylo to pro jejich bezpečí, abychom mohli informovat policii, pokud by se ocitli v nouzi. Jak jsem řekl, oni neměli zakázáno se pohybovat venku samostatně, ale chtěli jsme vědět, kde se pohybují a že jsou v pořádku. Jednou se stalo, že syna přepadli dva muži. Naštěstí se jim slovně i fyzicky ubránil," reagoval na další otázku.

Matka hájí manžela

Výpověď ženy obžalované z týrání svých synů. Zdroj: Deník/Libor Běčák

Se svou verzí senát seznámila také matka dětí. Stejně jako otec nevyužila práva nevypovídat. Výpověď přečetla z předem připraveného textu.

„Bůh mi dal muže, který ctí právo, dal mi děti, má úctu k ženám. Takového jsme ho poznala a takový je i dnes. O rodinu pečuje svědomitě. Jsem si vědoma, že jsem někdy sklouzla k hříchu, ale právě manžel mě vždy podržel. Vše jsme věnovali dětem, pro které žijeme. Dohodli jsme se, že otec se bude starat o hmotné zajištění a matka o výchovu dětí. Nikdy jsme nepředpokládali, že budeme muset přikročit k jiným trestům, než je napomenutí a vysvětlení. V době krize jsme museli přehodnotit vše. Bůh nám ukázal, že to jde i s třetinovým příjmem. Chlapci poznali, že i bohatý člověk se může stát chudým. Měli se naučit žít z mála. Uvědomuji si svůj podíl na výchově synů. Nikdy jsem ale nechtěla žádnému z nich nijak ublížit," vypověděla s tím, že odpověděla i na kladené otázky.

Otázky se stejně jako u otce týkaly výchovy a trestů.

„S dětmi jsme docházeli na pravidelné lékařské prohlídky. Jsem přesvědčena, že očkování skutečně není dobrým způsobem obrany organismu. Fyzické tresty opravdu následovaly až po opakovaných napomenutích. Sami na sobě jsme je vyzkoušeli, abychom věděli, že jim to neublíží. Nikdy nebyly trestány za nějaké drobnosti," řekla.

Zcela shodně jako její manžel vypověděla o trestu stání na kostkách i opisování Bible. „Starší syn dodnes z toho čerpá v českém i anglickém jazyce. Dokonce i paní učitelka nám řekla, že přes její prvotní nedůvěřivost k této metodě, ocenila výsledek," upřesnila.

K hladovkám vypověděla, že tento trest byl za plýtvání a špatné zacházení s jídlem.

Přiměřené tresty

„Obvykle to bylo na den nebo dva. Ale když jsme zjistili, že vykrádají potraviny pro další členy rodiny, tak jsme to prodlužovali. Mohlo to sice vypadat, že jsou o hladu týden, ale oni mezitím jedli. O trestech jsme rozhodovali podle toho, kdo z nás prohřešek zjistil. Nikdy se mi nezdálo, že některý trest nebyl adekvátní a nepřiměřený," vysvětlila.

Synové obcházeli pravidla

„Když jezdili za dědečkem na zahradu, měli nám dát prozvoněním vědět, že přijeli a že odjíždějí. Oni ale prozváněli úmyslně později nebo dříve, aby stihli navštívit kamaráda. Nedodrželi tím nastavená pravidla, ale za to jsme je netrestali, jenom jsme jim vysvětlovali, že ohrožují svou bezpečnost. Jeden ze synů nám řekl, že byl cestou do školy napaden dvěma opilými muži, kteří po něm chtěli peníze. Sám to vnímal jako ohrožení. Pokud jde o tresty, ano, chlapci některé tresty vnímali jako neoprávněné. Někdy vinu sváděli na druhého, který pak byl potrestán omylem. Kluci poměrně intenzivně lhali," reagovala na otázky své obhájkyně.

Výpovědi mladších synů soudkyně čte. Vyslechnuti byli za zákonem stanovených podmínek. Druhý nejstarší syn odpovídal na otázky policejní komisařky v přítomnosti soudce a sociálních pracovníků, a to i po poučení, že by mohl uškodit svým rodičům.

„Útěk jsme připravovali s bratrem. Nemohli jsme chodit ven sami, jen v doprovodu rodičů. Každý den jsme museli trávit společně v jedné místnosti. Otec nám říkal, že je hlava rodiny a my budeme poslouchat. Někdy jsme za trest nemohli jíst třeba za to, že jsme neuklidili v pokoji. Většinou to bylo jen několik dnů, ale někdy i několik týdnů. Hladovku neměl myslím, jen ten nejmladší bratr. Mohli jen pít, jíst ne. Trest nebyl z náboženských důvodů, to otec někdy držel z náboženských důvodů půst, ale nám tu hladovku nařizoval. Bitý jsem byl asi od třetí třídy základní školy. Nejvíce byl trestaný nejstarší bratr, nejméně nejmladší. Nejčastěji jsme dostávali za nepořádek v pokoji. Dostal jsem i za to, že jsem šel do školy jinou trasou. Chodil jsem pěšky na střední školu z Podlesí na Šumbark. Musel jsem dodržovat přesně stanovenou trasu. Na třech místech jsem musel prozvonit. Otec mě mohl lokalizovat přes mobil. Někdy jsem nestihl prozvonit včas, nebo se mi vybil mobil. Pak jsem dostal. Když jsme dostávali, hodně to bolelo, brečeli jsme. Matce to už někdy přišlo, že to je moc, ale nezasahovala do toho," popsal syn. 

Chlapec potvrdil, že s rodiči navštěvovali Apoštolskou církev: „To bylo dříve, ale před osmi roky. Pak už na to nebyl čas. S lidmi z církve jsme se však občas stýkali. Rodiče znali také lidi z jiné církve, myslím evangelické."

Žili jinak

Chlapec popsal procitnutí z izolovaného života mimo okolní svět.

„My jsme byli vychováváni doma. Do deváté třídy nám vůbec nedošlo, že jiní lidi žijí jinak. Teprve, až jsme šli postupně na střední školy, tak nám došlo, že jsme jiní. Ostatní děti si mohly chodit hrát samotné ven, my jen s rodiči, často na nákupy. Mysleli jsme, že ven sami nesmíme, protože je to nebezpečné. Pořád nám to opakovali. A o dětech, které byly venku, říkal, že je rodiče ohrožují. Volného času moc nebylo. Ani o víkendech. Taťka vždycky nějakou práci vymyslel. Třeba jsme opravovali auto, uklízeli doma," řekl při výslechu.

Chlapec popsal i současnou situaci, kdy je mimo rodinu: „Do ústavu za námi rodiče chodí, každý týden v úterý a pátek odpoledne. Ale já s nimi moc nejsem, mluvím s nimi málo. Já už je ani za rodiče neberu. Matky je mi líto, ta je zmanipulovaná. Domů bych už nechtěl."

Chlapec detailně popsal také průběh trestů. 

„Jednu kostku jsme si dali pod patu, další pod klouby prsty. A pak jsme na tom museli stát. Když jsme tak stále třeba 4 hodiny, tak už to matce přišlo jako moc. Vymyslel to otec, kterému se už nechtělo nás bít. Když nám dával výprask, musel u toho sedět a zabíralo mu to čas. Bil nás totiž dlouho a museli jsme při tom cirkulovat, abychom se postupně střídali," vypověděl.

Internet je nebezpečný

„Otec měl na počítači internet, ale my na něj nesměli. Tvrdil, že je to nebezpečné a mohli bychom počítač zavirovat. Spolužáci mi museli pomáhat, protože některé úkoly nám učitelé posílají v systému Bakaláři. Pak jsme rodičům lhali, že máme delší vyučování, abychom mohli ke kamarádům na internet. Tajně jsme si založili Facebook. Přiznávám taky jednu vážnou věc. Udělal jsem blbost, kdy jsem se vsadil, že udržím ruku v teráriu. Když jsem prohrál, musel jsem policii hlásit loupežné přepadení a 24 hodin zapírat. Druhý den jsem to policistovi přiznal a on to vzal jako klukovinu," uvedl chlapec v závěru výslechu.

Pobyt v ústavním zařízení si chválí, chtěl by jen více peněz, aby si mohl koupit notebook.

Soudkyně přečetla také výpověď dalšího z chlapců, v pořadí třetího nejstaršího. 

„Otec k bití používal různé věci. Vzpomínám si, že u mě to bylo asi od sedmi roků. Nejdříve to bylo vařečkou. Pak používal provázek, bužírku, kabely od svíček z auta a další věci. Některé o nás doslova roztrhal. Délka a síla bití záležela na tom, jakou měl taťka zrovna náladu. Někdy to byla minuta, jindy hodně dlouho. A přitom jsme se při výprasku museli střídat. Další fyzické tresty přišly, až když mi bylo 13 roků. To bylo stání na těch kostkách. Většinou to bylo půl hodiny nebo hodinu, nejstarší bratr stál déle. Dokonce jsme při stání na kostkách museli přepisovat Bibli v angličtině. Jednou jsem stál asi tři hodiny. Skoro každý den a trvalo to asi dvě měsíce. Hodně to bolelo, měli jsme otlačené nohy, ale postupně jsme si na to zvykli. Souběžně jsme dostávali i hladovky. Nejčastější byly jednodenní, pak dvoudenní. Moje nejdelší hladovka byla asi tři týdny, brácha měl měsíc. Bylo nám špatně, skutečně jsme měli hlad, byli jsme slabí, špatně se nám spalo, točila se nám hlava, neměli jsme živiny. Mamka s tím zpočátku nesouhlasila, ale protože bezmezně věřila otci, tak s tím nic nedělala. Jenom, když byl otec pryč, tak nám dala něco k jídlu. Ale to bylo z mateřského pudu, kdy se měla starat o své děti. Jednou jsme v průběhu hladovky dostávali denně misku salátu, kterého otec koupil ve slevě hodně a musel se sníst," vypověděl chlapec. 

Léčba vitamínem C

„My jsme chodili k doktorce na pravidelné kontroly. Ovoce jsme měli buď ze zahrádky od babičky, nebo z obchodu, když bylo ve slevě. Od té doby, co otec objevil vitamín C, tak nás léčil tím. Dával nám ho i do pití, abychom byli zdraví," popsal.

Hrozba pasťákem

„Když se rodičům zdálo, že nás už nedokáží ukáznit, tak nám začali hrozit pasťákem. Nezlobili jsme přitom více, než jiné děti. Rodiče ale našli nějaký ústav v Bohumíně a dali nám měsíc na uklidnění, jinak, že nás tam zavezou," řekl.

Chlapec podrobně popsal, jak celá rodina žila v malém bytě.

„Měli jsme dva pokoje a kuchyňský kout. Mezi postelemi byly uličky, moc dalšího místa tam nebylo. Všude bylo oblečení. To se jako nové moc nekupovalo, protože jsme dostávali starší od známých. Když jsme chtěli pohyb, dal nám otec švihadlo, abychom si zaskákali. Potom jsem mohl běhat kolem domu, nejdříve dvě kolečka, pak i tři. Ale i tak jsem musel mít u sebe mobil, protože, co kdyby se mi něco stalo," uvedl.

Stejně jako jeho starší bratr uvedl, že by se domů k rodičům vrátit nechtěl. „Nevidím v chování rodičů žádnou změnu. Akorát mají doma více místa, když tam nejsme. Otec je snad ještě přísnější. Nejstarší bratr je zmanipulovaný a už se s ním nedá mluvit. Ani on to nechce. Rozhodně bych se tam vrátit nechtěl," dodal závěrem.

Obžalovaný otec na tyto výpovědi reagoval s tím, že jsou nepravdivé. „Není to úmysl ze strany kluků. Je to následek zloby. Když si to poslechnete takto, tak to vyznívá, jako bychom byli despotové. Tak to není," řekl s tím, že k tomuto stanovisku se připojila i manželka.

Dědeček zavrhl obžalovaného syna

Soud pozval jako svědka otce obžalovaného, dědečka bratrů. Po poučení však odmítl vypovídat, proto soudkyně přečetla jeho dřívější výpověď.

"Vnuky mám velice rád. Jsou šikovní. Mám za to, že můj syn, jejich otec, se chová podivně. Už před svatbou se rozhodl pít jenom vodu. Jednou mi při návštěvě řekli, že se dohodli, že žádný muž k nim domů nesmí. Proto jsme si je pouze vyzvedávali, aby mohli k nám na zahradu. Synovi jsem říkal, aby chlapce pouštěl ven, že potřebují pohyb. Vím, že se museli často hlásit přes mobilní telefon. Říkal jsem mu, aby se přestěhovali do většího bytu. Odpovídal, že nemají peníze. Když se syn dověděl, že kluci utekli z domova, telefonoval a byl zlý, že za to můžeme my. Myslím, že syn není nemocný, ale je to fanatik," řekl otec obžalovaného.

Přímo před soudem odmítla vypovídat také matka obžalovaného. I její výpověď soudkyně přečetla.

Babička hájí obžalovanou dceru i zetě

Vypovídat však chtěla matka obžalované ženy a tchýně obžalovaného. "Vůbec nevím, proč jsou oba před soudem, Nikdo mi to neřekl. Vím, že dva chlapci utekli z domova a jsou v ústavní péči. Sama jsem vychovala dvě děti. Dcera s mužem mají své děti taky rádi. Kluci jsou do puberty a děti v tomto věku chtějí zažívat něco nového. Rodiče ale mají o děti strach. Na péči dcery a zetě o děti jsem nikdy nic závadného nepozorovala. Nevím nic o nepřiměřených trestech ani hladovkách," vypověděla před senátem.

Spolužák nejstaršího z bratrů, který je dnes již plnoletý, potvrdil, že se jeho kamarád z gymnázia dostal pod silný vliv otce.
„Bylo zjevné, že spolužák se chová jinak, že je vychováván odlišně, než je v dnešní společnosti běžné. On sám si nestěžoval. Mi to připadalo, že ta rodina žije mimo naší civilizaci. Neměl ani klíče od bytu. Často na ně musel čekat na chodbě. Neměl ani žádné nové oblečení, všechno bylo starší, obnošené. Vím, že si mobil musel koupit tajně za našetřené od peníze prarodičů. Čas od času měl ovázané nohy, jednou si koupil ortézu na ruku, ale nechtěl říct, co si udělal. Teď se s ním však zase něco stalo. Po prázdninách přišel jako vyměněný. Začal souhlasit s výchovou rodičů. Patrně na něj působí jeho otec," řekl.

Pomohli spolužáci

Spolužák dalšího bratra vypověděl, jak se mu kamarád svěřil s týráním: „Nemohl jsem si nevšinout, že spolužák je jiný, že má problémy s navazováním kamarádství. Popsal mi, jak to u nich v rodině chodí. Požádal mě, abych mu obstaral nějaké kontakty na pomoc. Společně jsme pak zavolali na sociálku. Vím, že ta situace v rodině ho hodně trápila, že tím trpěl. Potkávali jsme se jen ve škole, nebo cestou ze školy, protože jinak ven nesměl. Takto jsme se setkávali i s jeho mladším bratrem."

Obžalovaný otec se snažil svědka zeptat, za jakých okolností společně vyráběli výbušniny. „Od doby, kdy se syn začal s tímto mladým mužem stýkat, začali se u něj rozvíjet teroristické aktivity. Proto náš s to nemohlo nechat v klidu," reagoval obžalovaný, kterému však soudkyně otázky nesouvisející s případem zamítla.

Jak uvedli pracovníci zařízení pro děti v nouzi, oběma chlapcům se odchodem z rodiny ulevilo a ocenili kontakt s dalšími dětmi. Naopak nejmladší odloučení od rodičů snášel hůře. U starších chlapců sociální pracovníci vypozorovali změnu chování, která se přiblížila radikálnímu chování jejich otce. Popsali také, že se otec syny při návštěvách snažil ovlivňovat, především toho nejmladšího.  

Jednání bylo odročeno, kdy budou při pokračování vyslechnuti sociální pracovníci a znalci. 

S ohledem na věk dětí nesmí být podle zákona při popisování případu uvedena žádná informace, která by je mohla ztotožnit.