Za normálních okolností by ten den byl Václav Pražák doma s rodinou a sfoukával pětadvacet svíček na narozeninovém dortu. Osud a doba tomu však chtěly, že v den jeho jubilea, tedy 27. července roku 1953, seděl spolu s dalšími Čechoslováky ve vlaku na Transsibiřské magistrále a mířil na osmatřicátou rovnoběžku, kde právě, alespoň na papíře, končila tříletá korejská válka.
Rodák z východočeských Nechanic, který se narodil v roce 1928 a zemřel loni, tam byl spolu s dalšími kolegy vyslán jako součást Dozorčí komise pro kontrolu příměří. Tvořili ji členové čtyř armád neutrálních států. Kromě Čechoslováků tedy do Koreje mířili i zástupci Polska, Švýcarska a Švédska.
„Tatínek vyjel z pražského Wilsonova nádraží ještě v době tuhých bojů. Na místo pak dorazil po jedenadvaceti dnech, když už bylo po válce,“ vzpomíná na Pražákovo vyprávění jeho dcera Jitka Beránková.
close
info
Zdroj: Se svolením Václava Pražáka
zoom_in
Tak kam to bude?
Na misi v Koreji Pražáka dlouho cvičili. „Připravoval se na ni již od roku 1952, kdy byl ještě v armádě coby voják základní služby. A protože uměl anglicky, a také to v tu dobu vypadalo, že se konflikt blíží ke konci, byl vybrán Ministerstvem národní obrany,“ doplnila Beránková.
Po absolvování testu na ministerstvu putoval s dalšími kamarády do Komorního Hrádku u Chocerad a poté do Ruzyně, kde dál piloval nejenom angličtinu, ale také paravýcvik.
Útvar 9999
Jejich útvar, v němž nosil uniformu bez distinkcí, dostal číslo 9999. Teprve tam se od jiných kolegů dozvěděl, že to je skupina cvičená pro Koreu. Do konce výcviku se jednání o míru zasekla na mrtvém bodě a Pražák putoval do civilu.
Začátkem dubna roku 1953 však přišel povolávací rozkaz a nařízení, že se má hlásit u útvaru 9999. To už věděl, že jej Korea nemine. „Když si vzpomněl na první dojmy, když přijel do Koreje, vždy mluvil o tom, že teprve tam byla válka vidět v celé své nahotě. Trať, po které přijeli, byla totiž, coby tepna, po které Číňané dováželi Severokorejcům zbraně, pořád bombardovaná. A vesnice v jejím okolí prakticky neexistovaly,“ doplňuje pamětníkova dcera.
První kroky Pražáka a jeho druhů vedly právě do Pchanmundžonu, kde se formovaly inspekční skupiny, jež poté kontrolovaly dodržování příměří v deseti vstupních přístavech. Pěti v Severní a pěti v Jižní Koreji.
Pražákova kohorta byla při tomto rozdělování služeb převelena do přístavu Hungnam, kde strávil dva měsíce při kontrolách. Následovala druhá štace na letišti v Tegu, Pusanu a Sinidžu na čínských hranicích. „Za jeden rok, co tam tatínek působil, sloužil jako tlumočník čtyř inspekčních týmů,“ přibližuje Beránková.
close
info
Zdroj: Se svolením Václava Pražáka
zoom_in
Václav Pražák u rozcestníku v jednom korejském táboře.
A takřka každý den bylo co kontrolovat. Dohoda o příměří totiž obsahovala body, kde se psalo, že se zbraně i příslušníci armád mohou měnit pouze kus za kus. U vojáků to problém nebyl, horší to však bylo právě s vojenským materiálem.
Bedny s trhavinami házeli jen tak na zem
„Munice nesměla hned na břeh, ale byla dovážena do přístavu, kde ji poté přebírali jihokorejští dělníci. Tehdy měl táta dost nahnáno. Bedny, které byly označeny high explosive, prý bez okolků házeli jen tak na zem. A to se vždy modlil, aby nic nevybouchlo,“ doplňuje Beránková.
Když zrovna nic nekontrolovali, měli všichni členové týmu čas i na sebe. Pražák i na svůj milovaný volejbal. Dokonce v Hungnamu uspořádali turnaj mezi Čechoslováky, Poláky, čínskými dobrovolníky a Korejci.
close
info
Zdroj: Se svolením Václava Pražáka
zoom_in
Volejbalový turnaj v Jižní Koreji.
Po celou dobu pobytu nesměli mít u sebe žádnou zbraň a o jejich bezečnost se na severu starali vybraní vojáci a na jihu příslušníci americké vojenské policie, takzvaných empíků. A právě u nich čekal Pražáka asi největší šok.
„Bylo to v přístavu Pusen, kde si táta chtěl vyfotit nějaký parník. Focení však bylo zakázané. Najednou jeden z empíků řekl lámanou češtinou, ať si to „tejknou, že budou mít něco na památku",“ doplňuje vzpomínku Beránková.
close
info
Zdroj: Se svolením Jitky Beránkové
zoom_in
'Empíci' byli za korejské války všudypřítomní.
Později vyšlo najevo, že onen vojenský policista se jmenovkou Lester Pokorney, byl z rodiny amerických přistěhovalců a u nich doma se česky hovořilo. Od té doby chtěl Pražák na své toulky po okolí vždy jen svého osobního strážce s českými kořeny.
Celkový počet Čechů, respektive Čechoslováků, kteří dohlíželi na příměří v Koreji, lze jen těžko určit. Podle Vojenského historického ústavu se jednalo o přibližně tisíc vojáků a diplomatů. Nejdříve to bylo více než 300 osob, počet během několika let klesl na 72 v červenci 1955. O tři roky později na devět. Rotace byla zpočátku roční, pak tam byli členové delegace i několik let. Celá dohledová mise trvala od července roku 1953 do začátku dubna 1993, kdy KLDR neuznala po rozdělení Československa Českou republiku jako zákonitého nástupce pro Dozorčí komisi neutrálních států.
Pravomoci Dozorčí komise neutrálních států nebyly velké ale přesto se z komise stal důležitý nástroj pro udržení křehkého příměří po desítky let. Zpočátku bylo cílem československé delegace pomoci severokorejcům sjednotit celý poloostrov pod komunistickou vládou, ale v dalších desetiletích se z ní stala fakticky mírová mise.
Zdroj: Vojenský historický ústav
