Důvod obou těchto mystérií je relativně prostý: pro naše předky začínal nový den novou nocí, tedy západem slunce dne předchozího. Všimněme si, že jak štědrovečerní večeře, tak mikulášské obchůzky probíhají po setmění. A to byl ve staročeské tradici již počátek nového dne.

Václav IV. předběhl dobu

Za zmínku přitom stojí, že 25. prosinec nebyl pro dávné české panovníky jen dnem Kristova narození, ale také jím začínal nový rok, a to až do vlády Václava IV. Právě za jeho panování byl nahrazen začátkem roku 1. ledna, podle juliánského kalendáře zavedeného v roce 46 Juliem Caesarem v Římě.

Od Václava IV. to byl progresivní krok, který předběhl většinu Evropy. Země koruny české se tak přiřadily k nemnoha státům, které začaly používat 1. leden jako začátek nového roku ještě předtím, než jej tak kodifikoval v roce 1582 papež Řehoř (latinsky Gregorius) zavedením nového, tzv. gregoriánského kalendáře.

To byl juliánský kalendář s křesťanským letopočtem počítaným od domnělého narození Krista a s korekcí přestupnosti – již sice znal již juliánský kalendář, ale ten gregoriánský ji zpřesnil.

Jednotlivé země zaváděly gregoriánský kalendář různě, některé až ve 20. století. Oproti juliánskému kalendáři byl posunutý, proto se například říjnová revoluce v carském Rusku odehrála podle tamějšího pravoslavného juliánského kalendáře 25. října, zatímco zbytek Evropy si ji podle gregoriánského kalendáře připomíná až 7. listopadu.

Hodiny české a hodiny německé. Podle orloje

Vedle modernizace počítání dní v roce, zavedeného papežem Řehořem, přineslo 16. století převrat také do onoho vnímání denního času, dříve chápaného jako času od setmění do setmění. Na tom, že toto vnímání skončilo, už neměl zásluhu Řehoř, ale další panovník českých zemí, tentokrát Ferdinand I. Habsburský, budující ve střední Evropě habsburskou říši. Pro takový záměr potřeboval na celém jejím území přístup k času sjednotit – a Češi představovali v tomto směru nemalý oříšek.

Od 13. až 14. století se po celé Evropě začaly postupně zavádět mechanické hodiny (orloje), které byly poháněny závažím nebo kyvadlem a měřily čas pomocí ozubeného soukolí. Tyto hodiny byly dvojího druhu. Jedny počítaly čas od jedné do 24 hodin a den na nich začínal podle starého zvyku po západu Slunce. Ty druhé, mladší, počítaly hodiny od jedné do dvanácti dvakrát denně a den začínal o půlnoci.

Češi se drželi starého zvyku, kterému říkali „počítání hodin podle celého orloje“. Hodinám samotným pak přezdívali „hodiny české“.

Jenže v Německu se rozmáhal novější způsob počítání hodin, což Češi nazývali „hodiny německé“ a bránili se tomu na něco takového přecházet.

Ferdinand I. řekl dost a v roce 1547 zavedl německý mechanický čas v celé střední Evropě, tedy i v Čechách.

Čas podle Habsburků? Nikdy!

Češi se ovšem proti takové novotě bouřili dál – není náhodou, že v zemích na sever od Alp se „počítání podle celého orloje“ udrželo nejdéle právě v Čechách.

Nakonec muselo tuto situaci vyřešit násilí: v roce 1620 ztroskotalo na Bílé hoře povstání českých stavů proti habsburskému trůnu, a v následujícím roce na den letního slunovratu padly na Staroměstském náměstí hlavy jeho vůdců. Pak už nemusel nový habsburský císař Ferdinand II. Štýrský brát na žádné Čechy ohledy a německý mechanický čas jednoduše a definitivně nařídil.

Češi se konečně podvolili, ale ne definitivně – jako upomínku na „staré dobré časy“ si nechali právě lidovou oslavu některých svých nejstarších svátků.

Mikuláš v čele masek

K těm patřila i mikulášská nadílka, známá v českých městech a na vesnicích prokazatelně od 15. století a pravděpodobně ještě starší.

Vedle nadělování dětem do punčoch za oknem, při němž se Mikuláš nezjevoval, se staly populárními i první mikulášské průvody, při nichž pestře odění žáci jezdili spolu s postavou biskupa na koních a doprovázely je rozmanité masky, jejichž skladba byla mnohonásobně pestřejší než dnes.

V Praze byly na den svatého Mikuláše již od vrcholného středověku populární takzvané jízdy rytířů, kde se postava biskupa vezla v otevřeném voze, postavy rytířů jeli na koních a po zemi je kromě andělů a čertů provázeli ještě nejrůznější maškary, například mastičkáři, Turci, medvědi a další masky.

Město i univerzita se snažily občasnými zákazy tyto průvody potlačit, ale nepříliš úspěšně. Rozverné a charakterem spíše masopustní než mikulášské průvody se udržely na řadě míst až do 19. století.