Před 110 lety, 23. února 1912, se v Kamenici u Jihlavy narodil František Široký. Československý voják a příslušník paravýsadku Calcium, jenž byl vysazen nad protektorátním území v noci z 2. na 3. dubna 1944. Z 99 vojáků, shozených během války v letech 1941 až 1945 na padácích do protektorátu, patřil mezi pouhých 49, kteří válku přežili. Podobně jako jeho kolegům, i jemu se komunistický režim odvděčil po roce 1948 pronásledováním a nespravedlivým odsouzením.

Pocházel z velké a chudé rodiny. Měl pět sester, a protože jeho otec, původní profesí švec, trpěl tuberkulózou, musela všechny živit matka, sezónní dělnice v zemědělství. Obecnou školu vychodil v Radošově u Kamenice, kam se rodina přestěhovala. Z finančních důvodů se pak šel učit na řezníka.

Základní vojenskou službu si odbyl v letech 1933 až 1935 u 5. pěšího pluku v Praze. V září 1938 se na mobilizační výzvu přihlásil v kasárnách, ale rozkaz bránit republiku už po Mnichovu 1938 nepřišel. Byl proto opět propuštěn do zálohy a věnoval se své řeznické profesi. Hitler se však v Sudetech nezastavil a v březnu 1939 vstoupila německá vojska i na zbylé československé území. Pro Františka Širokého to znamenalo novou etapu jeho života.

Přes Polsko, Alžír a Francii do Anglie

S okupací zbytku Československa se jako řada jiných prvorepublikových vojáků nesmířil. Dne 15. června 1939 opustil tajně protektorát a přešel do Polska. Tady se stal součástí československé jednotky ubytované v bývalém vojenském táboře v obci Malé Bronowice (Bronowice Małe, dnes jde o součást Krakova), které od 19. června 1939 velel podplukovník pěchoty Ludvík Svoboda.

Polské úřady se ještě před vypuknutím války velkého počtu československých vojáků na svém území obávaly kvůli možným komplikacím ze strany Německa, a usilovaly tedy o to, aby Čechoslováci Polsko co nejdříve opustili. Jednou z možností bylo zprostředkovat jim vstup do francouzské Cizinecké legie nebo do koloniálního vojska. Do 21. srpna 1939 tam tímto způsobem zamířilo z Polska na 1200 našich vojáků.

Pětiletý závazek Cizinecké legii podepsal v Malých Bronowicích také František Široký, a přes Francii se dostal do Alžíru, kde se ohlásil u 1. pěšího pluku Cizinecké legie. Po vypuknutí druhé světové války byl převelen do Francie a nastoupil k 1. pěšímu pluku československé zahraniční armády (legionářský závazek měl dodatek, že v případě války budou českoslovenští občané pro službu v této armádě uvolněni, bude-li vytvořena).

Když Německo napadlo 1. září 1939 Polsko, dala mu Francie dvoudenní ultimátum k zastavení vojenských operací (pochopitelně nerespektované) a po jeho uplynutí vstoupila s Německem do války. Hned následující den uvolnila francouzská vojenská správa pro službu v československé armádě 66 důstojníků a 536 vojáků z Cizinecké legie a koloniálních jednotek.

První československý pěší pluk se zformoval 16. října 1939 ve francouzském městě Agde, František Široký byl přidělen k jeho 12. rotě. Po napadení Francie v červnu 1940 se pluk přes svou nedostatečnou výzbroj a výcvik zapojil do ústupových bojů, kde se vyznamenal při obraně přechodů přes řeku Grand Morin nedaleko Coulommiers a přes Loiru u města Gien, v obou případech však dostal nakonec rozkaz k ústupu.

Po porážce Francie byli českoslovenští vojáci evakuováni do Anglie. František Široký se tam spolu s dalšími spolubojovníky přeplavil lodí Rod el Farag a dne 13. července 1940 vstoupil poprvé na britskou půdu. 

Vzniká skupina Calcium

V Británii byl zařazen ke 4. rotě 1. československého pěšího praporu, kde absolvoval poddůstojnickou školu a do 14. prosince 1941 byl povýšen na desátníka. V rotě se také setkal se svými budoucím spolubojovníkem z výsadku Calcium Josefem Gemrotem.

Spolu s velitelem tohoto výsadku Jaroslavem Odstrčilem pak všichni tři absolvovali v letech 1942 a 1943 řadu kurzů připravujících dobrovolníky k nasazení v týlu nepřítele (podle Wikipedie šlo například o sabotážní kurz, parakurz, kurzy průmyslové sabotáže, tělovýchovy a konspirace a o spojovací kurz). 

Po převelení do Chicheley Hall je čekalo zařazení do čtyřčlenného výsadku Calcium, v němž je doplnil ještě nejmladší a co do vzrůstu nejmenší příslušník tohoto výsadku, radiotelegrafista Karel Niemczyk. Širokému bylo přiděleno krycí jméno František Šmíd.

Po důkladné přípravě odletěla skupina v listopadu 1943 do Alžíru a počátkem ledna 1944 se přesunula do italského města Bari, odkud měla z letiště Campo Cassale u Brindisi zamířit do okupované vlasti.

„Její zadání znělo: působit na Chrudimsku a Čáslavsku, spolupracovat s domácím odbojem a prostřednictvím radiostanice Zdenka posílat zpravodajské informace do Velké Británie a zároveň odtamtud přijímat instrukce,“ napsal historik Jiří Mikulka ve Sborníku Archivu bezpečnostních složek (vyd. 2011) v materiálu věnovaném Josefu Gemrotovi a nazvaném „Rád bych sloužil pro bezpečnost našeho státu dále…“ (Josef Gemrot byl totiž příslušníkem policejního sboru první republiky).

Zpátky do protektorátu v letounu pod palbou

Vysazování parašutistů do akce často provázely nejrůznější problémy, rozhodující bylo především počasí. Na vlastní kůži to poznala i skupina Calcium, na což po letech vzpomínal i Josef Gemrot: „V únoru 1944 jsem nasedl ještě se třemi kamarády do letadla a letěli jsme až do Maďarska k jižní hranici Slovenska, odkud jsme se pro nízké mraky ve střední Evropě museli vrátit. Pilot i pozorovatel musí z letadla vidět na zem, ježto kvůli nepřátelskému zaměření není vedeno radiem a přijde-li do hustých mraků, musí se vrátiti. Kromě toho musí být jasná měsíční noc, aby pozorovatel i pilot mohli vidět orientační body, jako jsou řeky, železnice, silnice, větší města, větší rybníky nebo jezera a kontury lesů,“ citoval jeho slova Mikulka.

Úspěšného vysazení se příslušníci Calcia dočkali až začátkem dubna 1944. Spolu s další paraskupinou Barium, tvořenou velitelem Josefem Šanderou, jeho zástupcem a šifrantem Tomášem Býčkem a radiotelegrafistou Josefem Žižkou, nasedli večer 3. dubna 1944 na letišti Campo Cassale do letounu Halifax Mk.IILW284/GR-T, patřícímu 1586. polské letce pro zvláštní úkoly. Bombardér odstartoval v 19:20, počasí bylo tentokrát jasné. 

„Nad slovenskými hranicemi u města Komárna začali na nás Maďaři střílet z rychlopalných kanonů. Pilot udělal jen menší zatáčku a letěl dál, aniž si toho někdo víc povšiml. V letadle nás bylo sedm parašutistů a pět členů posádky. Parašutisté byli rozděleni do dvou skupin. Naše skupina měla čtyři členy, druhá byla tříčlenná,“ vzpomínal Gemrot (posádka byla ve skutečnosti šestičlenná, patřil k ní ještě dispečer výsadku, pozn. red.).

Šlo o první výsadky ze třetí vlny, za nimiž měly brzy následovat další. „V této třetí vlně byly čtyřčlenné výsadkové skupiny takřka pravidlem (Calcium, Carbon, Potash, Spelter, Glucinium, Platinum-Pewter). Skupina Wolfram, vysazená 14. září 1944, byla dokonce šestičlenná,“ uvedl pro Deník badatel a spisovatel Pavel Šmejkal, který se věnuje historii výsadkových skupin.

Dlužno bohužel dodat, že v plném počtu skupina po seskoku na protektorátním území vlastně nikdy pořádně nepůsobila, protože vlivem řady nešťastných okolností došlo brzy k jejímu rozdělení.

Od první chvíle se věci začaly kazit

K seskoku došlo asi půl hodiny před půlnocí u obce Deblov poblíž Čejkovic na Chrudimsku, ale jak už to u parašutistických skupin bývalo, od první chvíle nešlo nic podle plánu. Skupina totiž hned při dopadu přišla o jeden z kontejnerů s materiálem. 

„Když jsme vyskočili, bylo počasí krásné, ale vál silný vítr, který je pro seskok velmi nebezpečný. Vítr mne nesl nad les, do kterého jsem padl s kamarádem i s balíkem. Dopadl jsem na strom a zůstal viset asi čtyři metry nad zemí. Vypnul jsem rychle zámek padáku a skočil dolů, kde bylo asi tři čtvrtě metru sněhu. Po 20 minutách se členové naší skupiny sebrali dohromady a šli stahovat padáky ze stromů, což se nám po delší námaze podařilo. Pak jsme se vydali hledat ztracený balík, který nám vítr odnesl na kilometr daleko od místa našeho seskoku. Hledali jsme jej do čtyř hodin do rána, avšak bezvýsledně,“ popisoval to Gemrot (jeho strojopisné vzpomínky uchovává historické oddělení Moravského zemského muzea Brno, pozn. red.). 

Parašutisté tak přišli mimo jiné o jednu ze dvou rádiových stanic a o dva spací pytle. Ale blížilo se ráno, takže museli zmizet a najít úkryt. Nakonec se rozhodli zaklepat na dveře jednoho stavení v osadě Deblov, kde bydlela rodina Benadova. Otec s dcerou slíbili, že ukryjí v domě padáky a kombinézy i druhou radiostanici a že se pokusí najít ztracený kontejner. Bohužel, ten hned po rozednění našel zemědělský dělník, který to ohlásil četníkům. Ti uvědomili gestapo, takže německá policie se velice záhy po seskoku dozvěděla, že v oblasti se pohybují parašutisté.

Skupina se mezitím vydala na několikakilometrový pochod k Nasavrkům na Chrudimsku na jednu ze záchytných adres, jimiž byla vybavena v Británii. Tam jí však opět nepřálo štěstí. Dotyčný muž, který se podle Gemrota jmenoval Jan Dražil, je odmítl přijmout, a navíc je druhý den udal na četnické stanici. Policie tak věděla nejen o přítomnosti parašutistů, ale nově znala také jejich odchodnou trasu od místa dopadu. V okolí Nasavrk se začali rojit četníci i příslušníci gestapa. Bylo zřejmé, že parašutisté musí rychle zmizet.

V kontaktu s rozporuplným odbojářem

Po odmítnutí na další záchytné adrese se velitel paravýsadku Calcium Odstrčil rozhodl už žádné další dodané adresy nevyužívat a spolehnout se místo toho na vlastní známé. Celá skupina se proto vydala na strastiplný, více než šedesátikilometrový pěší pochod přes zasněženou Českomoravskou vrchovinu k Janu Dvořákovi do Březí u Bohdalova na Žďársku, jehož syn byl dříve Odstrčilovým spolužákem z vysoké školy. Cesta jim trvala osm dní.

V Březí zůstali u Dvořáka dva dny, pak museli dál. Františka Širokého napadlo využít dalšího známého, Josefa Dvořáka ze Střížova u Luk nad Jihlavou. Tam se ukryli na pět týdnů v lese, kam jim Širokého známý nosil potraviny. Odstrčil se rozhodl skupinu rozdělit s tím, že on s Gemrotem se vrátí do Březí a Široký s Niemczykem zůstanou ve Střížově a budou hledat kontakt na další odbojové organizace.

Tento úkol se podařilo oběma mužům splnit po přesunu do lihovaru v Novém Městě na Moravě, kde se přes lékaře Jana Motýla spojili s kapitánem Karlem Veselým-Štainerem, vojenským zmocněncem odbojové organizace Jaro (pozdější Rada tří), největší nekomunistické vojensko-partyzánské organizace na Vysočině.

Veselý-Štainer byl bohužel poněkud rozporuplnou figurou odbojového hnutí. Jeho ctižádost zřejmě přesahovala jeho schopnosti, takže řada jím organizovaných akcí zkrachovala. „Přestože od června 1944 požadoval prostřednictvím radiostanice paraskupiny Calcium nesmlouvavě masové dodávky zbraní, odmítl v únoru 1945 odstartované shozy na řadu jím nahlášených ploch přijmout, dokud nebudou předtím realizovány dva jiné shozy. Ve skutečnosti šlo především o to, že v předstihu nahlásil plochy v místech, kde dosud nebyly vůbec zformovány příjmové skupiny,“ uvádí jedno z takových selhání historik Jindřich Marek v článku „Zbraně ve vzduchu“ na stránkách Vojenského historického ústavu.

Příliš šťastné nebylo ani kapitánovo rozhodnutí rozdělenou parašutistickou skupinu znovu spojit. Niemczyk s Širokým byli od 21. května 1944 ve spojení s Londýnem a plnili své zpravodajské úkoly, ale museli kvůli německému zaměřování často měnit místa pobytu a jejich vysílačka byla brzy přetížená.

Veselého-Štajnera napadlo, že je přesune do Netína, což byla osada na Vysočině nedaleko Velkého Meziříčí, kam z Březí zamířili také Odstrčil a Gemrot. V seníku nedaleko své hájenky je tam ukrýval místní hajný Josef Pavlas, odbojář, který už od počátku protektorátu budoval v lesích svého rajonu úkryty pro pronásledované osoby. Jedním z takových úkrytů byl i seník, do nějž hajný tajně prorazil maskovaný zadní vchod, kterým tam nyní vcházeli parašutisté. Pavlas také disponoval další amatérskou radiostanici, kterou sehnal již zmiňovaný lékař Jan Motýl.

Plán Veselého-Štajnera počítal s tím, že radiostanice u Pavlase uleví přetížené Niemczykově vysílačce, rádiové spojení s Londýnem se zdvojí a skupina se dá znovu dohromady. Radiotelegrafistovi Niemczykovi se to nezdálo: měl jenom čtyři krystaly, které stačily sotva pro jednu radiostanici, a vysílat ze dvou stanic zároveň bylo navíc nebezpečné. Štajner-Veselý ale trval na svém, takže na pátek 23. června 1944 byla do Netína svolána schůzka všech zainteresovaných. Než k ní však došlo, nastala katastrofa.

Střelba u seníku

František Široký se vydal k Netínu 22. června v doprovodu dalšího odbojáře podplukovníka Josefa Svatoně. Oba šli z Proseše u Skutče pěšky, Karel Niemczyk je s poručíkem Josefem Kabelem následovali další den na kole. Týž den ale zamířilo do lesa u Netína také několik příslušníků brněnského gestapa.

Dodnes není úplně jisté, zda šli na přímé udání, nebo zda došlo k prozrazení parašutistů náhodou. Skutečností je, že reagovali na telefonát Marie Sladké, dříve provdané Bryksové, první manželky slavného československého letce Josefa Brykse.

Ta v té době pod krycím jménem Julie spolupracovala s gestapem, k čemuž byla donucena kvůli Bryksovu odchodu do exilu. Po likvidaci Reinharda Heydricha začali totiž Němci pronásledovat všechny rodiny československých vojáků bojujících v zahraniční armádě a Bryksovou i s jejími rodiči na rok zavřeli. Žena se pak rozhodla dát se na dálku s Bryksem rozvést a po propuštění musela zůstat s gestapem v kontaktu.

Její telefonát z 22. června přesto nemusel být jednoznačným udáním. V lesní chatě u Netína se totiž scházela o víkendech hlučná společnost (podle Gemrota šlo o „fabrikanty“ z Prahy a Brna) a Sladká upozorňovala na ně - možná si myslela, že si tak „udělá čárku“, aniž by někoho ohrozila. Není prokázáno, že by věděla i o parašutistech. Ať tak či onak, následky jejího zavolání byly tragické.

Auto, obsazené kromě řidiče dalšími pěti brněnskými gestapáky, přijelo do Netína v 16:15. Projelo kolem Pavlasovy hájovny k samotě Závist, odkud se gestapáci vydali pěšinou k lesu směrem k chatě, o níž jim řekla Sladká. Po cestě potkali Gemrota, ten je ale nejdříve považoval za zmíněné fabrikanty. „Asi dva dny před tím mi říkal hajný, že do weekendové chaty, která je těsně u myslivny, přijdou řezníci a velkouzenáři z Prahy a Brna. Tito si tam vždy smlouvají černé obchody, při tom hodně pijí a dělají různé hlouposti a nepřístojnosti, jako střílejí po stromech, lezou po nich i po plotě. Když jsem se vracel z okraje lesa, uviděl jsem před sebou tři muže v civilu, kteří stáli. Šel jsem s gumákem na ruce klidně k nim v domnění, že to jsou řezníci s velkouzenáři z weekendové chaty,“ popisoval později svůj omyl.

Trojice však začala parašutistu obkličovat, jeden zleva, druhý zprava, třetí šel k němu. Gemrot se otočil, aby z ohroženého místa zmizel, a gestapáci začali střílet. Jedna rána ho trefila do rukávu, druhá ho ale zasáhla pod levou lopatkou a další mu prostřelila levou ruku. Parašutistu to silně omezilo v možnostech obrany, protože byl levák, ale přehodil se pistoli do pravé ruky a palbu opětoval.

„Útočníků bylo pět a všichni stříleli až do vyprázdnění svých zásobníků. To jsem byl od nich již vzdálen asi 50 metrů a žádnou ránu jsem již nedostal,“ uvedl později Gemrot.

Přes své zranění dokázal z místa utéct. Podle článku Miroslava Mareše „Osudová místa Vysočiny“ mu v tom pomohl další Pavlasem vybudovaný úkryt, tajná podzemní skrýš zakrytá instalovaným pařezem, připevněným k zemi drobnými panty, v němž prý výsadkář přečkal následnou šťáru. Gemrot sám se však o využití tohoto úkrytu nezmiňoval.

Velitel Calcia Odstrčil měl bohužel méně štěstí než jeho podřízený a v přestřelce s gestapem padl. Širokému a Niemczykovi se naštěstí podařilo z místa zmizet. 

Trpké poválečné osudy

Skupina i poté pokračovala ve sběru informací a jejich odesílání do Londýna a zároveň v zprostředkování radiového spojení domácího odboje s exilovou vládou.

Koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 se skupina podílela na přijetí výsadků Tungsten, Platinum-Pewter a Bauxite. V květnu 1945 se skupina podílela na vyjednávání s německou posádkou v Nasavrkách. Poté se příslušníci Calcia přesunuli na Českomoravskou vysočinu, aby posílili výsadek Tungsten. Byli zadrženi příslušníky sovětské partyzánské skupiny STAS. V tomto zajetí strávili několik dní, než se omyl vysvětlil. Svou činnost skupina ukončila podáním hlášení na generálním štábu čsl. armády v již osvobozené Praze.

„Těsně po válce odešel František Široký z armády a vykonával funkci správce Masného průmyslu v Kostelci u Jihlavy. Po únoru 1948 musel odejít a pracoval na statku své manželky,“ napsal o dalších osudech parašutisty spisovatel Martin Reichl v článku Cesty osudu, který vyšel v roce 2004 ve Světě křídel.

V červnu 1949 Širokého zatkla komunistická tajná policie a v roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke čtyřem letům vězení, které strávil v Jáchymově. Po propuštění na amnestii v roce 1953 pracoval jako svářeč a dělník v Jihlavě. Zemřel na infarkt v roce 1976. 

Gemrot byl v roce 1946 přijat do Sboru národní bezpečnosti, ale už v roce 1950 byl propuštěn do trvalé výslužby. V roce 1955 podlehl zhoubné nemoci.

Karel Niemczyk působil od března 1947 do července 1949 jako vedoucí sekretář ve filiálce Škodových závodů v Kábulu. Po výzvě, aby se vrátil zpět do Československa opustil při cestě domů v Bombaji loď a zamířil do Austrálie (mezitím se v Bombaji 7. října 1949 oženil se svou snoubenkou Martou, s tou měl později dva syny). Od roku 1955 pracoval v Imperial Chemical Industries v Sydney. Nejprve jako konstruktér, později jako manažer. V roce 1988 odešel do důchodu. V roce 1991 byl povýšen do hodnosti podplukovníka pěchoty, hodnost však vrátil československému ministerstvu národní obrany zpět. Zemřel 31. července 2004 v Sydney.