Jako v Černobylu. Rodinná čtvrť v Charkově se po bombardování stala městem duchů

Z oken, kam granáty dopadly, se zvedají černé spáleniny. Na bocích budov jsou několikapatrové výdřevy. Ve střechách jsou úhledné kruhové otvory, kterými se střely probily, ale nevybuchly. Na cestičkách mezi budovami jsou rozházené osobní věci, které byly strašlivou silou vymrštěny z bytů nad nimi. A každým dnem se mohou objevit nové následky destrukce.

Jak rakety dopadají, země se otřásá a mezi poloprázdnými bytovými domy se rozléhá ohlušující rána nesoucí se přes zelené plochy a dětské hřiště. Různé typy střel vydávají charakteristické zvuky a zanechávají specifické střepiny, které místní obyvatelé již dovedou rozpoznat. Patří mezi ně zbytky obecně zakázané kazetové munice a neřízené rakety. Zbraně nemíří na přesný cíl, takže nikde v okolí není bezpečno.

Ukrajinští vojáci dostali rozkaz stáhnout se ze Severodoněcku, uvedl guvernér

Když zrovna místem nezní ostřelování, Saltivka mlčí. „Je to teď jako Černobyl,“ říká pro BBC čtyřiačtyřicetiletý Serhij Chrystyč, zatímco si myje obličej vodou z plastové lahve. „Samozřejmě tu není radiace, zato je tu všechno zničené. Nedá se tu žít,“ dodává.

Přesto tu ale někteří lidé zůstávají a snaží se přežít v domácnostech bez plynu a vody. Většinou ale panelové domy s šedesáti a více byty obývají jeden nebo dva usedlíci. V minulém týdnu byla v některých budovách znovu zapnuta elektřina a několik lidí se vrátilo ze stanic metra nebo jiných krytů. Stále se však jedná o nepatrný zlomek předválečného obyvatelstva Saltivky.

Vzpomínky na krásné místo

Čtvrť vznikla v sovětské éře jako zástavba pro průmyslové dělníky a jejich rodiny. V té době zažívala největší rozkvět a žilo zde něco mezi 500 a 800 tisíci lidí. „Byla to krásná čtvrť s hezkým parkem. V něm byly lampy, lavičky a fontána,“ vzpomíná Tamara Konevová, sedmdesátiletá důchodkyně žijící v přízemí polorozbořeného domu. „Teď už tu nezbylo nic,“ smutně konstatuje.

Tamařin manžel zemřel v březnu, jen měsíc po invazi. Dle jejích slov to bylo kvůli stresu. V bytě i budově teď žije téměř sama. „Chybí mi. Nemám ani chuť vycházet ven,“ svěřuje se.

Bude Kaliningrad dalším ohniskem války? Kreml vyhrožuje, spor může ohrozit EU

Ve stejné bytovce žije také třiapadesátiletý automechanik Valerij Ivanovyč, který tu bydlí už dvacet let. Jeho byt zůstal zatím ušetřen. Pouze malé střepiny mu rozbily okna a prorazily pračku, kuchyňskou skříňku a stěnu ložnice. „V tomhle domě už skoro nikdo nebydlí. Je tu jen jeden pár, muž, žena a já,“ popisuje situaci Valerij a dodává: „Lidé si občas přijdou pro věci, ale nezůstanou tu.“

Tamařina a Vareliova část schodiště je relativně nepoškozená. Zato naproti zbyl z jednoho bytu jen popel, zřícený beton a ohořelý majetek. „Možná bude muset být budova stržena, protože druhá strana je zničená a třetí je naprosto zdemolovaná,“ myslí si Valerij.

Muž teď nemá žádnou práci a ani jiné místo, kam jít. „Tohle je můj domov, žiju tady celý život,“ říká a dívá se z okna své kuchyně přes stromy. „Bude to velmi smutné, jestli se všechny tyhle domy zničí, protože jsem si na tohle místo velmi zvykl,“ konstatuje.

Na bomby i omezený přísun jídla si zvykli

Někteří obyvatelé, kteří stále žijí v Saltivce, nemají ve svých bytech k dispozici žádné inženýrské sítě, a tak si vytvořili provizorní venkovní kuchyně, kde si vaří jídlo a společně posedávají. Jednou denně se po čtvrti pohybují dobrovolníci z charitativní organizace World Central Kitchen a rozdávají potraviny v polystyrenových krabicích.

„Saltivka je teď poušť,“ vypráví pro BBC Leon Petrosyan, padesátiletý inženýr, který pomáhá jako dobrovolník. Podle něj jsou lidé, kteří tu zůstali, v pasti, protože nemají kam odejít. Dodávky potravin jsou pro těch několik obyvatel Saltivky záchranou. V současné době zde nejsou otevřeny žádné obchody a pro mnohé je to jediné jídlo, které denně jedí.

Serhij Žuravljov, 51letý celoživotní obyvatel Saltivky, který také pomáhal rozvážet potraviny, zůstal ve čtvrti po celou dobu invaze. Dle jeho slov bylo nejhorší, když byli ukrajinští vojáci rozmístění v obytných domech, a fronta tak byla na prahu čtvrti. „Zpočátku jsme cítili strach. Později jsme si na zvuk ostřelování zvykli,“ říká.

Nad Leonem a Serhijem se tyčí šestnáctipatrový dům, rozrytý a spálený přímými zásahy. V nejvyšším patře opatrně zpoza chodby vyhlíží Larisa Eninaová. V domě se 143 byty zůstalo asi patnáct lidí, vypráví žena. Byt, který sdílí s manželem a dcerou, je relativně nepoškozený, až na díry po střepinách v oknech. „Byt vedle našeho vyhořel úplně a náš zůstal v pořádku. Je to zázrak,“ sděluje novinářům z BBC.

Žena se však obává, že kvůli velkým prasklinám v jedenáctém patře by se budova mohla zřítit. „Teď už je riskantní stát i na balkoně,“ upozorňuje na chabý stav domu.

Ukrajinci zajali pilota Vagnerovců. Ruské navigaci nevěřil, používal Garmin

Riskantní je také stát pod nimi. Zásahy střel uvolňují z horních pater betonové desky o velikosti automobilů, které s děsivou silou narážejí do chodníků pod nimi. Přímo před vchodem do jedné budovy prošel mohutný kus čtyřmi metry chodníku a zeminy a rozbil silné vodovodní potrubí pod sebou.

Roman Grynčenko, osmačtyřicetiletý automechanik, přešlapoval kolem kráteru naplněného vodou, když vcházel a vycházel z budovy. Bydlí zde společně se svou ženou a dcerou. „Žiju tu už dvacet let,“ říká. „Saltivka byla klidná čtvrť…“ V tu chvíli jej přerušuje ohlušující praskot střel dopadajících nedaleko. „Teď je válka, jak slyšíte,“ dodává.

Konfliktu nerozumí

V prvních dnech invaze se Rusové pokusili obsadit Charkov a Saltivka nesla hlavní tíhu útoku. Útočníci byli nakonec zatlačeni zpět a frontová linie se nyní nachází asi dvanáct kilometrů od centra města. Saltivka však zůstává v dosahu ruského dělostřelectva. Na okraji čtvrti jsou stále ještě zákopy, v nichž se Ukrajinci zakopali při obraně, a ohryzané obrubníky od těžkých tanků.

Vojáci využívali obytné budovy k odpočinku i jako pozice pro odstřelovače, proto se čtvrť stala terčem, vypráví místní. Avšak jen málo obyvatel zazlívá armádě jejich přítomnost. „Vojáci zpočátku chodili od domu k domu a žádali ty, kteří měli děti, aby se evakuovali,“ vzpomíná seniorka Claudia Chubataová. „Jsou to naši vojáci. Potřebovali tady něco udělat pro válku a taky si někde odpočinout,“ dodává.

Kdo je Bábuška Z? Rusko mělo udělat z ukrajinské ženy zrádce vlastní země

Jelikož se Charkov nachází pouhých dvacet kilometrů od ruských hranic, je tedy také ruskojazyčným městem, kde se projevují sympatie vůči útočníkům. „Kde není ukrajinská armáda, tam Rusové nestřílejí,“ tvrdí Boris Rustenko, 63letý sklář, narozený v Sovětském svazu, jehož dům byl těžce poškozen a vypálen. „Kdyby Rusko nenapadlo Ukrajinu, tak by Ukrajina napadla Rusko, Krym, Doněck, Luhansk. Je to velmi jednoduché, Rusko je prostě napřed,“ dodává.

Boris má stejně jako mnoho obyvatel Saltivky příbuzné v Rusku. Únorová invaze však rozdmýchala menší konflikty mezi rodinami a přáteli.  „Tohle je Rusko, byli jsme bratři,“ říká pro BBC devětašedesátiletý zedník Oleksij, který si nepřál uvést své příjmení. „Nechápeme, proč nás napadli. Vždyť tam máme příbuzné,“ nevěřícně komentuje události, které postihly místní. Podle Oleksije za to ale Moskva nemůže. Západ by podle něj měl „přestat dávat Ukrajině zbraně, protože tím jen prodlužuje válku“.

Zatímco Oleksij dále mluví s novináři, jiná obyvatelka stojící vedle něj se rozpláče. „Byli jsme tak šťastní, že tu máme byty,“ vzlyká důchodkyně Halyna. Okna jejího obydlí přímo nad místem, kde stála, byla rozbitá. „Řekli nám, že si je máme vyměnit sami. Oprava by stála pětinásobek měsíčního důchodu,“ naříká.

Před domem Halyny si několik sousedů z okolních bytovek přichází pro své každodenní bezplatné jídlo na lavičku. Je pozdní odpoledne. Halyna se na ně dívá, zatímco pod okem jí stále stékají slzy. „Kolik už jich bylo zabito? A to jen kluků, osmnáctiletých. Vždyť teprve začínali žít,“ povzdechla si zdrcená žena.