V lednu 1945 už bylo jasné, že Německo válku prohraje. Východní fronta překročila polské i slovenské hranice, na Západě definitivně ztroskotala německá protiofenzíva v Ardenách a celá Třetí říše se ocitla ve stále více se svírajících kleštích, jimž neměla sílu dál čelit. Přišel čas, kdy se nacisté začali rozhlížet, jak se zachránit, a rozhodli se zlikvidovat stopy o svých zločinech.

Vyvedli je ze sklepa a postříleli

Ve vyhlazovacím táboře umístěném zhruba 70 kilometrů od města Lodž ve středním Polsku, poblíž vesničky Chełmno nad Nerem na území obsazeném v roce 1939 Němci, zbývalo tou dobou už jen posledních 47 vězňů. Zbytek byl povražděn nebo převezen do Osvětimi, která byla jako "továrna na smrt" výrazně efektivnější.

Těchto posledních 47 vězňů, kteří dříve pracovali na pálení těl, opětovném zúrodňování půdy v táboře a sázení lesů za účelem zakrytí stop po táboru, začali Němci v noci ze 17. na 18. ledna 1945 vyvádět po pěti ze sklepa. Každou pětici pak venku zastřelili. Nemilosrdnou popravu, připomínající mimo jiné vraždění v Lidicích o necelé tři roky dříve, přežili jako zázrakem jen dva vězni - oba byli zasaženi, ale kulky je na místě nezabily a podařilo se jim utéct. Tito jediní přeživší se jmenovali Mordechaj Zurawski a Szimon Srebrnik, byli to polští Židé. Dva dny po masakru je zachránili vojáci Rudé armády, kteří obsadili oblast.

Oba muži se stali prvními svědky dokládajícími jak existenci tábora v Chelmnu, tak i zločiny, k nimž tam během existence došlo. Byl to první vyhlazovací tábor, který Němci v Polsku uvedli do provozu. Metody zabíjení, jež si v něm "vyzkoušeli", pak v dalších táborech, zejména už zmíněné Osvětimi, mnohonásobně zdokonalili.

Čtyřleté vraždění

O úplném vyvraždění všech Židů na okupovaných územích rozhodli nacisté podle serveru Holocaust.cz už v roce 1941. Povolení k přípravě tzv. konečného řešení židovské otázky obdržel Reinhard Heydrich (šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a pozdější zastupující říšský protektor v Protektorátu Čechy a Morava) už 31. června 1941, bezprostředně po zahájení operace Barabarossa, což byl útok Německa proti Sovětskému svazu. Podepsal je vrchní velitel Luftwaffe a druhý nejmocnější muž Třetí říše Hermann Göring. Celkem mělo jít o likvidaci až 11 milionů Židů.

V úterý 20. ledna 1942 se v zámečku na břehu jezera Wannsee poblíž Berlína uskutečnila konference nacistických špiček řízená Heydrichem, která měla za úkol domluvit celou "logistiku" tohoto záměru a vytvořit z genocidy organizovaný fungující průmysl. 

Za tím účelem hledali Němci i nejúčinnější a nejrychlejší způsob, jak velké množství lidí zprovodit ze světa. Měli už jednu předchozí zkušenost - v roce 1939 zahájili Akci T4, což bylo systematické vyvražďování postižených lidí v rámci tzv. rasové čistoty. K vraždění používali nejdřív smrtelné dávky prášku na spaní, ale od roku 1940 začali zkoušet i plyn. Pacienti usmrcovaní v plynových komorách umírali snadno a rychle. 

Dne 8. prosince 1941 vznikl na polském území začleněném do říšské župy Povartí u vesničky Chelmno první vyhlazovací tábor pro Židy (a později i další nepřátele říše), kde nacisté začali testovat tzv. mobilní plynové komory, tedy vraždění lidí výfukovými plyny ve skříňových nákladních autech. Provádění dostali na starost na všech územích včetně Polska příslušníci pohotovostních jednotek Einsatzgruppen.

Tábor fungoval během války ve dvou etapách, ta první trvala od prosince 1941 až do dubna 1943, druhá od června 1944 do ledna 1945.

České děti zahynuly v první etapě

Už jenom první etapa chelmnského vraždění stála život více než čtvrt milionu lidských bytostí, většinou Židů z lodžského ghetta a asi pěti tisíců Romů.

Také ale 82 dětí z české vesnice Lidice a 11 dětí z osady Ležáky. Jedenaosmdesát lidických dětí bylo přivezeno do Chelmna dne 2. července 1942 z nedaleké Lodže a ještě téhož dne putovaly do vyhlazovacího plynového náklaďáku. Dvaaosmdesátým byla lidická dívenka, jež byla týmž způsobem popravena 25. července spolu s 11 dětmi z Ležáků.

Obě obce nacisté vypálili a srovnali se zemí v děsivé pomstě za atentát na Heydricha, který 27. května provedli českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík. Z bezmála stovky lidických dětí se jich konce války dočkalo jen 16, zkázu Ležáků přežily z 13 místních dětí jen sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy. Všechny přeživší děti měly to "štěstí", že je Němci vybrali k poněmčení.

Z vraždění v nákladních autech vytvořili nacisté v Chelmnu zavedenou rutinu. Všichni, kdo byli určeni k zabití, byli okamžitě po příjezdu do tábora přivedeni do velké domovní haly, kde jim dozorci přikázali se svléknout a přejít chodbou k dalším dveřím, k nimž už byl přistaven velký skříňový náklaďák. Dozvěděli se, že si mají nastoupit a náklaďák je převeze do umýváren. Jakmile byl vůz plný, stráže zavřely a zajistily dveře, řidič nastartoval a do prostoru s vězni začal proudit podlahou oxid uhelnatý, zavedený pomocí speciálního potrubí přímo z výfuku.

Po čtyřech až pěti minutách, když se z vozu přestal ozývat křik, odjel náklaďák do čtyři kilometry vzdáleného lesa ohrazeného vysokým plotem a strážními věžemi. Mrtvá těla byla vyložena a naházena do jam na jedné z mýtin a poté spálena.

Odstraňování mrtvých těl měli na starost sami vězni koncentračního tábora, kteří se pokoušeli propašovat různými cestami do okolního světa zprávu o tom, co se v Chelmnu děje. Už v lednu 1942 se dvěma polským židovským vězňům, Mordechajovi (též Michalu či Michaelovi) Podchlebnikovi a Yacovi Griwanowskimu, podařilo z tábora utéct. Griwanowski pak dokonce pronikl do varšavského židovského ghetta, kde předal tamější podzemní židovské organizaci podrobnou zprávu. Organizované vraždění tím však bohužel zastavit nedokázal.

Život v koncetráku: Svléknout a do jámy

Plynová auta přitom nebyla jediným způsobem, jakým se v Chelmnu likvidovaly lidské bytosti. Další "testovanou" metodu popsal polský veterinární lékař Mieczysław Sękiewicz, který se do Chelmnu dostal jako jeden z prvních vězňů ještě na sklonku roku 1941. Měl "štěstí" - byl zařazen právě do komanda, jež muselo likvidovat mrtvá těla. Válku přežil a své svědectví pronesl před polským soudem v říjnu roku 1945 a později znovu v roce 1968.

"Dovedli nás na mýtinu v lese, kde byly na celou její šířku zhruba šesti metrů vykopány dvě jámy. Jedna měřila na délku asi osm metrů, druhá, téměř rovnoběžná s ní, zhruba patnáct. Obě dosahovaly do přibližně dvoumetrové hloubky. Na dně větší jámy jsem viděl vrstvu nehašeného vápna, neodhadnu, kolik ho bylo. Úředníci gestapa nás varovali, že celý les je ohrazen a dobře střežen, takže každý, kdo se pokusí o útěk, dostane do hlavy kulku," popisoval Sękiewicz.

Na mýtinu byla kromě něj přivedena spousta dalších lidí, mužů, ženy i dětí, včetně matek s malými dětmi v náručí. Němci zajatcům přikázali, ať se svléknou donaha a naskákají do větší z jam. "Ozvaly se nepředstavitelné výkřiky a pláč. Většina Židů uposlechla, ale někteří se postavili proti a odmítli do jámy skočit. Němci je tam pak natlačili násilím. Nám nařídili posbírat oblečení a boty obětí," líčil lékař, který podle svých slov viděl i to, jak úředníci gestapa kradli z posbíraných a roztříděných věcí cennosti jako hodinky, šperky a prsteny.  

Když se jáma úplně zaplnila lidmi, dali gestapáci ostatním Židům pokyn, ať se už nesvlékají, a na mýtinu najely speciální vozy, jež měly ve střeše něco jako malé nádrže. K těmto nádržím Němci zavedli potrubí, jehož druhý konec si vzali gestapáci stojící u jámy. K potrubí připojili malý motor jako čerpadlo, zapli ho a na tísnící se lidi začala téct a stříkat jakási tekutina. "Myslím, že to byla voda, ale nejsem si jistý," prohlašoval Sękiewicz.

Pravděpodobně chemická reakce vody s nehašeným vápnem způsobila, že lidé natlačení na dně jámy začali zaživa hořet. "Byl to nepředstavitelný řev. My, co jsme seděli poblíž vytříděného oblečení, jsme ho rvali na kousky a cpali si je do uší, abychom neslyšeli ty strašné výkřiky Židů, kteří se vařili uvnitř jámy. K nim se přidával úděsný křik a pláč lidí, kteří na svůj osud stále ještě čekali. Trvalo to dvě hodiny…"

Následující den pak vězni museli odklidit stopy. První rozkaz zněl zasypat jámu i s těly zeminou, ale Němci ho posléze změnili. Spálená těla odvezly nákladní vozy a obě jámy byly připraveny pro další oběti. Ty byly přivezeny ještě týž den odpoledne. Zplynované.

Osvětim byla efektivnější…

V dubnu 1944 spustili nacisté program postupné likvidace lodžského ghetta a vraždící mašinérie v Chelmnu se rozběhla znovu naplno. Od 23. června do 14. července 1944 zde bylo zabito více než sedm tisíc lodžských Židů. 

Po 14. červenci se Němci rozhodli likvidaci ghetta ještě víc uspíšit a převezli zbytek jeho obyvatel do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka, jehož plynové komory byly poněkud "efektivnější" než náklaďáky v Chelmnu.

Zabíjení v prvním německém vyhlazovacím táboře však nepřestalo. Do jeho uzavření v lednu 1945 v něm byli kromě lodžských Židů povražděny i tisíce polských a maďarských Romů a maďarských Židů deportovaných od roku 1944, čeští i polští odbojáři a sovětští váleční zajatci. Podle poválečných statistik zde bylo zabito 157 477 lidí.

Koncem roku 1944 i na začátku roku 1945 vynaložili nacisté co největší úsilí na to, aby po vyhlazovacím táboře zahladili stopy. Nebylo jim to však nic platné. První svědectví o tom, co  se v tomto táboře dělo, se objevila okamžitě po skončení války, kdy se svými výpověďmi vystoupili už zmínění přeživší vězni Podchlebnik, Griwanowski a Sękiewicz. Nalezeny a zachovány byly ale i různé ukryté dopisy a zprávy, jimiž se na situaci v Chelmnu pokoušeli upozornit svět i ti ze zajatců, kteří se konce války nedožili.

Jeden takový dokument se podle historiků Shmuela Krakowskiho a Ilie Altmanové dostal koncem války přes velitelství Běloruského frontu až do Moskvy na stůl protifašistického židovského výboru. Tento výbor založily sovětské orgány založily hned po Hitlerově vpádu do Sovětského svazu, aby s jeho pomocí zmobilizovaly Židy ve svobodném světě k pomoci Rudé armádě.

Pravomoci výboru však byly značně omezené, po válce byl rozehnán a jeho archiv (včetně mnoha materiálů o osudech Židů v koncentračních táborech) skončil pod zámkem. K badatelům se dostal až na přelomu 80. a 90. let, kdy jej tehdejší orgány v rámci politiky větší otevřenosti zpřístupnily. Teprve tehdy se tak v plném světle vyjevily všechny hrůzy, jež provázely existenci chelmnského tábora.

Polákům se tento tábor připomněl ještě jednou v roce 2002 při soudu s devětasedmdesátiletým Henrykem Maniou, který se na tamějším zabíjení aktivně podílel. Za "napomáhání při vyvražďování židovských obyvatel Polska" byl odsouzen k osmiletému vězení.