Když pak začala pracovat na Úřadě práce v Karviné, začala narážet na různé překážky. Jednou z nich bylo najít nové uplatnění pro nezaměstnané se zdravotním postižením. Ato rozhodlo o jejím dalším osudu.

S čím jste se na úřadu práce potýkala?

Často jsme naráželi na neserióznost některých rádoby podnikatelů, na rasové otázky, ale nezřídka i na skutečný nezájem o práci a vypočítavost některých nezaměstnaných. To ve mně nakonec při veškeré snaze vzbudilo pocity marnosti. Atak, když jsem jednou našla v novinách inzerát o volném místě v tehdejším Ústavu sociální péče v Ostravě, rozhodla jsem se, že zkusím štěstí, a přihlásila jsem se do konkurzu. Podařilo se.V dnešním Čtyřlístku jsem již desátým rokem.

V poslední době se hovoří o integraci postižených do společnosti. Jak to vnímáte vy? Co už se pro ně prto ně udělalo a co ne?

Za posledních osmnáct let naše společnost v této věci udělala veliký krok vpřed. Organizace našeho typu už nejsou za vysokou zdí, nabídka společenských a dalších aktivit mimo zařízení je velmi různorodá, a to od kulturněspolečenských akcí, sportovních aktivit až po ozdravné pobyty v zahraničí. Bohužel, stále jsme však limitováni nejen materiálními možnostmi, ale i přetrvávajícími předsudky v myslích některých lidí. Zejména v chování starší generace lze pozorovat odstup od lidí se zdravotním postižením. Naši spoluobčané nejsou dostatečně informování například ani o tom, že i postižení lidé mohou být velmi dobří ve sportovních disciplínách a velmi úspěšně reprezentují naši republiku i město na světových speciálních olympijských hrách, kde získávají medaile. Mnozí z nich mají také velmi dobré výtvarné cítění nebo hudební nadání.V tomto směru má ještě naše společnost velké rezervy a změnit způsob myšlení i přístup k lidem s handicapem je ve srovnání s okolním světem stále ještě během na dlouhé trati. Pociťuji dosud veliký rozdíl v chování k těmto lidem u cizinců a u Čechů. Nejednou jsem se právě u nich setkala s negativní reakcí. Stále ještě své spoluobčany se zdravotním postižením nedokážeme plně akceptovat.

Jaký je váš pohled na zákaz klecových a síťových lůžek? Kolika vašich klientů se tento zákaz dotýká? V čem je problém?

Forma, v jaké se tento zákaz dostal do nové legislativy, je velmi nešťastná. Domnívám se, že o tomto problému se velmi málo diskutovalo nejen s odborníky, ale i se zákonnými zástupci uživatelů sociálních služeb.Najedné straně umožňuje nový zákon postiženým lidem rozhodnout se samostatně, jak naloží se svým příspěvkem na péči, ale v jiné oblasti jim to zakáže. Když se nad tím zamýšlím, podle nové legislativy jsem vlastně i já v dětství patřila mezi ty, kteří byli „uvězněni“ v síťové postýlce.


Co soudíte o novém sociálním zákonu? V čem je dobrý a v čem ne?

Na novou legislativu v oblasti sociálních služeb se čekalo několik let. Základní myšlenka je dobrá.Změnatoku peněz směrem ke klientovi významným způsobem zlepšila jeho postavení. Z role žadatele o služby se stává příjemcem, který si může služby vybírat, a zohlednit tak své představy a nároky. Zákon však vyhovuje především lidem s tělesným postižením, kteří se dobře orientují v nové legislativě a umějí také svá práva uplatnit. Nedostatečná informovanost veřejnosti a nepřipravenost úřadů ovšem vede ke zbytečným problémům, jež zákon provázejí.

Můžete představit organizaci, kterou řídíte?

Čtyřlístek - centrum pro osoby se zdravotním postižením Ostrava - je příspěvkovou organizací statutárního města Ostravy, která byla zřízena k 1. lednu 2001. Poskytuje sociální služby lidem se zdravotním postižením mentálním i s kombinací tělesných a smyslových vad, a to od tří let. Při práci s našimi klienty vycházíme z jejich individuálních potřeb a služby jim nabízíme jak ve formě pobytových, tak ambulantních nebo terénních služeb.

Co tedy konkrétně nabízíte?

Jedná se o pobytové služby sociální péče v jednom týdenním stacionáři a ve třech domovech pro osoby se zdravotním postižením. Ambulantní služby poskytujeme ve dvou denních stacionářích, dále nabízíme služby sociální péče formou podporovaného bydlení, služby sociální prevence v sociálně-terapeutických dílnách, služby sociální rehabilitace, jež zahrnují různé výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti. Umožňujeme a zprostředkováváme našim klientům také kontakty se společenským prostředím, nabízíme jim nejrůznější kulturní a zájmové aktivity a také ozdravné pobyty.

Můžete prozradit, v jakém rozsahu své služby poskytujete?

V našich zařízeních s různými formami sociálních služeb disponujeme až 429 místy. Snažíme se umožnit našim uživatelům žít v maximální míře plnohodnotným způsobem života, který se co nejvíc přibližuje životnímu standardu věkově srovnatelné populace. Veškeré služby jsou poskytovány na základech tolerance, důvěry a bezpečí. Důraz klademe na přání a potřeby klientů s cílem rozvíjet jejich osobnost. Vždy se uplatňuje individuální přístup s ohledem na respektování lidské důstojnosti.

Má veřejnost možnost seznámit se s vaším zařízením?

Veřejnost má možnost seznamovat se s výsledky naší činnosti během celého roku na výstavách, při nejrůznějších kulturních a společenských akcích i v rámci pravidelně pořádanýchDnůotevřených dveří.

Co byste prozradila na sebe?

Mám štěstí, že práce, kterou dělám,mě těší, i když je s ní spojena veliká zodpovědnost a při velikosti naší organizace také denně mnoho nejrůznějších starostí. Na koníčky mi tak příliš mnoho prostoru nezbývá. Když to čas dovolí, velmi ráda cestuji.Mám také ráda divadlo, zejména operu, ale i hudbu jako způsob relaxace, a výtvarné umění.Mouoblíbenou výtvarnicí je Marina Richter, mezi barvami preferuji modrou a ptáte-li se po oblíbeném ročním období, je to jaro, které už ale asi zaniklo…

Co byste naší společnosti popřála?

Přála bych jí, aby lidé byli k sobě více vnímaví a ohleduplní. Nikdo z nás neví, jak se bude ubírat jeho život a jaké problémy, a to i zdravotní, nás mohou potkat. Pomocnou ruku určitě každý z nás už potřebuje, nebo v budoucnu potřebovat bude.