Naděje na lepší život jim paradoxně svitne až ve chvíli, kdy někdo zemře. Od roku 1992, kdy toto centrum vzniklo, zde získalo novou ledvinu šest set pacientů. Zatímco dříve byli nejčastějšími dárci orgánů motorkáři, v poslední době už tomu tak není. „Neurochirurgie je dnes totiž na takové úrovni, že ti, kteří by kdysi zemřeli, dnes přežívají. Orgány od dárců, kteří podlehli úrazům, tvoří pouze pětinu, zbytek pochází většinou od lidí, kteří zemřeli na cévní mozkové příhody,“ řekl Jiří Samlík, vedoucí lékař transplantačního centra FNO.
Dodal, že ve FNO se čekací doba na transplantace pohybuje hrubým odhadem od jednoho a půl do dvou let. „Transplantaci provádíme u všech pacientů, tedy i starších, vždy však záleží na jejich zdravotním stavu,“ vysvětlil lékař s tím, že roční náklady na jednoho pacienta, který je na dialýze, se pohybují kolem jednoho milionu korun. Samotná transplantace ledvin trvá zhruba dvě hodiny.
„Patříme k několika málo transplantačním centrům v České republice, která dokáží dospělému příjemci transplantovat i ledviny velmi malých dětí. Při tomto vysoce specializovaném a náročném zákroku musíme transplantovat obě ledviny. Ty totiž v těle příjemce nedorůstají, ale posílí svou funkci a časem nahradí funkci jedné ledviny dospělého člověka,“ vysvětlil Samlík.
Ostravské transplantační centrum je jedničkou v takzvaných laparoskopických odběrech ledvin u živých dárců. „Tato metoda je pro dárce mnohem šetrnější a komfortnější.,“ dodal Samlík s tím, že výhodou laparoskopie jsou především malé řezy v břišní stěně a s nimi spojená menší pooperační bolest, lepší pooperační komfort a kosmetický efekt a také kratší doba pobytu v nemocnici. To potvrzuje i paní Kateřina z Ostravy, která v roce 2006 darovala ledvinu své mamince. „K tomuto kroku jsem se dlouho nerozhodovala, byla jsem jediný možný dárce, nebylo vlastně co řešit,“ říká šestadvacetiletá žena, která přivítala, že operaci je možné provést laparoskopicky.
„Měla jsem za sebou už laparoskopickou operaci žlučníku, takže jsem si výhody tohoto způsobu ověřila doslova na vlastní kůži. S ledvinou to bylo podobné. Absolvovala jsem potřebná vyšetření a po operaci jsem byla týden hospitalizována a pak čtyři měsíce na nemocenské. Dnes jsem naprosto v pořádku, nemám žádné zdravotní problémy, dál pokračuji i v práci ve zdravotnictví,“ dodává.
„Vzpomínám si na nejstarší dobrovolnou dárkyni, se kterou jsem se ve své praxi setkal. Byla to osmdesátiletá paní, která darovala ledvinu svému šedesátiletému synovi. Její zdravotní stav byl výborný, velice si přála svému synovi pomoci. Dnes jsou oba v pořádku.“
Zatímco ve Spojených státech padesát procent transplantací probíhá díky dobrovolným dárcům a ve Švédsku dokonce sedmdesát procent, u nás představují orgány darované dobrovolnými dárci jen asi deset procent transplantací. Pravděpodobně to souvisí s mentalitou národa, možná i s nedostatečnou osvětou.
