Její život bezdomovkyně u řeky Ostravice měl pravděpodobně své důvody. „Když nás vyhodili z ubytovny, nešla jsem prosit o pomoc na sociálku, protože se sociálních pracovnic bojím. Před necelými dvěma lety se mi narodila holčička Viktorie a když jsem měla jít z porodnice domů, vzali mi ji a umístili do kojeneckého ústavu. Paní ze sociálky mi tehdy řekla, že pokud si najdu slušné bydlení, dceru mi vrátí. Přestože jsem si bydlení našla, a to právě v charitním domu svaté Zdislavy v Ostravě-Zábřehu, holčičku jsem už nikdy neviděla,“ prozradila Slavíková, pro kterou je tato událost její třináctou komnatou.
Přestože se matka snaží kontaktovat pěstounskou rodinu v Třebíči, kde Viktorka žije, nedaří se jí to. „Napsala jsem jim dopis, ale neodepsali mi,“ dodává se slzami v očích žena, která rozhodně neměla na růžích ustláno. Svou matku Michaela nikdy nepoznala Svou biologickou matku nikdy nepoznala, lásku poznala jen na čas v pěstounské rodině, která se jí po narození ujala.
Náhradní otec je však krátce nato opustil. Krátce před jejími osmnáctými narozeninami jí zemřela náhradní matka a Michaela se ocitla v diagnostickém ústavu. „Tam mě poprvé navštívil můj biologický otec a nabídl mi, abych bydlela s ním v domku u Žďáru nad Sázavou. Všechno propil, neměla jsem peníze na jídlo, v zimě jsem si nemohla ani zatopit. Nakonec mi posílali sociální dávky do tamního místního obchodu. Tehdy jsem otěhotněla se svým přítelem a když mě otec vyhodil z baráku, zůstala jsem těhotná na ulici,“ vypráví svůj osud mladá žena, která několik let studovala střední zahradnickou školu a agroekonomii.
„Moje náhradní maminka vždycky chtěla, ať mám maturitu. Ve škole jsem mívala jedničky a dvojky, když ale maminka zemřela, ze školy jsem odešla,“ vysvětluje Michaela.
Související články:
Příběhy Daliborka a Liborka snad čeká lepší pokračování
Nejmladší ostravský bezdomovec se vrátil ke své matce
