Dnes je víceméně módou hovořit o tom, že komunistický systém se zhroutil ze zcela jiných důvodů než vnitřním odporem občanů. Ekonomové jsou přesvědčeni, že tvrdý příkazní systém se zahubil neschopností držet krok se světovou ekonomikou. Vyráběl zboží, které kvalitou neobstálo ani v rozvojových zemích. Jiná varianta nabízí geopolitický plán, na kterém se údajně dohodly velmoci. Pak je tu klasika: konspirace. Podle této varianty pád režimu uměle některé skupiny vyvolaly, aby mohly vládnout. Ale to už je revoluční folklor.

Jízda obrněnce

Kdo žil v Ostravě v osmdesátých letech, ví, že asi dvakrát do měsíce projíždělo všemi městskými obvody „ótéčko“, obrněný transportér, který měl na bocích velká písměna VB. Lidé si říkali: „Na co potřebuje Veřejná bezpečnost obrněnec?“ Sami „esenbáci“ mu říkali Kinclák, údajně ho vymyslel tehdejší náčelník Krajské správy SNB v Ostravě František Kincl.

Jeho smyslem bylo zastrašovat občany. Na druhé straně to byl symbol, že se režim bojí. Čeho se bál? Byli to především disidenti, kdo uváděl bezpečnostní složky do nepříčetnosti. Na prvním místě stáli ti, které nezlomily výslechy, postihy ani vězení. Důvodem byl fakt, který už v roce 1968 formuloval vyhozený ostravský novinář Ivan Kubíček: odchod do vnitřní emigrace.

Lidé v Ostravě, i když byli většinou pasivní a na režim nadávali jen doma a v hospodě, nechtěli mít s režimem nic společného. To byl důležitý vliv disentu. Řady příznivců KSČ tvořili většinou jen konjunkturalisté a neschopní, kteří se prosazovali podlézáním KSČ. Běžní občané jimi opovrhovali.

V Ostravě působili disidenti, které by státní bezpečnost nejraději odsoudila k trestu smrti, ale padesátá léta dávno minula. Byli to právě tito nezdolní odpůrci, kteří drobnou každodenní prací podkopávali základy režimu. Nešlo jen o chartisty, ale i o ty, co se k této listině vůbec nedostali.

Hlavní postavy

V Ostravě byl hlavní postavou disentu Tomáš Hradílek. Tento muž z Lipníka nad Bečvou, který je dnes mimo politiku, byl uznávaným vůdcem podzemní opozice, navzdory pronásledování a vězení. Dnes jeho postoje někteří mladí lidé ani nedokáží pochopit, natož pak ocenit. Nelze nevzpomenout pronásledovaného chartistu Jaroslava Krejčího z ostravské pedagogické fakulty. Pak je tu spisovatel Jaromír Šavrda, kterého doslova štvali, zavírali, znemožňovali mu jakoukoliv možnost obživy. Tento muž se nedal a založil vlastní samizdatovou edici Libri prohibiti, vydával Londonovo Doznání, Solženicynovo Souostroví Gulag.

StB využila faktu, že Šavrda byl laskavý a velmi důvěřivý člověk, věřil, že všichni lidé jsou dobří. A tito „dobří lidé“ ho udávali a svědčili proti němu u soudu. Tam to od bachařů „dostával sežrat“; v Dachau by k němu byli vlídnější. Byl propuštěn s podlomeným zdravím, a přesto hned podepsal Chartu 77. A znovu rozšiřoval samizdaty.

V květnu 1987, rok před Šavrdovou smrtí, stojí Tomáš Hradílek při prvomájovém průvodu v Olomouci pod hlavní tribunou s transparentem: Charta 77 vybízí k občanské kuráži. Bolševici se začínali bát, v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a jinde komunismus slábl.

Fízlovské svodky

Vedle Šavrdy a Hradílka, kteří svou neústupnopstí šli až za hranice sebeobětování, byla v Ostravě řada těch, kteří StB také pěkně brnkali na nervy. Jmenujme třeba Karla Biňovce, Jiřího Fiedora, Jana Breníka, Dolores Šavrdovou. Ve svodkách StB se třeba uvádělo, že se signatáři Charty sešli v bytě Dolores Šavrdové, nebo v bytě disidenta s krycím jménem Šavle.

Nepovolená schůzka na ostravském nádraží. Závadové osoby se zúčastnily nepovolené hudební produkce s nepovolenými a prozápadními písněmi. Dokonce jsou ve svodkách záznamy o telefonních hovorech, přičemž jsou monitorovány obě strany. Všechny tyto schůzky se vyhodnocovaly a operativně se určovaly protitahy, jako třeba „předvolání k podání vysvětlení“, anebo k tvrdému postihu.

Když byl v říjnu 1988 povolán do křesla ministra vnitra šéf ostravské krajské správy SNB František Kincl (a jmenován současně generálem), stalo se tak proto, že tento výkonný a mimořádně schopný policejní úředník dokázal být k disidentům na severu Moravy a ve Slezsku skutečně tvrdý, až nelítostný. Vzal s sebou do Prahy také skupinu nejzdatnějších estébáků, kteří chtěli Pražákům ukázat, jak se to dělá. Ve vládě neuspěl a po roce abdikoval.

Je také pravda, že s odchodem Kincla do Prahy represe vůči odpůrcům režimu v Ostravě relativně polevily. Jeho podřízení už do své pronásledovací práce nevkládali takovou vervu, i když samozřejmě nerezignovali.

Cesta na náměstí

Byli to disidenti, kteří neustálým tlakem komunistický režim svrhli, o tom není pochyb. Když po 17. listopadu zaplnily mohutné davy lidí Masarykovo náměstí, bylo to proto, že jim cestu celá léta dláždili známí i neznámí bojovníci proti komunismu. Cinkání klíči byla jen pěkná zvuková dekorace, nic víc.