Ostravská Charita vybudovala a provozuje Hospic svatého Lukáše v Ostravě-Výškovicích. Vede ho Věra Pražáková.

Kdo se může stát klientem hospice?
Pacientem hospice se může stát každý nemocný člověk, u něhož již byla vyčerpaná veškerá léčba, která by vedla k uzdravení. To znamená, že už byla ukončena chemoterapie či ozařování a není možné mu pomoci jinak, než mírnit bolesti, dušnost, zvracení a další projevy. Nejsou to však jen lidé s onkologickým onemocněním, jsou to také pacienti v terminálním stadiu jiných chorob. Také sem může být umístěn i nemocný, kde domácí péče už nestačí nebo ji již nelze zvládnout.

Měl by být umírající pacient se svou diagnózou seznámen a měl by vědět, co ho čeká?
Ano, pacient by měl být se svou prognózou seznámen, také by měl být informován o tom, co je to hospic a co mu může nabídnout, a měl by s umístěním v hospici souhlasit.

Přesahuje zájem o umístění v hospici vaše možnosti, nebo počet lůžek stačí?
Od října se hospic postupně zaplňoval, v této době je již kapacita naplněna. Doposud jsme klienty přijímali téměř okamžitě, pokud byla splněna kritéria pro přijetí, v blízké době je možné, že se bude tvořit pořadník. Máme v evidenci několik žádosti, které si již rodiny nemocného podaly. Nyní o něj pečují doma svépomocí, nebo je nemocný v péči mobilní hospicové jednotky. A až nebude rodina na péči stačit, je možné nemocného umístit v hospici téměř ihned.

Co musejí udělat příbuzní klienta pro jeho umístění v hospici?
Rodina se musí zkontaktovat s ošetřujícím lékařem pacienta a je jedno, jestli lékařem v nemocnici či praktickým lékařem. Ten určí, zda je pacient vhodný pro hospicovou péči a rodině poradí, co dělat dále. Pomůže rodině také správně vyplnit žádost, která je podmínkou pro přijetí do hospice.

Platí se za pobyt v hospici?
Veškerá zdravotnická péče je hrazena zdravotními pojišťovnami. Klient přispívá pouze na poskytované služby nezdravotního charakteru, a to podle výše svého příjmu. Při příjmu do osmi tisíc korun je to 190 korun na den, při příjmu do devíti tisíc příspěvek činí 220 korun a tak dále. Pokud by sociální situace pacienta byla obtížná, jeho případná insolventnost není důvodem pro nepřijetí, pokud ostatní kritéria pro přijetí splňuje. Pak se domluví individuálně podmínky pro platbu.

Liší se nějak přístup k těmto pacientům, pokud jde o intenzitu paliativní péče, než v ostatních zařízeních?
Naše zařízení zaručuje, že bude vždy zachována důstojnost člověka, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, a pokud nebude sám chtít, nezůstane v posledních chvílích osamocen. Kladen je také důraz na kvalitu života nevyléčitelně nemocných. Důležitou součástí péče v hospici je také starost o doprovázející rodinu a pak o pozůstalé. K dispozici je kromě ošetřovatelského personálu a lékaře také pastorační asistent, duchovní a externě také psycholog. Pacient si sám může určit, kdy se chce umýt, kdy bude jíst a také co by chtěl jíst, podle toto jak se cítí. Dbáme na to, aby měl se svými blízkými zajištěno soukromí.

Splníte umírajícím každé jejich přání? Mohou mít v těžkých chvílích u sebe svého blízkého?
Snad si mohu dovolit říci, že se snažíme pacientovi vyhovět ve všem, co si přeje, a respektujeme, pokud je to možné, každé jeho přání. Podle domluvy s rodinou volá personál při zhoršení zdravotního stavu. Rodina či blízká osoba může být s pacientem po celou pobytu. Máme dvaadvacet jednolůžkových pokojů, na každém je možnost přistýlky. Po domluvě a při volných místech je možné zajistit pobyt pro více osob v pohostinské části hospice za poplatek. Máme také rozlučkovou místnost, ve které se rodina může rozloučit se svým blízkým po jeho odchodu z tohoto světa.

Jaký je rozdíl mezi odcházením člověka třeba v nemocnici a v hospici?
V hospici je kladen důraz na uspokojování bio-psycho-sociálních a spirituálních potřeb člověka, je respektována jeho lidská důstojnost. Nemocný je na jednolůžkovém pokoji, který vypadá jako běžný domácí pokoj, nejsou tu žádné plenty, má možnost mít u sebe své blízké po celou dobu pobytu, péče je věnována také doprovázející rodině - a pak také pozůstalým. Je kladen důraz na účinnou léčbu bolesti, lékař hovoří s pacientem a jeho rodinou o tom, co je trápí, z čeho mají obavy. Dělá to také ostatní personál, podle přání i duchovní. Rodině pacienta podáváme informace o stavu pacienta kdykoliv, pokud se blíží konec, umožníme jí, aby s ním mohla být i v posledních chvílích jeho života.

Kolik lidí pečuje u vás o umírající? Podle čeho byli vybíráni? Mají nějaké speciální vzdělání?
O naše pacienty se stará jedenáct zdravotních sester a třináct ošetřovatelek, sociální pracovnice, lékaři, pastorační asistent, externě psycholog a na požádání je zajištěna návštěva duchovního. Otázky při výběrových pohovorech se dotýkaly různých témat a také postojů či názorů uchazečů. Zajímali jsme se mimo jiné o to, jak tráví volný čas, zda se již setkali se smrtí a také zda si uvědomují, že budou pracovat v charitním zařízení. Pracovník, který nastupuje do hospice, by měl být vyrovnaný s vlastní smrtelností. Nemusí to být věřící člověk, musí jen respektovat přání pacienta a v případě, že je požádán, zajistí přítomnost duchovního. Pracovníci se neustále vzdělávají, jezdí na stáže do jiných hospiců. V týmu sester pracují dvě magistry a čtyři bakalářky.

Pracují u vás i řádové sestry?
Ano, máme pět řádových sester.

Jak jste se smířila s tím, že chodíte do zaměstnání, kde se takřka denně setkáváte se smrtí?
Když se člověk narodí, musí taky zemřít. Smrt a umírání, o tom se mnoho nemluví. V dřívějších dobách bylo normální, že lidé umírali doma, rodina se o ně starala. Pak bylo dlouhé období, kdy se nemocní a nemohoucí odsouvali do nemocnic a ústavů, aby nebyli tolik vidět. Po sametové revoluci se začalo i v Česku rozvíjet hospicové hnutí. Protože jsem pracovala v nemocnici na jednotce intenzivní péče, setkávala jsem se také dost často s člověkem, který odcházel z tohoto života. Ale až vlastní zkušenost, úmrtí sestry a pak i otce na onkologické onemocnění, mě přivedly k rozhodnutí změnit své zaměstnání. Nyní hovořím spíš za své pocity v terénní péči. Když vím, že jsme pro nemocného udělali vše, co jsme mohli, neměl bolesti, odešel v klidu, nebyl sám, je přijetí konce života snadnější.

Co dělají zaměstnanci pro to, aby neměli deprese, proti takzvanému syndromu vyhoření?
Každý pracovník to, s čím se setkává při své práci, prožívá jinak. Je důležité, a na to byl kladen také důraz při pohovorech, aby uměli všichni relaxovat, měli své koníčky, záliby. Je to individuální. Někdo chodí na výlety, někdo si jde zacvičit, někdo na diskotéku, jiný jede autem a pustí si svou oblíbenou hudbu, další své prožitky odevzdává v modlitbě.

Pomáhá vám v práci víra?
Ano. Mám za to, že pro mě jako věřícího člověka může být setkávání se smrtí snadněji přijatelné, než pro člověka, pro kterého smrtí vše končí. Může pro mě být asi i snazší vyrovnávat se se zdánlivě neřešitelnými problémy či obtížemi, které tuto práci provázejí.

Setkala jste se v hospici s přáním pacienta o eutanazii?
Již při podepisování informovaného souhlasu je pacient seznámen s tím, že jsme zařízení, ve kterém se eutanazie - stejně jako v jiných zařízeních - neprovádí. Prozatím jsem se s takovýmto přáním nesetkala.

Jaký je váš názor na eutanazii?
Častým důvodem, proč nemocní žádají o eutanazii, je strach z bolesti. Fyzická bolest je medicínsky zvládnutelná. Obtížněji řešitelné je ale psychické strádání pacienta. Mnozí trpí pocitem osamělosti a opuštěnosti, obavami z umírání a z toho, co bude. Pokud dokážeme tyto obavy rozptýlit, nabídneme jim lásku, jistotu oporu, dáme jim najevo, že rozhodně nejsou na obtíž, ale my jsme tady pro ně, pominou podle mého názoru důvody pro myšlenky na eutanazii.

Související článek: