Muž, jenž sám už zažil období, kdy neviděl vůbec, se za tu dobu setkal se stovkami lidí. Sám říká, že člověk, který chce nevidomým pomáhat a také je naučit některým dovednostem a schopnostem, musí být nejen pedagog, ale ipsycholog. „Musí také ovládat umění vcítit se do situace postiženého člověka. To je neméně důležité. Každý člověk má občas den, kdy se mu nic nedaří. Ulidí, kteří přišli ozrak, to platí ještě více. Pak člověk vycítí, že ta hodina, kterou jsme se třeba měli učit psát na stroji, by neměla smysl. Tak ji raději takzvaně prokecáme, probereme třeba politiku, fotbal nebo něco jiného. Při další návštěvě to pak doženeme. Nesmí to být ale často,“ vysvětluje dále pracovník Tyfloservisu, který sám trpí vrozenou očnívadou.

Zvlastních zkušeností také ví, že je třeba rozlišovat situaci lidí, kteří přišli ozrak ze dne na den, a těch, kterým oči takzvaně odcházely postupně. „Uté první skupiny lidí je situace obtížnější vtom, že neměli šanci cvičit své další smysly postupně. Obtížněji se jim cvičí hmat, který je pro ně nově kromě sluchu nejdůležitějším smyslem. Vtakových případech je potřeba začít sprací co nejdříve. Někdy tyto lidi navštěvujeme už vnemocnici. Čím dříve se začne, tím lépe. Pokud postižený člověk totiž propadne beznaději a pasivitě, těžko se vrací zpět do života. Ikdyž to je někdy dost složité a těžké, snažíme se nevidomé přesvědčit, že ibez očí mohou zvládnout spoustu věcí a úkonů sami,“ pokračuje pracovník ostravského Tyfloservisu.

Sám říká, že největší odměnou pro něj itři další kolegy zostravského Tyfloservisu, kteří jezdí za lidmi ido sousedních okresů, jsou pokroky, které vidí unevidomých lidí. „Když si třeba někdo díky tomu, že jsme jej naučili psát na počítači či jiné dovednosti, dokáže třeba najít práci, nebo se stane méně závislý na okolí, tak to je moc pěkný pocit. Člověk si pak určitě řekne, že to má smysl,“ dodává sympatický muž.