V dětských domovech u nás vyrůstá mnohem více dětí, než je v západním světě obvyklé. Zákon o rodině sice říká, že ústav je až poslední možnost, které musí předcházet práce s rodinou. Skutečnost je však jiná.

Ve třech dětských domovech v Ostravě, které spravuje Moravskoslezský kraj, nyní žije zhruba stovka dětí. Magistrát města Ostravy má v kompetenci pouze zařízení pro nejmenší děti do tří let, dřívější kojenecký ústav Domeček v Ostravě-Zábřehu.

Bydlí v novém a baví je to

Dětský domov Na Vizině ve Slezské Ostravě prošel před dvěma lety náročnou rekonstrukcí. „Děti tu dnes žijí v šesti rodinných skupinách, z nichž každá má svůj byt. Společně si chystají jídlo, uklízejí, chodí si nakupovat, připravují se do školy nebo si hrají. Získávají tak návyky, které ze svého domova neznaly,“ říká ředitel dětského domova Jaromír Klimša. Na Vizině dnes žije 48 dětí od tří do osmnácti let. což je maximum, které povoluje zákon. „Vesměs jsou zde na základě rozhodnutí soudu, zpravidla z vážných rodinných důvodů. Jen výjimečně se jedná o sirotky,“ tvrdí.

Na děti rodinné prostředí mnohem lépe působí. „Projevuje se to v chování dětí, jsou klidnější a více si toho váží. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby mohly žít ve svých rodinách, ale ne vždy to je možné. Snažíme se pro ně udělat maximum a mnohdy se u nás mají lépe než doma. Díky sponzorům mohly například loni trávit prázdniny v Chorvatsku, jezdíme společně na výlety. Děti u nás mají téměř všechno, chybí jim jen vlastní rodina. Zpět k rodičům je to většinou ani netáhne, protože tady vidí, jaký je normální život bez alkoholu a hádek. I když už jsou dospělé a mají samostatný život, často nás chodí navštěvovat,“ tvrdí ředitel.

Hrabovou čeká rekonstrukce letos

Dětský domov v Hrabové, kde žijí tři desítky dětí od pěti do dvaceti let, čeká rekonstrukce a změna z internátního bydlení na rodinné buňky v letošním roce. „Jsme téměř posledním domovem v kraji, který už současným předpisům nevyhovuje. Každá rodinná skupina pak bude mít svůj byt a stejně jako v rodině se budou učit společně žít,“ říká ředitel domova Vladimír Lankočí.

„Již dnes tu máme jeden cvičný byt, v němž se ti starší po týdnu střídají. Dětí vědí, že jednou odejdou – a my je na to připravujeme. Musejí se naučit postarat se o sebe sami. Učí se hospodařit i s penězi – sami si nakupují, vaří, uklízejí, vychovatelka jen dohlíží,“ doplňuje ředitel. „Snažíme se pro děti udělat maximum, aby věděli, co je v životě čeká. Pokud jsou u nás od dětství, není to problém, Pokud k nám však přijdou až v šestnácti či sedmnácti letech, jsou to už skoro dospělí lidé, a s těmi už mnoho neuděláme,“ shodují se oba ředitelé.

Na prahu dospělosti – a co dál?

Dětské domovy v kraji řeší nejeden problém s bydlením pro své svěřence po dovršení plnoletosti. Povinnost postarat se o jejich bydlení má obec, ve které mají trvalé bydliště. „Někteří se vracejí vracejí zpět do rodin, k příbuzným, jiným se podaří sehnat ubytovnu. Ostrava má tu výhodu, že má Dům na půli cesty, i když podle mého názoru to je až krajní řešení,“ míní Vladimír Lankočí.

Dům na půli cesty na Sokolské ulici, jehož zřizovatelem je magistrát města Ostravy, je v provozu již od roku 2001. Z celkem třiačtyřiceti bytů je pro potřeby mladých od osmnácti do šestadvaceti let vyčleněno čtrnáct bytů.

„Možnost bydlení v Domě na půli cesty jsem přivítala, bylo to pro mě nejlepší řešení. Domů jsem se vrátit nechtěla,“ vzpomíná na začátky poté, co po maturitě opustila dětský domov v Hrabové, v němž prožila dvanáct let, Anna Gajdičiarová. I dnes se však do dětského domova ke svým tetám a strejdům ráda vrací.

Pro mladé lidi, kteří vyrostli v ústavu a nemají v osmnácti letech kam jít, je Dům na půli cesty odrazovým můstkem. Mohou zde zůstat maximálně rok a najdou tu nejen střechu nad hlavou, ale i pomoc sociálních pracovníků a psychologů, jejichž úkolem je usnadnit jim návrat do běžného života.