Město, které bylo dříve nazýváno ocelovým srdcem republiky, prochází v posledních dvou desetiletích velkými změnami. Šachty sice už v Ostravě uhlí netěží, ale ocelářské firmy zůstaly. Změnili se sice jejich vlastníci, ale lidé, kteří v nich pracují někdy i čtyřicet či více let, zůstávají.

„Za tu dobu se sice změnil název i majitel firmy, od roku 2005 je vlastníkem Vítkovice Steel společnost Evraz Group. Stále ale platí, že do válcoven chodí lidé, kteří se nebojí práce. Mnoho zájemců může odradit třeba to, že se tady dělá na směny. Dvě ranní, dvě odpolední, pak dvě noční. Takže člověk, který dělá „v kolotoči,“ musí počítat s tím, že těch víkendů, které prožije společně s rodinou, moc není. Já jsem si ale na to zvykl, spíše mi to vyhovuje,“ říká Karel Turoň.

„Válcovny plechu za tepla byly v tehdejších Vítkovicích počátkem sedmdesátých let minulého století místem, kde se dost tvrdě fyzicky makalo. V posledních letech přibylo hodně nových strojů i zařízení. Odhaduji, že tak sedmdesát procent té fyzické dřiny lidí u výroby tlustých plechů už nahrazují stroje. I proto se návštěvníci válcoven a dalších provozů ptají, kde jsou zaměstnanci. Proti dřívějšku jich ubylo, nahradily je stroje a technologické procesy řídí počítače. Na druhé straně se zvyšují nároky na vzdělání lidí, člověk se musí pořád učit nové technologie, ten nápor na hlavu a psychiku je daleko větší,“ porovnává Turoň nejstarší. Přidává i příklady.

„Válcovací teplota plechu se pohybuje od 690 do 950 stupňů Celsia. Kdysi chodili vyválcované plechy popisovat pracovníci v dřevácích. Pracovalo jich tu v našem provozu asi deset. Z dřívějška se také traduje poučka, kterou si staří valcíři předávali. Na horký plech museli nejdříve plivnout, pokud se slina po plechu převalovala, tak na něj ještě nešli. Měl pořád ještě vysokou teplotu a ani dřeváky by je neochránily. Teď už to popisování zvládá jeden pracovník, popisování a ražení už dělají z velké části stroje,“ pokračuje zkušený valcíř. V současnosti je na pozici mistra na úpravnách provozu Válcovna 3,5 Kvarto a na starosti má téměř čtyři desítky zaměstnanců, na odpoledních a nočních šichtách zajišťuje i obsazení jeřábů. „Práci je třeba dobře zorganizovat, daleko více se v současnosti dbá i na bezpečnost práce, je třeba umět jednat s lidmi. To vše je dost velký nápor na psychiku,“ dodává Turoň nejstarší.

Dva jeho synové, třiatřicetiletý Marek a o čtyři roky starší Tomáš, se pro valcířinu rozhodli sami. „Věděli jsme, že se tu dá slušně vydělat. To, že se dělá na směny, nám také nevadilo. Navíc se nám ta práce zamlouvala,“ vysvětluje Tomáš Turoň. Jeho otec dodává, že oba synové šli do „Steelu“, i když mají každý vlohy pro něco jiného. „Tomáš je spíše organizační typ. Dělá stejně jako já mistra na úpravnách, dokonce se střídáme na šichtách. Marek má nadání na strojařinu. Co tak vidím z našich debat, ani on nelituje, že šel k nám,“ míní jeho otec.

Všichni tři Turoňové zároveň ale tvrdí, že valcířina je obor, na který jsou hrdí. „Když člověk třeba vidí, kde všude plechy s logem firmy jsou, tak to určitě potěší. Nedávno se hodně psalo o tom, že právě plechy od nás sloužily ke stavbě největší osobní lodi na světě. To si pak řeknu, že ta práce, co děláme, má smysl,“ dodává Turoň nejstarší a oba synové souhlasně pokyvují hlavami.

Valcíř dodává i další zkušenost. „Když jsem nastupoval, říkalo mi hodně starších kolegů, že člověk by měl chodit rád do práce. Je to fakt. Pokud člověk ráno vstane a je takzvaně nasmolený, tak to je špatně. Pokud odchází ráno na šichtu s vědomím, že udělá něco užitečného, tak pak i ta práce podle toho vypadá. Navíc i rychleji uteče,“ dodává valcíř.