Když plukovník Vladimír Palička vzpomíná na situace, které předcházely osvobození Ostravy, jde z toho mráz po zádech. Vypráví o tom, jak druhý den operace po zásahu tanku zabili jeho velitele a on jednu půlku jeho těla držel v náručí a druhá mu spadla na nohy. Sám byl zraněn, hlavu měl plnou střepin, ale odmítl jít do nemocnice, protože chtěl překročit hranice naší vlasti a políbit zem.

Ostravská operace začala v březnu 1945 a tehdy ještě podporučík Palička, rodák z Volyně, se jí účastnil jako příslušník 1. československé samostatné tankové brigády. Jeho vzpomínky mají i veselejší momenty. Jako třeba příběh z Koběřic, které leží těsně za hranicí s Polskem. „Přijeli jsme do vesnice, zastavil jsem na nádvoříčku a teď tam vyšla taková udělaná dáma a slyšela, že mluvím česky. Říká: To sú naši synci! Pak mě objala, já jsem neměl ani šedesát kilo a ona byla taková statná. Když mě přitáhla k sobě, tak jsem lapal po vzduchu. Ale bylo to srdečné,“ usmívá se Palička.

Pak se postupně ruská a česká vojska probojovala až do Ostravy. A tam se voják Palička setkal se svou osudovou láskou. „Němci na nás stříleli z baráku v Ostravě-Zábřehu. Tak sem se tam hnal. Jeden ostřelovač utíkal přede mnou, doběhl až nahoru a pak skočil dolů a zabil se,“ popisuje Palička. Sám pak utíkal dolů a omylem seběhl až do sklepa. Lidé z domu se tam schovávali. „Tam jsem zahlédl takovou černovlásku. Prohodil jsem s lidmi pár slov a dívce jsem slíbil, že se pro ni po válce vrátím. A pak jsem si ji vzal za ženu,“ vzpomíná. Prožili spolu celý život do doby, než před pěti lety zemřela.

Oslav osvobození Ostravy se Vladimír Palička každoročně účastní. Nechyběl ani letos, už při 64. výročí. Slavnostní akt spojený s položením věnců a kytic, v rámci kterého byla udělena vyznamenání válečným veteránům, se konal ve čtvrtek u Památníku osvobození v Komenského sadech.

Vladimír Palička, plukovník ve výslužbě, je čestným občanem Ostravy. Narodil se v rodině Volyňských Čechů na polském území v roce 1923. Za války tam bojoval v řadách partyzánské brigády D. M. Medvěděva. V roce 1944 se přihlásil do čs. armádního sboru. S posádkou legendárního tanku „Žižka“ absolvoval v řadách 1. čs. tankové brigády operaci v Dukelském průsmyku, kde utrpěl zranění. Na jaře 1945 se zúčastnil bojů v Ostravsko-opavské operaci, kde byl opět raněn. O svých osudech napsal knihu Nezaváto větrem.