Bulhaři, kteří prosluli jako velmi šikovní zahrádkáři a zelináři, i letos nabízejí na tržnici v areálu výstaviště Černá louka sazenice salátů, rajčat, paprik a dalších druhů zeleniny. Je jich tady ale rok od roku méně. Letos by se už dali spočítat na prstech jedné ruky.

„Když se po válce na tržnicích prodávala zelenina či různé sazenice, patřili Bulhaři mezi nejčastější prodejce. Nejen v Ostravě,“ vzpomíná starousedlík, který prožil mládí na jižní Moravě. S bulharskými zelináři se setkával i ve slovenské Žilině a nakonec i v Ostravě. „Kde byly tržnice, tam nesměli Bulhaři chybět. Na sazeničkách i zelenině, které nabízeli, bylo vidět, že svou práci ovládají,“ dodává. Ostravští starousedlíci ještě dodnes vzpomínají, jak pilní bulharští zelináři obdělávali políčka a zahrádky v Hulvákách či v místech, kde dnes na Varenské ulici stojí sportovní areál.

Už jich ale zbylo jen pár. Počátkem roku zemřel Ivan Stojčev, který ještě loni i v pětaosmdesáti letech na tržnici sazeničky prodával. Letos sedmdesátiletá Maria Christova je za pultíkem už na první pohled jako doma. Se zákazníkem dokáže navázat kontakt už očima a hned jej dokáže oslovit. „Co vám nabídnu?“ oslovuje mladší ženy, které pokukují po jejím pultíku. Další zákaznici pak vysvětluje, co potřebují sazeničky rajčat a jak se má starat o papriky.

„Do Česka jsem se přestěhovala už před devětačtyřiceti lety. Dříve jsem dělala v obuvnictví. Zahradničím už ale dlouhé roky. Baví mě to, přivydělám si navíc i nějakou tu korunu k důchodu. Není to ale pro každého. Člověk k tomu musí mít vztah. Od prosince až do počátku jara sázíme semena na sazeničky ve skleníku. Člověk v něm musí zatopit. U zahradničení člověk musí vždy počítat s tím, že nakonec mu to zabere nějakou hodinu navíc,“ říká Christova. Letos se zatím podle ní sazeničky prodávají lépe než loni. „Zdá se mi, že si pro ně chodí více lidí. Totéž platí i pro sazeničky květin. Na druhé straně, když se podívám třeba třicet roků zpátky, tak je ten současný zájem zákazníků mizivý. Tenkrát ale Bulhaři nenabízeli jen sazeničky, ale pod jejich zeleninou a ovocem se pulty na tržnicích doslova prohýbaly,“ říká sympatická žena a rychle vítá u pultíku dalšího zákazníka. Jak dlouho ještě budou Bulhaři na našich tržnicích sazeničky prodávat? „Už to asi moc dlouho trvat nebude. Vidíte, jak to vypadá tady v Ostravě. Chodí tady ještě paní Minčeva, občas tu je pan Nikolov, ten ale častěji prodává v Českém Těšíně. Naši potomci už na tržnice prodávat nechodí. Nechce se jim. Získali vzdělání v jiných oborech. Na zahradničení a práci na zahrádce jim už nezbývá ani čas. Navíc to už ani náhodou není podnikání, kterým by mohlo člověka uživit. Takže se jim ani moc nedivím,“ vysvětluje žena, která už se doma cítí v České republice. „Příbuzných už mi v Bulharsku moc nezbylo. Čas od času se tam sice ještě jezdím podívat, ale zpátky už bych nechtěla. Tady jsem si zvykla, mám tu rodinu, přátele i známé,“ dodává sympatická žena, před jejímž pultíkem na tržnici jsou plata sazeniček různých druhů zeleniny i květin.