Narodil se před jednaosmdesáti lety přímo pod šachtou Hubert, po druhé světové válce přejmenovanou na důl Stachanov. V Hrušově prožil bezmála čtyřicet let svého života.
Z té doby zůstaly Jaroslavu Plašovskému převážně hezké vzpomínky. „Bylo to tam moc pěkné, například i hodně sportovních aktivit. Hřiště, koupaliště, v zimě tři kluziště. Dnes je to všechno bohužel zlikvidované,“ konstatoval Plašovský, který patřil k nejstarším účastníkům sobotního srazu Hrušovanů v petřkovickém kulturním domě.
Mezi více než třemi sty pamětníky hledala staré známé i devětašedesátiletá Alžběta Zálešáková. „Všecko bylo krásné. Nechyběl hotel, kino Svět, kolotoče i školy. Žila jsem v Hrušové od dětství a bylo to bezvadné,“ vrátila se o desítky let zpět.
„Dnes je to hrůza. Ruiny, co zůstalo je zdevastované. Dům, ve kterém jsem žila, ještě stojí, ale také už není v dobrém stavu. Všechno je bohužel pryč,“ posteskla si ještě Zálešáková.
Hrušovu, jehož vznik se datuje do roku 1256, uškodily zejména povodně, ale i důlní činnost. Pryč je i sláva tamních chemických závodů.
„Vzpomínáme na všechno hezké. Na rybníky, na haldy, na krásně prožité dětství,“ přidal svůj pohled na minulost čtyřiašedesátiletý František Čada. „Na místě, kde stál náš dům, je dnes už jen osamocená hrušeň,“ dodal.
Jeho o osm let starší sestra Jaroslava Filipčíková dnes žije v Ostravě v Porubě. I když byla v Hrušově také špína a smrad z dolů a chemické výroby, tak i u ní dominují pozitivní vzpomínky.
„Horší stránky jsme jako děti nevnímali. Žili jsme tam jako na nějaké moc příjemné vesnici. Lidé se znali, smáli se na sebe. To už v dnešním městě není možné,“ poznamenala tato účastnice posledního srazů Hrušovanů, které se od roku 1988 konají pravidelně co tři roky.
