Dnes šestapadesátiletý Jiří Šindelář prý dlouho přemýšlel, jestli má na místo, které mu před rokem obrátilo život naruby, přijet. Nakonec se v sobotu na setkání účastníků tragédie objevil. Doprovázela jej dcera a manželka Dana.

„Dozvěděla jsem se o tom, že se něco stalo, až jako poslední,“ vracela se v myšlenkách nazpět Jana Šindelářová. S manželem měla domluveno, že až půjde z práce, zastaví se na nádraží ve Stránčicích, kde bydlí, a vyzvedne jej. Měli jet na hory.

„V práci nesmíme používat mobilní telefony, takže v kontaktu po tu dobu nejsme. Končila jsem a manžel mi zavolal. Tak jsme se ho ptala: Tatínku stihneš ten vlak? Mám na tebe počkat? A on mi řekl: Já ho nestihnu. Já ležím v ostravské nemocnici. On si myslel, že to vím. Potom se divil, že mi o nehodě nikdo nic neřekl,“ vybavovala si první kontakt s manželem po tragédii. Manželka strojvedoucího.

Manžel jí ještě stihnul říct, že jej vezou na rentgen a to ji sklátilo. „Stačila jsem se už jen zeptat: A jaká je ta nehod? A on odpověděl, že něco hrozného. Když jsem přišla domů, viděla jsem to v televizi. Přijeli syn a dcera a okamžitě jsme jeli do nemocnice,“ popisovala další chvíle Dana Šindelářová a dodala, že si ani nepamatuje, jak se dostala autem z práce.

Dnes jsou ona i děti Šindelářovou velkou oprou. „On tu naši pomoc potřebuje. Pořád přemýšlí. Těžko se o tom mluví,“ přerušila vyprávění Dana Šindelářová.

Jiří Šindelář na osudnou chvíli myslí stále. „Je to hrozný pocit, když zjistíte, že už nemůžete zastavit před něčím, co vypadá děsně. Najednou vidíte spadnout obrovské traverzy přes koleje a máte pocit absolutní bezmocnosti,“ připomněl si děsivou chvíli strojvůdce rychlíku Jiří Šindelář. Udělal vše pro to, aby vlak zastavil. „Jenže ta vzdálenost byla tak krátká, že to nešlo,“ poznamenal a podotknul, že to, že se něco děje zjistil asi šest set metrů před mostem. „Viděl jsem, jak se to chvěje. To nespadlo hned, napřed se to, jako by houpalo a pak se to pomalou svezlo na ty koleje. V tu chvíli jsem udělal to, co má strojvedoucí udělat – stáhnout sběrače a zatáhnout rychlobrzdu,“ pokračoval Jiří Šindelář.

Nehoda je pro něj stále otevřenou bolestivou záležitostí. „Ty okamžiky z posledních sekund před to srážkou se mi už asi z paměti nevymažou…,“ odmlčel se. Přijít na setkání ve Studénce se rozhodl až na poslední chvíli. „Jsem teď rád, že jsme to překousnul a že jsem tady. Jen mě mrzí, že jsme nemohl zachránit všechny. To by bylo mnohem lepší,“ povzdechl si Jiří Šindelář.

U dráhy zůstal, ale nejezdí. „Psychicky mě to sebralo tak, že se léčím,“ vysvětlil Jiří Šindelář a zároveň prozradil, že k práci strojvůdce se už určitě nevrátí. „Tu psychiku, kterou k této práci člověk potřebuje, jsem už definitivně ztratil a oplakal,“ přiznal muž, jenž prý už absolvoval jízdy vlakem vcelku bez problémů. „Ale když jsme jeli tady tím koridorem a už to svištělo, tak mi začal běhat mráz po zádech,“ uzavřel, muž, jenž se v žádném případě nepovažuje za hrdinu, i přesto, že mu řada lidí osobně poděkovala za záchranu života.