V nově sestavené velkoplošné panoramatické diashow zavede cestovatel, spisovatel a fotograf Leoš Šimánek milovníky dálek a dobrodružství tentokráte do Ruska. Diashow se jmenuje Rusko – země plná překvapení a připomene jeho první společnou cestu s manželkou Lenkou. Půlroční putování, na něž oba nejraději vzpomínají, směřovalo z Karpat přes Krym, Kavkaz a středoasijské velehory až k Bajkalu. Cestovali ve třech, společně se známým filmařem Lumírem Pecoldem, který dobře znal celou oblast před i za Uralem.

Na premiéru letošní diashow se jako obvykle může těšit Šimánkovo rodiště Choceň: 4. října v15 a v19 hodin v Sokolovně. Pak se projekce uskuteční v dalších osmapadesáti městech České republiky, derniéra bude 18. dubna 2010 v Kulturním domě Ládví v Praze-Kobylisích v15 a v19 hodin. Stejný název jako diashow má i Šimánkova fotografická kniha z expedice do Ruska.

Spolupráce s Deníkem trvá už patnáct let


„Diashow vznikla jako reakce na nesčetná přání diváků vidět znovu záběry z jižních oblastí bývalého Sovětského svazu. „Během této cesty, kdy jsme ve speciálně upravené ´dakarské´ tatře ujeli přes třicet tisíc kilometrů, jsme zažili místa zničená činností lidí, ale i přírodu téměř nedotčenou s překrásnými zákoutími a obyvateli udržujícími tradiční způsoby a zvyky života. Původní diashow jsem přepracoval: zůstala základní story, ale rozšířená o spoustu dosud nepublikovaných snímků, které by bylo škoda nechávat v archivu. Je zajímavé, že na tuto diashow a na budování srubu v severozápadní Kanadě nejvíce diváci vzpomínají,“ uvedl Leoš Šimánek novou projekci, znamenající zároveň 15. rok spolupráce s Deníkem.

Šťastnou shodou okolností popisovanou v knize získali cestovatelé povolení projet některé pohraniční oblasti, což bylo před perestrojkou zcela nemyslitelné. Procestovali kraje naprosto odlišné s nápadnými protiklady: autem, na koních, raftu, lyžích, na plachetnici. Všude na ně čekala dobrodružství. Například na Kavkaze se rozhodli pokořit nejvyšší horu Elbrus (5642 m).

Vyprostit auto pomáhala celá vesnice


„Nebylo to vůbec jednoduché, přišla sněhová bouře, ta přešla v orkán, nakonec jsme dorazili do sedla mezi hlavním a nižším východním vrcholem. Zvládli jsme i náročnou cestu na vrchol a pak brutální sestup zpátky do sedla, kde jsme čekali na lepší počasí namačkáni tři lidé se psem Koyukem v jednom bivakovém stanu a v pořádném mrazu. Ten stan nám vlastně zachránil život. Jakmile jsme se dostali do nižších poloh, počasí se umoudřilo a byl nádherný rozhled,“ popsal Leoš Šimánek boj s přírodními nástrahami.

Expedici dalo zabrat také Alajské pohoří v Tádžikistánu. „Chtěli jsme dojet údolím Matča co nejblíže k Zeravšanskému ledovci. V jedné zatáčce silničky vytesané do skal, po níž náklaďák určitě ještě nejel, se s námi utrhla krajnice, což nám odřízlo cestu zpět. Když jsme řekli tuhle ´jobovku´ v nejbližší vsi, vyjeli na žebřiňáku všichni muži silnici opravovat. Museli jsme vylámat kus skály, aby se zase dalo projet,“ vzpomíná Šimánek na příhodu, která mohla skončit tragicky.

Laviny zhatily výstup na Garmu


Těžko představitelné zážitky připravil expedici Pamír, „střecha světa“. Většina horolezců se do základního tábora u Piku Kommunizma (7495 m), nynějšího Piku Garmo, objeveného teprve před osmdesáti lety, nechává dopravit vrtulníkem. Trojice cestovatelů tam vyrazila pěšky, aby se cestou aklimatizovala ve velké výšce.

„Na vrchol Garma se však nedalo vylézt, ten rok neustále padaly laviny, takže se to nikomu nepodařilo. Na horolezeckých lyžích jsme sjeli extrémně příkré svahy Piku Četyrjoch, což byl úžasný zážitek. Poznali jsme tady Jirku Beneše z Ústí nad Orlicí, s nímž jsme později podnikli tři další expedice po západní Kanadě a Aljašce. Pamír a Elbrus byly nejvyšší nadmořské výšky, které jsme na cestě po Rusku zdolali. Výstup na 6300 metrů vysoký Pik Četyrjoch byla jedna z nejzajímavějších vysokohorských túr v životě vůbec,“ vyznal se cestovatel z obdivu k nezměrným krásám centrální Asie.

Bajkalskou část cesty zvládl i čtyřletý syn


Pamírem poznávání asijských pohoří neskončilo. Dalším lákadlem se stal Altaj s obrovskými plochami lesů, dlouhými údolími a vesnicemi málem odříznutými od světa. „Vydali jsme se na koních velký kus cesty pod nejvyšší horu Běluchu, jejíž východní vrchol je ve výšce 4506 metrů. Tábořili jsme pod její obrovskou stěnou tisíc metrů vysokou. Je to opravdová dominanta okolního rozlehlého kraje, málo zalidněného, bez pořádných cest,“ hodnotil Leoš Šimánek kout nádherné přírody na hranicích s Mongolskem a Čínou.

A nakonec došlo na Bajkal, perlu Sibiře, nejhlubší jezero světa. Muži překonali pořádný kus jižní Sibiře v tatře, Lenka si odskočila z Barnaulu do Prahy a vrátila se opět letecky na Bajkal se čtyřletým synkem Jakubem, pro něhož to byla první velká cesta. „Všichni nás varovali, ať Jakub nejezdí, ale vše dopadlo dobře. Škoda že s námi nejel celou trasu, určitě by ji zvládl. Bajkal je úžasný, obdivovali jsme krásné zátoky s plážemi, čistou vodu, brázdili jsme hladinu jezera na plachetnici, zažili jsme i strašlivou bouři,“ dodal Leoš Šimánek.

Léto strávili Šimánkovi v Austrálii


Cesta Ruskem byla mimořádně náročná a rozmanitá zároveň, každý kraj zval ke spoustě výletů, každá zajížďka k zajímavým místům byla zcela jiná. Byla to těžko opakovatelná cesta, prostě „absolutní štreka“, jak cestovatel s oblibou říká. „Chtěli jsme v Rusku daleko od měst poznat zemi a její obyvatele. Vydávali jsme se tedy do nejzapadlejších koutů této ohromné říše. Tam jsme našli to, co jsme hledali: nedotčenou přírodu, přátelské a šťastné lidi,“ uzavřel Leoš Šimánek vzpomínání na cestu.

Koncem letošního léta se vrátila rodina Leoše Šimánka z tříměsíční cesty po Austrálii. „Byla to doslova Austrálie křížem krážem. Začali jsme na jihu, poznali jsme i západ, sever a východ kontinentu. Vlastně jsme zažili rychle za sebou zimu i léto, takovou cestu jsme ještě nepodnikli. Z ní bude další diashow i fotografická kniha,“ ujistil Šimánek. Co bude následovat po Austrálii, teprve zvažuje: „Vrtá mi v hlavě spousta plánů, mimo jiné Indický oceán s Madagaskarem.“

Více infomací o cestovateli, jeho diashow a knihách najdete na www.leossimanek.cz.