Co pro vás znamenají události, které se odehrály přesně před dvaceti lety?

Listopad 1989 je pro mě největší událost mého života. Do té doby jsme záviděli rodičům, že zažili rok 1968 – aspoň nějaký pokus o svobodu. Bezčasí normalizace bylo neuvěřitelně deprimující. Rok 1989 je proto důležitý mezník. Se zkušeností z nesvobody si té současné svobody člověk daleko více váží.

Co se v té době v Ostravě dělo?

Byl obrovský rozdíl mezi Prahou, Brnem a Ostravou. Když tady přijeli mí kamarádi z Karlovy univerzity, aby přivezli nějaké letáky a další materiály, tak byli celí rozjásaní, měli polepené auto československou vlajkou. Vyřítili se rovnou do ulice, a tady ještě bylo pusto prázdno. Když jsme vylepovali plakáty v tramvaji, tak se na nás obořil člověk, jenž jel zrovna ze šichty, ať toho necháme, nebo že na nás zavolá policii. Tady se ty revoluční dny rozjížděly poměrně pomalu. Všude jsem v té době raději chodil s pasem, protože kdyby se měl opakovat srpen roku 1968, tak jsem chtěl být připraven okamžitě emigrovat. Prožít dalších dvacet let normalizace ve chvíli, kdy se člověk jemně přiblížil k tomu žít svobodně, mi přišlo nemožné.

Pak se to ale rozjelo i tady…

Ano, byla to spousta emocí. Vzpomínám na kamarádství, která v tom období vznikla. Jak jsme po nocích na cyklostylu kopírovali letáky, jak se našli lidé, kteří nám pro ten účel darovali papír. A jak nám někdo ukradl kliku od cyklostylu, ale někdo hned sehnal jinou. Je úžasné, že to byla sametová revoluce, že se povedla udělat bez násilí a dalších zločinů, které by se vlekly dalšími generacemi.

Jak vnímáte uplynulých dvacet polistopadových let?

Devadesátá léta – to byla obrovská euforie. Člověk se cítil osvobozen, bylo to fantastické. V současné chvíli mám pocit, že principy svobodné společnosti stále platí, ale jako historik musím konstatovat, že dvacet let je málo, aby se společnost zbavila určitých stereotypů a uzrála k demokracii. Věřím však, že se k demokratické morálce a odpovědnosti propracujeme. Je fakt, že při povrchním pohledu by člověk mohl být jako v Jiříkově vidění, když si uvědomí, že třeba někteří straničtí funkcionáři, kteří předtím seděli na krajském národním výboru, tam jsou znovu. To je šokující. Nechápu, že to veřejnost dopustí!

Aby se návrat totality nedopustil, to je jeden z cílů projektu Cesta ke svobodě. Jak vznikl?

Jako učitel dějepisu na Jazykovém gymnáziu Pavla Tigrida jsem se účastnil loni v prosinci konference s názvem I mlčení je lež. Zjistil jsem tam, že se v Ostravě na rozdíl od Prahy k výročí dvaceti let od sametové revoluce nic nechystá. A tak nějak vznikl nápad udělat projekt Cesta ke svobodě, který by sledoval každodenní aspekty života za minulého režimu. Nejen politiku, ale i hudbu, oblékání, literaturu, nakupování a podobně. Začali jsme s tím už v lednu připomenutím upálení Jana Palacha, pokračovali jsme komornějšími akcemi a teď to vyvrcholí na Masarykově náměstí postavením Totalitního městečka. O to, aby to fungovalo, se stará tým zhruba sedmi lidí.

Jaký ohlas mají tyto akce u ostravských studentů, kteří už minulý režim neprožili?

Ohlas je velmi slušný, jsme spokojeni. Studenti navíc nejsou jediná naše cílová skupina. Projekt se zaměřuje i na generace, které prožily minulý režim a nyní svým způsobem sentimentálně vzpomínají na své mládí. I tito lidé totiž zapomínají. Dneska se to smrsklo na jakési klišé, že jsme jen nemohli cestovat a vyjadřovat se svobodně. Spousta lidí pomalu zapomíná na spoustu dalších nepříjemností, které nás provázely každý den. Ať už je to nedostatek zboží, stupidní jednotvárná konfekce, primitivní oficiální kultura nebo věčné fronty na všechno. Projekt Cesta ke svobodě se snaží připomenout i tyto drobné věci, aby si lidé uvědomili celou škálu nepříjemností, kterou totalita přinášela.

Ještě jednou k těm minulým režimem neposkvrněným studentům. Kolik toho o době před dvaceti lety vědí?

Bohužel stále málo. Podle dřívějších osnov se tomuto období věnovalo až v závěru čtvrtého ročníku. Což znamenalo, že studenti v maturitním ročníku už na konci svého studia věnovali této látce malou pozornost. Teď už se dají osnovy nastavit jinak a učitel se tomuto období našich dějin může věnovat dříve a šířeji. Jenže ani učitelům se do toho mnohdy moc nechce, protože oni sami to třeba také za svých studií pořádně neprobírali. A někteří jsou s tím obdobím spjatí a pak se mohou obávat otázek od studentů, co oni sami dělali v té době.

Od pondělí do středy bude na Masarykově náměstí už zmíněné Totalitní městečko. O co půjde?

Náměstí přejmenujeme na tyto tři dny zpět na náměstí Lidových milicí. Bude zde postavené zážitkové městečko se stánky, kde si lidé budou moci vyplnit žádost o devizový příslib nebo dotazník, který zjišťoval postoje k událostem roku 1968, zkusit si oblečení z minulé éry nebo si poslechnut „pecky“ socialistických celebrit. Každý den v osm hodin ráno a ve čtyři odpoledne vystoupí s projevem stranický vůdce na balkonku knihkupectví Academia, pak budou zpívat pionýři a svazák přednese zdravici. Velmi bohatý ale bude i další doprovodný program.