Jiřina Kábrtová: Zásadní chmury na mě nechodí

Kábrtová je patriotka Ostravy, která mimo jiné pravidelně navštěvuje Bazaly, kam chodí podporovat domácí Baník. Ráda chodí do divadel a na koncerty různých hudebních žánrů, navštěvuje třeba festival Colours of Ostrava. Poslední dobou jí radost dělá i její pejsek – bruselský grifonek.

Muzeum, jehož sbírkové fondy čítají přes milion dvě stě tisíc předmětů historické hodnoty, se za poslední léta pod jejím vedením zásadně změnilo. A změny ještě nejsou u konce – zanedlouho tam začne rekonstrukce, která výstavní prostory vybaví klimatizací a nejmodernějším zabezpečovacím zařízením tak, aby mohlo vystavovat i světové skvosty.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství…

Moje dětství je jedna nádherná vzpomínka a často myslím na ty, kteří mi ho připravili, a už nejsou – na babičky, dědy, a hlavně na mého milovaného tátu.

Jaká jsem byla žákyně?

Převážně bezproblémová, i když jsem taky občas něco vyoslila.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Milovala jsem biologii, zeměpis, češtinu, dějepis, nesnášela rýsování a deskriptivu.

Moje první láska?

Spolužák v první třídě, mimochodem před nedávnem jsem se s ním po téměř padesáti letech setkala a bylo to úsměvné.

Čím jsem chtěla být?

Jako malá holka každou chvíli něčím jiným – dlouho mě „držel“ popelář. Teď jsem spokojená, čím jsem.

RODINA

Jak jsem potkala svého životního partnera?

Na svatbě kamarádky, kam jsem vůbec nechtěla jít, až jsem to dostala od našich příkazem (tedy ne svého muže, ale účast na té svatbě).

Děti, to jsou starosti i radosti…

Dík za optání, jsem spokojená. Vesměs byly, jsou a snad i budou jen radosti.

Kdo je u nás pánem domu?

Říká se, že muž je hlava rodiny a žena krkem, který hlavou hýbe. Tak asi tak.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Drobné rozčilování, to zná snad každý, ale to jsou maličkosti. Totálně mě pak vytočí lidská zloba, přetvářka, závist, nenávist, násilí – jsme na světě jen jednou, tak proč?

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Jak které – něco musím, něco ráda – holt je to pořád ještě povětšinou úděl ženy. Žehlení nic moc.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám…

Vezmu knížku a někam si zalezu, když potřebuji vyčistit hlavu – peču.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Ráda vařím, ráda peču, ráda jím – všechno, ale nejradši něco slezského, vždycky mě dostane jak kyselé zelí, tak zelňačka.

Recept na – podle mého muže nejlepší – jednoduché knedlíky: smícháme půllitrový hrnek hrubé mouky, půl litru mléka, jedno vejce, lžičku soli a do toho přidáme šest na kostičky nakrájených rohlíků či housek. Promícháme, mokrou rukou uděláme dvě šišky a vaříme v osolené vodě 15 minut, potom otočíme a ještě jednou 15 minut. Vytáhneme a nakrájíme na plátky.

Pivo lahvové, nebo točené? (Když ani jedno, tak jaké pití?)

Pivo výjimečně – když, tak točené – třeba černá desítka, alkohol moc nemusím – když už, tak štamprli něčeho čistého – slivovice, meruňkovice a další „ice“.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Nepůjdu daleko – „Prodanka“ na Masarykově náměstí – znám ji zpaměti skoro celou a zkuste nahlas zpívat v divadle… Já stála kousek dál a zpívala – skvělé.

Můj vztah ke sportu…

Aktivní už moc ne (sem tam plavání, kolo, procházka), chodím na fotbal – což je o mně všeobecně známo – a v médiích sleduji všechen sport – jen box nemusím.

PRÁCE

Je mi práce koníčkem, nebo „jen“ obživou?

Práce je krásná, když je v ní člověk spokojený a do práce chodí rád. Ještě lepší je, když je mu práce i koníčkem – jako mně.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Samo že tehdy, když se vše daří, jak má, a vložené pracovní úsilí plodí sladké ovoce.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Já se nikdy nevzdávám, věřím, že se dílo podaří, i když se hned nedaří. Bude líp.

Čím bych chtěla být, kdybych se zasnila…

Jsem spokojená, čím jsem,i když se zasním.

OSTATNÍ

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila…

Zrovna včera – velký křik naší babi a naší fenečce bruselského grifonka koukal z huby rybí ocas – naštěstí jen perníkový (zbytek už měla v sobě). Čmajzla perník a ještě se přitom tvářila jako hrdina.

Co dělám, když na mě přijdou chmury?

Říkají o mně, že jsem šťastný člověk, protože zásadní chmury na mě nechodí. Málokdy se naštvu a zlobit se dlouho – to nedokážu.