Je sobota ráno, skoro až do Chałupek a sousedícího Zabełkóva nemusíme jet po úzké silnici přes Vrbici, jako tomu bylo ještě před několika lety, ale už to svištíme po moderní dálnici. Z Ostravy je to tak otázka deseti minut.

Nejprve míříme na menší trh či burzu, ta je na dohled od starého hraničního přechodu. Prodejci tady nabízejí hlavně potraviny. Lacinou cibuli, česnek, brambory, zelí, květák, ale jsou tu i pultíky s masem, pečivem a cukrovinky. Cedulky s cenami jsou, jak jinak, v korunách, aby to zákazník nemusel přepočítávat na polský zlotý, případně si nemusel měnit peníze v kantoru, jak u našich severních sousedů říkají směnárně.

Lidé se na příznivé ceny nalákají i po telefonu


Prodavač nezapře, že obchodovat umí. Osloví nás, nevtíravě se ptá trochu lámanou, ale srozumitelnou češtinou, o co máme zájem. „Ten česnek nevypadá špatně, po kolik ho máte?“ ptám se. „Větší balení je za sto padesát korun, to menší za stovku. Ale pozor, to není česnek z Číny. Ten nemá tu chuť a není tak ostrý. To je polský česnek, v tom menším balení máme česnek ze Španělska. Též není špatný,“ vysvětluje prodavač a mezi řečí říká, že se vyplatí koupit i brambory. „Čtyři nebo pět korun za kilo, to u vás neseženete. Vezmi si hned to patnáctikilové balení, dám ti je za šedesát korun,“ přechází sympatický prodavač z vykání do tykání a pokračuje v povídání.

„No, určitě to je teď zase lepší. Lidé se opět vracejí a chodí jich čím dál více. Zákazníci z České republiky tvoří až pětadevadesát procent ze všech kupujících. A jezdí nejen z Karviné, Ostravy, Bohumína a městv pohraničí. Někdy zavolají, zjistí ceny a pak přijedou třeba autobusem až z Brna. Co nakupují? Skoro všechno, protože to tady máme levnější. Kde u vás v obchodě seženeš kuře za méně než čtyřicet korun za kilo? Tak bych mohl pokračovat donekonečna,“ vysvětluje mladý prodavač, který se mi nakonec představuje jako Marosz. „Napiš tam Maroš, vy máte háček,“ dodává na rozloučenou a rukou mi ještě ukáže, jak dojedeme do Zabełkówa, kde podle něj seženeme na velké burze skoro všechno.

Provoz na silnici zřetelně houstne. Na tržnici je třeba odbočit vlevo, podle poznávacích značek aut před námi by člověk myslel, že je v Ostravě nebo jinde v Moravskoslezském kraji. Parkoviště přeplněné, cena za odstavení auta slušná, patnáct korun. Velká tržnice silně připomíná labyrint. Člověka vcucne a posunuje jej mezi stánky.

Umění smlouvat se vyplatí


Jako prvního si všímám prodejce uzeného sýra. Když mě pomalu se posunující masa lidí vyhodí někde do uličky, vidím všemožné druhy zboží. Třeba pánský oblek i s vestou za dva tisíce, bundy, podprsenky, kočárky, nádobí, prací prášky, nábytek, a tak bych mohl pokračovat donekonečna. Ceny? Jak kde a jak co. Ale podle zkušeností lidí jsou asi o deset až třicet procent nižší než v našich obchodech.

Po zhruba hodinovém pochodování po tržnici se konečně odhodlávám a zkouším své umění smlouvat. První obchodník je ochota sama, zimní bundu mi pomůže navléknout, říká, že má i jiné barvy a velikosti. I když nekoupím, slušně mě od stánku vyprovodí a rozloučí se. S druhým prodavačem zkouším smlouvat o ceně kožené bundy, tu nabízí za devět stovek. „Ta by vám seděla,“ říká postarší obchodník. Když se přeptám, jestli by nestačilo, kdybych mu dal za ni stovek jen osm, rezolutně kroutí hlavou. „To ne, devět stovek,“ dodává s trochu přísněji zvednutým obočím.

Když pokrčím rameny a dávám se na odchod, couvne. „No, na osmi set padesáti korunách bychom se domluvit mohli. Když, tak se stavte příští týden, ale to už tu zase bude ještě více lidí, to víte, Vánoce se blíží,“ mrká na mě prodavač a je zřejmé, že pokud bych bundu opravdu chtěl vzít, tak by možná nakonec kývnul i na těch osm stovek.