„Některá jsou pro mě hodně anonymní a nedotknou se mě, ale u jiných mě do jisté míry zasáhne tragičnost konkrétního příběhu. Některá neštěstí či jejich střípky zůstávají v paměti. Nemyslím si, že je to vyloženě špatně. Jen je třeba o nich vědět a počítat s jejich přítomností,“ řekl Humpl.

V řadách opavské a nyní krajské záchranky působí už patnáct let. A to nutno podotknout, že z něj měl být původně vojenský důstojník. V maturitním ročníku vojenského gymnázia mu však už bylo jasné, že tato práce nebude v jeho životě ta pravá.

„Po rozhodnutí změnit rezort jsem absolvoval dva roky pomaturitního studia na střední zdravotnické škole, obor zdravotní sestra. Začal jsem pracovat na interně, a protože jsem i po vojenském gymnáziu musel nastoupit vojenskou službu, volil jsem civilku. Na tu jsem přišel k záchranné službě do Opavy, takže jsem si odjezdil rok a půl civilní služby jako sanitář,“ zavzpomínal. Jak zmínil, poté dostal nabídku zůstat na záchrance.

„Začal jsem pracovat na větší část úvazku jako operátor čili dispečer záchranné služby pro problematiku linky tísňového volání. Na menší část úvazku jsem jezdil jako záchranář. Mezitím jsem vystudoval Filozofickou fakultu v Olomouci, obor Psychologie,“ pokračuje s tím, že po studiu se začal starat o operační středisko jako vedoucí dispečer a souběžně získával psychologickou praxi na neurologickém oddělení Slezské nemocnice v Opavě.

„V roce 2005 jsem odatestoval složením zkoušky z klinické psychologie. V roce 2004 vznikla krajská záchranná služba - Územní středisko záchranné služby Moravskoslezského kraje. Pan ředitel se o mně dozvěděl a měl zájem o to, aby v organizaci fungoval psycholog. V létě roku 2007 pak přibyla funkce tiskového mluvčího,“ řekl. Vzhledem k tomu, že je k zastižení téměř nonstop, nabízí se otázka, zda ho práce neomezuje v soukromém životě.

„Je to samozřejmě jiné, než když člověk odpracuje svých osm hodin a má „padla“. Říkat, že to nemá žádný vliv na můj život, by bylo nepoctivé. Na druhé straně, většina tiskových záležitostí mimo pracovní dobu se dá zvládnout za pomocí mobilu a notebooku a není nutná osobní přítomnost u každé události,“ podotkl a dodal: „Jisté omezení to pochopitelně znamená, ale myslím, že žiji vcelku normální život. Jsem ženatý a mám dva syny.“

Za nejtěžší z hlediska práce mluvčího považuje případy, kdy musí komentovat smrt dětí nebo nějakou mimořádnou událost. Někdy je podle něj těžké přiměřeně informovat média a veřejnost, zároveň zachovat anonymitu a intimitu pacienta.

„Pokud jde o rovinu psychologické práce, myslím, že nejtěžší jsou situace, z nichž prostě není dobré řešení. Ať člověk udělá cokoli, vždy to pro něj bude velmi těžké. Co říci matce, které před chvílí tragicky zemřelo její dítě? Tomu, kdo přišel při povodňové vlně o nejbližšího člověka, dům a veškerý majetek? To jsou pro mě profesně i lidsky velmi těžké okamžiky,“ doplnil mluvčí krajské záchranné služby Lukáš Humpl.