Narozeniny měla ale paní učitelka Pavla Svrčinová už v květnu. Dnes jí děti přinesly kytičku na rozloučenou, protože na ně prý byla celý rok moc hodná a teď ji dva měsíce neuvidí, protože začínají prázdniny. „Teda já jsem ale musela být hodná,“ směje se a pohladí nejmladší, teprve tříletou Lucinku. „Ale vy jste hlavně zlaté, děti moje.“

S plnou náručí kytic se vydává nejdříve k oknu, kde je rozdělí do váziček a potom ke klavíru. Dnešní den se zahajuje veselou písničkou My jsme školka barevná, u které patnáct malých zpěváků poskakuje a někteří i plácají ručkama. Sotva dozní poslední tón klavíru, děti se rozutečou do šatny převléct se ze slavnostního oblečení do venkovního. Je krásně, a tak vědí, že dopoledne stráví venku.

Jen covylezeme na sluníčko, pověsí se mi na ruce: „Jdeme stavět hrady!“ A tak mi nezbývá než plácnout sebou do písku s nimi a postavit ten největší hrad na světě. Protože už je to přece jen pár let, kdy jsem naposledy budovala hrady a zámky z písku, jsem dnes za černou ovci a děti mě musí neustále poučovat. „Néé, na vršek nepatří klacek, tam musí být kamínek,“ vysvětluje mi s udiveným výrazem typu „jak tohle může někdo nevědět“ Milánek.

Nejhodnější třída za dvacet let


Pak si ale někdo z dětí vzpomněl, že bychom tady měli mít taky potraviny a banku. Sotva ale položíme základy pro stavbu dalších budov, volá na nás paní učitelka: „Uklidíme hračky, děti, za chviličku bude oběd!“ A tak jdeme na řízek s bramborovou kaší a potom s plnými bříšky každý na svou postýlku. Ve dvanáct hodin paní učitelka Pavla zapne televizi a děti už u pohádky pomalu usínají.

Když se pak před půl druhou zase začnou probouzet, první jejich myšlenky patří hračkám. „Můžeme si vytáhnout lego? Můžeme si malovat? Můžeme si hrát s těmi velkými dřevěnými kostkami?“ Dlouho si ale nepohrají a už pro ně začnou chodit rodiče. Děti ze třídy mizí jako zákusky z pultu cukrárny, až tady zůstane poslední holčička – Eliška. „Mi to nevadí, maminka přijde. Já si zatím budu malovat,“ prohlásí znale a pustí se do vybarvování omalovánky.

Ani ona ale dlouho nečeká a už ve čtyři hodiny školka zeje prázdnotou. A co bylo na celém tom dni zvláštní? Ani jedinkrát nebylo třeba děti pokárat. Nebraly si hračky, neházely po sobě písek a ani se nešťouchaly, jak si to já z pískoviště pamatuji. „Však toto byla ta nejhodnější třída, kterou jsem za dvacet let své praxe zažila,“ vysvětlila mi Pavla Svrčinová. Musím sama říct, že hodnější děti jsem snad ještě neviděla.

ANDREA WANTULOVÁ