Venkovní teplota se neustále zvyšuje a hodiny ukazují osm patnáct ráno. Pilot nasedá do kokpitu vrtulníku a startuje motor. Postupně se k němu připojují také lékař a záchranář. Za pár minut už jenom sledujeme, jak se vrtulník zvedá, a tlak dvou tun vzduchu, který tlačí pod sebe, nás posunuje dozadu. Je to jako v akčním filmu. Jenže naostro. Letí se do Valašského Meziříčí kvůli infarktu.

Ještě v sedm ráno byl čas posedět si venku u kafe. Teď, o dvě hodiny později, se mnou zůstal na stanici pouze mechanik Stanislav Janků. Pochází z Turnova a je tady třetí den na záskoku. Opírá se o venkovní lavičku před stanicí a vypráví o dnech, kdy se nejvíce létá zasahovat.

„Stane se třeba, že se i tři dny po sobě nelítá. Ale jsou taky dny, kdy sotva dosednou, a už zase letí,“ pokyvuje hlavou. Za hodinu už z dálky slyšíme povědomý zvuk rotoru vrtulníku, který ladně přistává na betonové ploše. Mechanik se odebere stroj dotankovat a připojit zdroj napájení. Záchranář Jan Staněk vyplňuje služební hlášení z celé akce.

Boženka přiletěla natankovat


„V tom vrtulníku je strašné horko, větší než tady. Tam pere přes ta skla. Ale s tím už se musí počítat,“ říká Staněk a u toho zapisuje do služební knihy. Do hovoru se připojuje také lékař David Holeš: „Teď jsme letěli pro pacienta, který měl infarkt. Převáželi jsme ho z Valmezu do Třince, kde už ho jednou léčili. Je možné, že dostane bypass.“

Hodiny už ukazují čtvrt na dvanáct, když se ozve hluk jiného rotoru a vedle záchranného vrtulníku přistává modrý policejní. „Boženka přiletěla natankovat!“ usmívají se záchranáři a vycházejí vstříc posádce. Božena je volací znak pro policejní vrtulníky, podobně jako Kryštof pro záchranné. Za patnáct minut je práce hotová a těžký trup policejního vrtulníku se zvedá k obloze.

Je čas jít na oběd. Ještě ani nezačneme jíst polívku, když je oznámen další vzlet. „Zase infarkt, letíme do Bruntálu. Venku to vypadá na bouřku, tak asi budem muset kličkovat,“ sděluje nám doktor Holeš, zhltne bleskově oběd a odchází.

Kličkovat nebylo třeba


„To se tam pěkně rozpršelo,“ usmívá se mechanik. Sedíme uvnitř stanice a pozorujeme počasí. Vítr začíná metat déšť po heliportu, až se tam po chvíli utvoří malý rybníček. Kousek od nás vidíme blesky. „To oni za takovýho počasí nepoletí. Pokud je to nechytlo ve vzduchu, tak někde na zemi počkají, až to přejde. Aspoň přiletí krásně čistí,“ pokračuje s úsměvem.

Po hodině a půl už směrem od Shopping Parku nalétá pilot na heliport. Opět nás jak facka zasáhne masa vzduchu, která se zklidní, když vrtulník dosedá na zem.„My jsme tu bouřku viděli z dálky. Vypadá to vždycky jako dlouhé provazce, šňůry z oblohy,“ vypráví záchranář Staněk a odebírá se opět vyplňovat papíry. Uvnitř stanice se ještě dívá na internet na počasí.

„Za hodinu a půl by možná měla přijít další bouřka,“ hodnotí. Teď už ale venku opět svítí slunce a je čas na dnešní druhou kávu. „Nemuseli jsme kličkovat, ale od Hrabyně do Poruby jsme letěli velmi pomalu, abychom do přeháňky, která postupovala před námi, nevlétli. Na zpáteční cestě jsme tu bouřku viděli,“ povídá pilot Zdeněk Mede.

Lékař Holeš se usmívá: „Vtipné bylo, že jak jsme letěli tam, tak koupaliště na Vřesinské bylo kompletně plné. A jak jsme letěli zpět, tak nikde nikdo.“

KATEŘINA LIŠANÍKOVÁ

ČTĚTE TAKÉ:Redaktorka Deníku prožila den s dětmi ve školce