Několik propisek, pro případ, že by nějaká dopsala a papíry. Snad nic víc nebudu potřebovat, říkám si, když vcházím do budovy Pedagogické fakulty na Českobratrské ulici, kde se přijímací zkoušky konají. K mému údivu je na chodbách docela prázdno, až se bojím, že jsem omylem vešla jinam.

Po chvíli už si mě a pět dalších uchazečů bere proděkanka Ivona Závacká a seznamuje nás s průběhem přijímaček. Dozvídám se, že propisky i papíry mi budou ničemu, protože test bude probíhat na počítači.

„Čekají vás tři okruhy – biologie, chemie a fyzika. Všechno po třiceti otázkách. Na každý okruh máte šedesát minut, ale pokud skončíte dříve, můžete odejít. Je na vás, čím začnete. Po vyplnění všech testů se hned dozvíte, kolik jste získali bodů,“ řekne proděkanka, zodpoví několik dotazů a vede nás do jedné z počítačových učeben, ve které už se s testem perou další uchazeči.

Jednu vysokou už mám za sebou, tak to přece nebude žádný problém, uklidňuji se. Sednu si za monitor a čtu pokyny, které jsou napsány na papíře před mnou. Přihlásím se do systému a přemýšlím, čím začnu. Nejvíc mě na gymplu bavila biologie, a tak kliknu na kolonku pokusit se o zvládnutí testu.

Co je polarizace dielektrika?


Vtom se mi vlevo nahoře začíná odpočítávat šedesát minut. Nějak si nemohu vzpomenout, z čeho se skládá srdce ryb ani čím se rozmnožuje buňka bakterií. Přeskočím i několik dalších otázek a přemýšlím, že to asi zabalím. Nakonec ze čtyř možných odpovědí s jistotou označím, že hematorkrit je podíl červených krvinek v plazmě a že okysličená krev z plic teče do levé srdeční síně a ukončím test. V tu chvíli se na monitoru ukáže, kolik bodů jsem získala a za chvíli už si čtu první otázky z chemie.

Opravdu netuším, co je to adice chloru na butan, guanosin, ani co vznikne reakcí butyllilithia s methylbromidem. Vypotím vzorec oxidu fosforečného, tipnu si, na co se redukují ketony, a dám si na chvíli pauzu. Nikdo ji se mnou ale nesdílí. Ostatní uchazeči, mezi kterými jsou převážně dívky, mají zrak upřen do monitorů a sem tam někdo z nich povzdechne. Možná kvůli strašnému horku, které je v místnosti, nebo proto, že narazil na těžkou otázku. Mně se zdají těžké všechny, a tak po dvaceti minutách skončím.

Fyziku jsem si nechala až na konec. Když se mě počítač zeptá, co je to polarizace dielektrika, ani se nedivím, že mi tahle věda nikdy nepřirostla k srdci. Jaká je hmotnost jádra atomu a jak vypadá obecný tvar stavové rovnice ideálního plynu? Tak to už je na mě opravdu moc. Úplně mě dorazí otázka číslo deset: Jaký teplotní rozdíl odpovídá relativnímu prodloužení hliníkového drátu o destinu procenta. Prý to nemusí být přesné, stačí zaokrouhlit.

Na kalkulačce, kterou mi půjčuje drobná blondýnka, se snažím něco spočítat, pár otázek přeskočím a rázem jsem na konci testu. Oddechnu si, že už je to za mnou, snažím se tiše sbalit, abych nerušila ostatní, a mizím. Výsledky přijímacích zkoušek si raději nechám pro sebe, ale medička ze mě nejspíš nebude.

ČTĚTE TAKÉ:Budoucí medici dělali přijímačky