Redaktorka Deníku strávila den s majitelkou útulku Danou Synkovou, která dobrovolně a z vlastních peněz pečuje o týrané a opuštěné pejsky.

„Někdo začíná svůj den kávou, já jej začínám sbíráním hovínek,“ říká s úsměvem Dana Synková. „A že jich od tolika psů není málo. Dneska jich byl plný kýbl,“ zasměje se žena a vezme na klín starší psí dámu Kiki, která se u ní packou už nějakou dobu dožaduje pozornosti. Opodál se fenky Sisi a Nela přetahují o papuč. Píšťala zběsile prohání po pokoji prázdný pytlík od piškotů, pod stolem kojí bílošedá kříženka Mimiš nevlastní štěňata a do toho všeho svým hlubokým hlasem bezhlavě štěká obtloustlý dvanáctiletý jezevčík Deryl.

V soukromém útulku v Heřmanicích to zkrátka žije. Smutné psí oči nikde, jen radostní chlupatí pejsci, kteří by se nejraději celé dny nechali hladit. Na to tady ale bohužel není čas. „Vstávám většinou už v šest hodin, a stejně mi celý den nestačí k tomu, abych stihla všechno,“ vypráví šéfka místní smečky Dana Synková. „Až posbírám hovínka a vytřu loužičky, je třeba pejsky nakrmit, vyměnit jim vodu, všechny je pročesat, zkontrolovat, jestli nemají nějaké breberky, vyměnit hadry v peleších, prohlédnout uši… Nezdá se to jako náročná práce, ale představte si, že jen těch uší je tady sto třicet dva.“ A protože už je skoro osm a zatím jsou akorát posbíraná hovínka a vytřené loužičky, je čas dát se do práce.
Neodvážím se brát pejskům z pelechů jejich deky, které se budou prát, a tak se raději ujmu kartáčování. Paní Synková mi jako první na stolek položí řádně kulatou jezevčici Sindy. „Je vidět, že se u vás má,“ zasměji se její zavalité postavě. „Css. Teď už je to krasavice. Když mi ji přinesli, byla tak tlustá, že tlapkami ani nedosáhla na zem,“ zasvětila mě do smutného psího příběhu. Její nemocná panička s ní nemohla chodit ven, a tak jí vše vynahrazovala jídlem.

K mému překvapení se mi pejsci pod kartáč doslova hrnou. Sotva se mi povedlo vyčesat všechny bodláky ze Sindyho kožíšku, na stole stál připraven čistokrevný pudl George. A pak hnědé štěně Méďa, podlouhlý kudrnatý kříženec Rony i slepá pudlí maminka.

Kolem poledne přichází čas krmení. „Hlavně jim to nedávejte z ruky, vzali by to i s prstem. To víte, když se o jídlo dělíte s dalšími šedesáti pěti psy, začnete to brát vážně,“ upozorňuje mě paní Synková a do ruky mi dává několik kyblíků nakrájených buřtů. V té chvíli mě smečka doprovází hlasitým štěkotem z chodby ven na terasu, kde se oběd podává nejdříve těm slepým, pomalým, nemocným a starým a potom ostatním.
Pak nosíme dřevo, krmíme kočky a slepice, učíme štěňata chodit na vodítku, taháme tlustého Deryla z pelechu pro kočky, češeme další dobrovolníky, kapeme Berušce do očí a vezeme granule psům, o které majitelé nepečují, ale vzdát se jich nechtějí.

Ve tři odpoledne utahaně padám do křesla, a než dosednu, mám na klíně tři fenky, které se navzájem vytlačují a usilují o mou přízeň. Paní Synková se jen usmívá. „Docela fuška, co? A to dnes máme odpočinkový den. Jindy ještě pro všechny vařím maso.“

Když odcházím, před brankou sedí ten Méďa, kterého jsem tak krásně načesala. Je celý od hlíny a bodláků a zjevně se baví mým údivem. Skoro uraženě se otočím na paní Synkovou. „Nic si z toho nedělejte, je to sysifovská práce,“ řekne úplně klidně, vylije misku s vodou plnou chlupů a zvedne další psí bobek. „Odpoledne v podstatě začíná celý den nanovo.“

ANDREA WANTULOVÁ