Andrea Kubinová, manželka hokejisty působícího více než deset let v zámořské NHL, má ke sportu vřelý vztah. A to nejen proto, že jejím otcem je další bývalá hokejová legenda František Černík. „Hodně uznávám sportovní nadšence a fandím také lidem, kteří sportují jen tak pro radost a vlastní zdraví. Myslím si totiž, že sport nemusí být vždycky jen o výhrách a medailích,“ říká Andrea Kubinová, matka za pár dní čtyřleté dcery Terezy.

Andreo, během roku navštěvujete fitness centra v Americe i doma. Jak jsou na tom Češi?

Určitě nejsme tak obézní jako Američané. Ale všeobecně bychom se měli ještě více věnovat sportování. To je jasné. jako každá mamka mám i já málo času, ale prostě se ho snažím vždycky najít.

Když pominete vybavení sportovních center, které je v Americe asi na vyšší úrovni, kde vidíte největší rozdíl?

To je pro mě složitá otázka, protože v Česku chodím do fitcenter jen v létě. Ten hlavní je podle mě v tom, že u nás se ženy stydí do velkých center chodit. Sama to vidím na své mamce, které jsem v létě říkala, ať si jdeme společně jen tak zacvičit. Prostě jsem ji k tomu nepřemluvila. U českých žen se mi zdá, že převládá názor, že tam nebudou trapasit. Je také pravda, že tady chodí cvičit hlavně nabouchaní kulturisti a vedle nich se ani já moc necítím (směje se).

V Americe to je jiné?

V tomhle určitě, protože centra navštěvují hubení, plnoštíhlí, ale také hodně obézní lidé. Nabouchaní kulturisté tam jsou v menšině, u nás to je přesně naopak. Ale i tady se dají najít místa, kde mají i ženy klid a svým způsobem soukromí.

Vy jste se zúčastnila před časem i soutěže Miss Aerobic. Jaká to byla pro vás osobně zkušenost?

Pro mě skvělá. Brala jsem to jako výzvu a i s odstupem času jsem za to moc ráda. Já se tam nehlásila, abych někam postoupila nebo to snad i vyhrála. Ale prostě už kvůli mému jménu se o tom psalo v novinách a mě trošku mrzelo, když jsem přišla do šatny a holky se najednou všechny přestaly bavit. Pořád tvrdím, že sportování není jen o prvních místech a medailích. Já hodně fandím právě těm, kdo sportují jen tak pro radost. To je i můj případ (směje se). Podobné soutěže všem doporučuji.

Nakonec jste postoupila do semifinále. To byl úspěch?

Pro mě osobně určitě, protože jsem nikdy aerobic nebo gymnastiku nedělala. Hrála jsem volejbal, takže různé šňůry a další cviky jsem se učila před a během soutěže. Byla to dřina, ale v tomhle jsem asi po tátovi, že jsem se za žádnou cenu nikdy nechtěla vzdát.

Takže vás baví na sportu i výzvy?

To určitě. Třikrát týdně už několik let běhám a loni v létě jsem se v Atlantě přihlásila na půlmaraton. Ten čas nebyl nic moc, ale doběhla jsem. Prostě jsem si řekla, že to zvládnu a povedlo se. Mým snem je zvládnout i klasický maratón, ale na ten se musí trénovat. Uvidím, jak to bude s hlídáním pro dceru a třeba se ještě brzy dočkám. Jednou bych to chtěla zkusit (usmívá se).

Řadě lidí ale vadí třeba na běhání stereotyp?

S ním bojuje každý i já. Ale ráda poznávám nová sportovní odvětví.

Co vás naposledy chytilo?

Určitě Bootcamp. V Americe to je nyní hodně populární a zjednodušeně se jedná vojenský výcvik, který je podobný tomu, když se přijde mladý kluk přihlásit do americké armády. Cvičíte ve skupině a navzájem se hecujete a pomáháte, tady teda stereotyp rozhodně nezažijete. Alespoň u mě to rozhodně nehrozilo.