O čtyřicet let později s gustem vyhnala komunisty, kteří jim pekárnu ukradli. I když celý život pracovala jako učitelka, v důchodu začala péct chleba podle receptu svého dědečka.

Nápad založit pekárnu se zrodil v hlavě její babičky. Její manžel pracoval jako tavič ve Vítkovických železárnách. Po vážném úrazu byl z těžké práce vyřazen. Manželka ho přesvědčila, aby se vyučil pekařem. „Když jsem se babičky ptala, jak na tu pekárnu přišla, říkala, že chleba se jí každý den a bude vždycky potřeba, i kdyby bylo jakkoli zle,“ vzpomíná Milena.

Prarodiče postavili velký dům v Ostravě-Radvanicích. „Na tu dobu to byl luxusní dům s velkými krásnými byty, které měly vlastní koupelnu a záchod, verandu, prostornou předsíň,“ vysvětluje Milena. Součástí domu byla pekárna a obchod, ve kterém se pečivo prodávalo. Milena Šotová se narodila jako Boturová v roce 1935.

Pekárna fungovala i za druhé světové války. Díky chlebu neměli u Boturů nikdy hlad. Když bylo potřeba, směňovali ho za máslo a jiné potraviny. Na velké zahradě pěstovali prarodiče zeleninu a ovoce. „Naše rodina měla štěstí a přežila válku bez větší újmy. Tatínek se snažil pomáhat lidem, kteří na tom byli hůř. Posílal pravidelně rodinám zatčených sokolů chleba a další potraviny.“

Všichni se radovali z konce války, ale jejich radost netrvala dlouho. Komunistický převrat v únoru 1948 těžce zasáhl do jejich života. Protože tatínek Karel byl těžce nemocný, přepsala babička pekárnu na Milenu. Na začátku padesátých let dostala obsílku z národního výboru. „Přijali mě dva starší úředníci a dali mi k podpisu souhlas s vyvlastněním. Řekla jsem jim, že zlodějům nic podepisovat nebudu. Oni ztuhli. Pak ten jeden řekl druhému, ať tam napíše, že jsem odepřela souhlas. Tak to napsal a já šla domů.“

Komunisté pekárnu přesto zabrali, znárodnili i auto, kterým její tatínek rozvážel chleba. Nechali jim jen polovinu bytu, do druhé nastěhovali cizí lidi.

Milena vystudovala po maturitě pedagogickou nástavbu a začala učit. Působila v Radvanicích a v Havířově, nakonec zakotvila v Bartovicích: „Byla to ta nejlepší škola, jakou bych si mohla přát, malá a nenápadná. Měli jsme tam jen pět tříd. Nikdo nikoho nebuzeroval. Všichni věděli, že jsem proti komunistům a že chodím do kostela. Nikoho ani nenapadlo, aby za mnou přišel s přihláškou do KSČ. Zatímco jinde by mě vyhodili, tam jsem mohla v klidu učit. Měli jsme moc pěkné vztahy s kolegy i s rodiči.“

Když se dožila důchodového věku, měla jasno, že nebude ve školství přesluhovat. Pád komunistické totality v listopadu 1989 prožívala v radostné euforii.

Na silvestra roku 1990 vyhodila z pekárny komunistické vetřelce a začala připravovat rozjezd pekařství podle vzoru tatínka a dědečka. „Pekárna byla v dezolátním stavu. I zásuvky byly vytrhány, zůstaly jen trčící dráty. Pryč byly všechny míchačky a další stroje. Použila jsem rodinné úspory, k tomu jsem si musela vzít půjčku milion korun. V noci mě to strašilo.“

Dnes peče Milena Šotová šest set chlebů denně. „Jsem přesvědčená, že tatínek, dědeček a babička ocení, že jsem do toho šla. Nedělám to pro peníze, ale hlavně kvůli nim. Jsem věřící člověk a těším se, že mi jednou řeknou, že to bylo prima.“