Kliknutím zvětšíteLatinský výraz Adventus znamená příchod a smyslem adventu je především očekávání Mesiáše a příprava na narození Ježíše Krista. Středověká církev dokonce požadovala, aby křesťané v adventní době navštěvovali co nejvíce bohoslužby, střídmě jedli i pili a vyhýbali se tělesným rozkoším.
V době baroka se každý den brzy ráno konala mše věnovaná Panně Marii, nazývaná roráty. Název vznikl z latinského úvodu písně Rorate coeli (Rosu dejte, nebesa). A tradice v mnoha farnostech funguje dodnes. Předvánoční období i dnes symbolizuje naději. V kostele se používá fialová barva, pouze o stříbrné neděli je liturgickou barvou růžová, již doprovází květinová výzdoba. Jen už se po nás nevyžaduje půst ani abstinence, pouze drobné skutky milosrdenství.
Tradiční adventní svátky
Den sv. Barbory, 4. prosinec, je prvním velkým lidovým svátkem adventního období. Kdysi se slavil maškarními průvody s procesími, v 19. a na počátku 20. století byly na venkově rozšířeny obchůzky Barborek, žen v bílém, jež chodily dům od domu a obdarovávaly nejmenší.
Dodnes se zachoval zvyk pověsit za okno punčochu nebo dát talířek, na němž děti ráno najdou malou sladkost. Tradiční dekorací jsou v celé střední Evropě barborky neboli třešňové větvičky, uříznuté právě čtvrtého prosince za svítání. Dávají se do vázy, a měly by rozkvést nejpozději na Štědrý den, jedině tak přinesou dívce, která je stále panna, lásku a svatbu.
Den sv. Mikuláše připadá na 6. prosince a je dnes ze všech adventních svátků nejoblíbenější. Mikulášské průvody obcházely domy už ve středověku, v 18. a 19. století je postupně nahrazovaly skupinky, v nichž byl Mikuláš doprovázen čerty a anděly. I dnes nadělí dětem po písničce nebo básničce sladkosti a dárečky, výjimečně bramboru či kousek uhlí, jako připomínku toho, že nebyly vždy jen hodné.
Zvyky s vůní jehličí
Zapalování čtyř svíček na adventním věnci je rovněž rozšířeno téměř do všech našich domácností. Světlo předznamenává příchod Krista a odpočítává čtyři adventní neděle. Věnce se v Evropě symbolicky používaly zřejmě už před příchodem křesťanství, teprve v 16. století si je v podobě adventní osvojila křesťanská církev.
Původ vánočních stromků se naopak odvozuje od zvyků, které v tomtéž století provázely cechovní oslavy v německých protestantských zemích. Tehdy se stavěl jeden strom ověšený oplatkami a ovocem, neměl dekorační, ale charitativní účel.
Posléze se ozdobené jehličnany začaly objevovat v bohatých šlechtických sídlech, na farách i v kostelech. U nás se začaly šířit až v 19. století, v některých odlehlých místech dokonce teprve před druhou světovou válkou. Nástup komunismu vánoční stromky podporoval, neboť postrádaly jasnou církevní symboliku. Nejčastěji se zdobily (a stále zdobí) přírodními, slaměnými či skleněnými ozdobami, často se také používají svíčky, korálkové artefakty, prskavky a řetězy.
Medové tváře zajistí lásku na celý rok
Součástí adventu i samotných Vánoc je spousta dalších lidových zvyků, jako je například oblíbené věštění. Ale rozkrajování jablíček, pouštění skořápek po vodě či házení pantoflem kdysi doplňovaly i zvyklosti značně bizarní. Pokud se například dívka chtěla dozvědět jméno vyvoleného, oloupala jablko tak, aby získala dlouhou spirálu.
Tou pak třikrát zatočila nad hlavou a odhodila ji. Slupka poté na zemi vytvořila tvar, z něhož bylo možné vyčíst iniciálu jména ženicha. Vdavekchtivým ženám prý také stačilo schovat si devět patek od vánoček. Zvláštním slovanským zvykem bylo namazat si na Štědrý den obě tváře medem. Jen tak si dotyčný zajistil, aby ho po celý příští rok měli všichni rádi. Co myslíte, funguje to?
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
