Do poslední kategorie patřil také Ondra, který v centru Ostravy proslul životem na dvoře v boudě ze dřeva, tvárnic, profilů a kdovíčeho všeho postaveného na dvoukolovém přívěsném vozíku. „Chci pryč, pomozte mi, odtáhněte mě,“ žádal, když už sousedům docházela s nepořádkem kolem trpělivost. Nakonec odešel a uklidili po něm jiní.

„Nyní jsem zaměstnaný, mám v pronájmu byt. Snažím se řešit své problémy a využít k tomu zákonné možnosti,“ kontaktoval nedávno redakci Deníku. Ondra se už za bezdomovce nepovažuje, vyhráno však podle svých slov nemá. „To, s čím se setkávám, a co při tom zažívám, hraničí s totálním šílenstvím. Na byt nemůžu dostat příspěvek na bydlení z toho důvodu, že domácí, který mi ho pronajímá, nemá k nějakému dokladu souhlas družstva. Nájem platím, ale z výplat, které podléhají exekuci za mé dluhy z minulosti. Existuje sice chráněny účet, na který se dá výplata posílat, ale je skoro nemožné přežít a zároveň si jej vyřídit,“ popisuje svoje zkušenosti sedmatřicetiletý Ondra.

Práci sehnal v hypermarketu jednoho nákupního řetězce. „Plat mi nechtějí dát v hotovosti a potvrzení pro ten chráněny účet jsem ještě nedostal. Chci jít do insolvence, ale přežiji to? Je tohle ta společnost, do které jsem se chtěl zpátky dostat z té mé boudy?“ svěřil se třicátník Ondra se svými obavami z návratu k osudu na ulici. Z toho, aby jej nyní nepotkalo ještě něco horšího.

Dalšími vyhlášenými ostravskými bezdomovci byli Dan s Martinou, v jejichž obydlí na haldě na Zárubku nechyběly solární panely na elektřinu, nabíječky, rozvodná skříň, zásuvky a LED čidla pohybu či tekoucí voda ze sudu. Ale také spousta věcí podezřelého původu, kradená sdílená kola i jejich součásti, nemluvě o hromadě injekčních stříkaček. Pár, vegetující ve slumu za padacím mostem a žiletkovým drátem, nechali nakonec lesáci za asistence úředníků ze Slezské Ostravy a popelářů vystěhovat. Úklid jejich nepořádku trval dlouhé měsíce.

Karla a Zdeněk před řadou let našli zázemí v lese pod nemocnicí v Porubě. „Vánoce jsem tu oslavil devětkrát,“ vzpomínal Zdeněk. V táboře s nimi žil i třetí společník, ten ale zemřel. Ve světě osob bez přístřeší nic neobvyklého.

„Jestli hledáš Pavla, tak ten se uchlastal,“ konstatoval Martin obývající stan na poli ve stejné městské části. Ani on už v tomto „ležení“ nezůstal.

Ostravská městská policie vydala koncem listopadu zprávu, v níž zmiňovala 68 lokalit, kde bezdomovci táboří. V červnu letošního roku však mluvčí strážníků Jindřicha Machů informoval už jen o sedmačtyřiceti těchto místech: „Bráno podle našich velitelských oblastí, nejvíce je jich v Moravské Ostravě a Přívozu, a to osmadvacet. Následuje s jedenadvaceti Jih, poté s třinácti Martinov a s dvanácti Slezská.“

Kontrolu osob bez přístřeší mají na starosti strážníci v rámci běžného výkonu služby a pak také okrskáři znalí místních poměrů. „S oteplením se počet lokalit mění z důvodu četné migrace osob bez přístřeší. A s příchodem zimního počasí dochází k zintenzivnění kontrolní činnosti s nabídkou možností ubytování v azylových domech a jiných obdobných zařízeních,“ vysvětlil Jindřich Machů.

Jaké přestupky jeho kolegové s bezdomovci nejčastěji řeší? Konzumaci alkoholu na veřejnosti a znečišťování veřejného prostranství. Ostatně právě první víkend v červnu se ostravští strážníci zaměřili právě na popíjení tam, kde to vyhláška zakazuje, a zjistili skoro tři stovky případů jejího porušení.

„Velice efektivním nástrojem, jenž se využívá zejména v případech opakované konzumace alkoholu na veřejnosti, je možnost na místě odebrat láhev či krabici s alkoholem. Zabavený alkohol putuje se spisem ke správnímu orgánu, který rozhoduje o možném propadnutí věci,“ poznamenal Machů. „Pokud se ale osoba bez přístřeší nedopouští na veřejnosti protiprávního jednání, ale třeba jen sedí na lavičce na veřejně přístupném místě, strážníci nemají zákonná oprávnění tuto situaci řešit,“ dodal.