U ohniště sedí na otočné židli odhadem asi padesátiletý muž. Promrzlýma rukama míchá cosi v oprýskané pánvi, kterou zespod ohřívá malý plamínek. „Pojďte klidně za námi, nebojte se,“ dá se hned do řeči. „Dělám si těstoviny se sýrem a houbami. Dneska jsem ještě pořádně nejedl,“ poznamená a představí se jako Aleš.

Vedle něj zachumlaná v černé bundě, přes hlavu kapuci sedí jeho čtyřiačtyřicetiletá přítelkyně Maruška. „Na ulici jsem už od šestnácti. Kdysi jsem pracovala, dělala jsme třeba v kině nebo v dopravím podniku. Vždycky jsem ale nakonec skončila na ulici. Teď už práci nehledám, protože by mě stejně nikam nevzali,“ rozpovídá se, zatímco Aleš do sebe hladově souká těstoviny a sem tam přiloží polínko do ohně.

Bývalý přítel Dušan


„Pro dřevo chodíme do centra. Kousek od Masarykáče je velký kontejner a vždycky se tam dá něco najít,“ říká Aleš. O svém životě ani o tom, jak se dostal na ulici, příliš mluvit nechce. Na každou otázku místo odpovědi jen povzdechne a mávne rukou. Zato Maruška je o dost sdílnější. „Bydlí tady s námi ještě můj bývalý přítel Dušan. Společně jsme kdysi koupili od jednoho podnikatele unimobuňku, ve které tu teď všichni tři přespáváme. Prostě ho nemůžu opustit, má na tu budku stejný nárok jako já,“ vysvětlí a jedním dechem dodává: „Ale Alešovi to nevadí, rozumí si spolu.“ Venkovní teplota se pohybuje hluboko pod bodem mrazu, všude okolo je sníh.

Zima jim už není


Maruška i Aleš ale shodně tvrdí, že jim zima není. „Už jsme si za ta léta zvykli. To, co většina lidí cítí jako zimu, nám už tak nepřijde. Když se ochladí, lidé jsou hned nachlazení a mají teplotu, ale my ne. Jsme už docela odolní,“ říká Maruška. Po chvíli ale přece jen přiznává. „Někdy nám je chladno v noci. Dřív jsme měli malá kamínka, nedávno nám je ukradli. Kdybych ty zloděje chytla, tak bych jim zpřelámala prsty,“ zlobí se a na cihlu vyhřátou od ohně si pokládá hrníček s čajem. „Sem tam máme i kafe. Někdy dokonce řízky,“ pochlubí se a pokračuje: „Chodím se šrotem a z toho máme peníze. Není to nic moc, ale jídlo se za to koupit dá.“

Policejní „tykačka“


Charita ani azylové domy pro ně nepřipadají v úvahu. „Doma jsme tady, a i když jsou kruté mrazy, prostě to nějak musíme vydržet,“ shodují se oba. Sem tam za nimi někdo přijde a přinese teplé deky, staré oblečení nebo jídlo.

Pravidelně je kontrolují také městští strážníci. „Chodí se přesvědčit, jestli jsme nezmrzli a taky se od nich třeba dozvíme, který náš známý zimu nepřežil. Mám s policisty celkem dobrý vztah, ale někdy mě taky pěkně štvou. Třeba když mi tykají. Nevím, proč by mi měli tykat. To, že jsem bezdomovec, ještě neznamená, že jsem něco míň,“ tvrdí žena.

Kolem projíždí modrý favorit, spolujezdec pootevře okýnko a vulgárně na Aleše s Maruškou pokřikuje. „Ať jde do háje. Někteří lidé jsou opravdu zlí, když třeba vidí, že si tady v zimě rozděláváme oheň, pokřikují na nás, že opékat máme raději v létě,“ svěřuje se Maruška. „Kvůli tomu, že žijeme na ulici, ještě nejsme špatní lidé. Možná se někdy máme dokonce lépe. Nemusíme se honit za penězi ani se nervovat kvůli práci a placení složenek. Máme klid prostě klid,“ usměje se.

Když přijde řeč na Vánoce, oba se na chvíli odmlčí. „No, Štědrý den je pro nás úplně normální den. Kapr a salát nebude, a dárky? To nevím, to asi taky ne,“ řekne Maruška. „Možná nějaký dárek bude, zatím ještě nevím, jak vyjdeme,“ doplní ji Aleš a na Marušce je vidět, že ji potěšil.

Budoucnost? Svatba


A co plány do budoucna? „Strašně moc bych se chtěla vdát. Už se mi to jednou málem podařilo, pak to ale nevyšlo. Jestli si chci vzít Aleše? To nevím,“ zamyslí se Maruška. „Ale asi jo, koho jiného,“ dodá.

ČTĚTE TAKÉ:Zrekonstruovaný charitní dům učí najít cestu k domovu