Případ hned z prvního ročníku napovídá, že mimo jiné na kořeny skryté pod spadaným listím. „Jeden běžec se po startu natáhl hned o první kořen, který tu je,“ vzpomíná Rostislav Bažanowski na úsměvný moment a nabádá k nepodcenění trati už od prvních metrů závodu, který začíná kousek od zdejší koliby, kde Bažanowski jako malý vídával seniory hrávat v lese šachy. A místo jej přitahuje dodnes.
Po pár set metrech scházíme k dřevěné lávce přes zdejší potok. Dosud trať vedla po rovince či z kopce, za potokem ale číhá strmá stěna známá běžcům jako kořeňák.
„Je to první místo, kde to běžci, startující po dvojicích každých patnáct vteřin s měřícím čipem na noze, mohou přepálit a pak litovat. Mají rychlost, chtějí svah prošpikovaný kořeny vyběhnout, ale za ním na ně čeká dalších 500 metrů mírného kopce,“ říká organizátor a doporučuje kopec raději vyjít.
Raději pomalu než vůbec
Brzy se však běžci dostávají na takzvanou pilinku – část okruhu zavezeného pilinami, kde jim nohy za měkký terén poděkují. Běžci ale musejí zdolat několik málo procentuálních bodů převýšení.
„Trasa je záměrně zvolena tak, že si na ní účastníci prakticky neodpočinou,“ upozorňuje Rostislav Bažanowski a vzpomíná na nejpomalejší čas na trati. Ten je jen o pět minut kratší než čtyřicetiminutový limit.
Starobělské Lurdy
V neděli 14. listopadu se poběží sedmý ročník závodu, na který je v době covidové přihlášeno přes 700 běžců.
„Nejsme však přísní a nediskvalifikujeme, ostatně i motto závodu zní: I pomalý běh je lepší než žádný!“ říká Bažanowski, který chce co nejvíce lidí zvednout ze židlí.
Míříme k jednomu z několika úseků se strmým klesáním. „Kdo má strach brzdí, kdo ne, přidá,“ popisuje zakladatel závodu taktiky běžců, kteří v takových místech prý mohou získat i po deseti vteřinách k dobru.
Lumpové kradou řetězy!
Blížíme se k další lávce přes potok, kde si běžci „odfajfkují“ první kilometr. O kousek dál následuje rovinka, kde se mohou na pět až deset vteřin vydýchat. Následuje totiž běh nižším porostem, kde se údajně trasa kvůli popadaným stromům rok od roku mění. Poté přichází nejnáročnější úsek na trati – klesání, u kterého je dokonce u stromu přivázaný řetěz, jehož se běžci cestou dolů mohou chytit. Zda tam však bude i letos, je otázkou, v uplynulých týdnech jej kdosi ukradl – už dvakrát! Nejprve ten původní, kovový, následně i plastovou maketu! Jde o nejkopcovitější místo na trati, kde účastníci běží dolů, nahoru, dolů, nahoru.
„Jeden účastník to běžel s batohem, který ho převážil, a už plachtil dolů,“ radí formou vzpomínky Bažanowski, aby lidé raději běželi nalehko. Jen tak ve zdraví doběhnou ke druhému kilometru u ozdravovny, kde se na chvíli napojí na asfaltovou cestu. „Jiní tady toho už mají plné kecky, ale já tu teprve začínám závodit,“ nabádá Rostislav Bažanowski netrénované běžce ke zvážení stejné taktiky.
Stojí v lese a verbuje běžce
Po chvíli účastníci přiběhnou k pietnímu místu u studánky Matky Boží, nejtišší části lesa s dominantním křížem. „Pobožní lidé, kteří zde často chodí, tomu tady říkali Starobělské Lurdy. Dnes tomu tak díky závodu říkají všichni,“ těší Bažanowského, který se před závodem opakovaně na dvě hodiny staví u koliby pod plachtu s výčtem svých akcí a láká s medailí v ruce lidi k účasti. A vždy jich dost „naverbuje“.
Od Lurd se už běžci napojují na novou křížovou cestu, kde největší nástrahy končí. Velkou otázkou však bude počasí. Poběží závodníci v 19 stupních a trenýrkách jako v prvním ročníku, nebo ve sněhovém poprašku a náledí ve čtyřech stupních jako o rok později? A budou muset organizátoři kvůli bezpečnosti strojově vyfoukávat cestu od listí? Při dobré konstelaci může padnout mužský rekord Vojtěcha Podjukla z Hranic (11 minut 16 vteřin), ten ženský v podání Simony Vrzalové (12.16) však podle Bažanowského nejméně deset let vydrží.