Studoval jste původně filozofii na Karlově univerzitě. Proč jste se po roce studií rozhodl přestoupit na teologickou fakultu?
Maturoval jsem v šestašedesátém roce. To mi bylo krásných osmnáct let. Rád na to vzpomínám. V dětství jsem ministroval a občas ta myšlenka na kněžství přicházela. V osmnácti letech jsem ale ještě nebyl pevně rozhodnutý, takže studium na filozofické fakultě bylo takovým únikem s otevřenými dvířky. Studoval jsem totiž angličtinu a latinu s tím vědomím, že kdybych náhodou změnil názor, tak mi ta latina bude docela ku prospěchu, a nakonec skutečně byla. Pak trvalo asi už jen půl roku, kdy jsem se rozhodl v prosinci k přesunu do Litoměřic na teologickou fakultu.
close
zoom_in
Byl to začátek vaší cesty k víře?
Nebyl to úplně počátek mé víry. Studium filozofie bylo jen takovou odbočkou na této cestě. Potřeboval jsem si zkrátka věci ujasnit, protože rozhodnutí ke kněžství je příliš závažný krok. Přirovnal bych to například ke vstupu do manželství. I z toho se někdy couvne a ještě si uzavření sňatku rozmyslíme. Znamenalo to navíc pět let studia a potom tomu zasvětit i celý život. Milým sdělením pro Ostravany je, že jsem se rozhodl zrovna v den svaté Barbory, která je patronem horníků.
Ovlivnila vás v tomto rozhodnutí nějak rodina?
Rodiče mě a mým sourozencům nechávali naprostou volnost a svobodu v tom, co chceme dělat. Nevzpomínám si, že by mě nějak ovlivňovali. Ale asi za mé rozhodnutí byli rádi. Bylo to prostě něco, co ve mně zrálo delší dobu. Když jsem jako kluk ministroval a náš pan farář už byl starší, tak mě tak jednou napadlo, kdo tady bude chodit, až on jednou nebude moct? Má první myšlenka byla: no přece bys mohl ty!
Máte jako první diecézní biskup ostravsko-opavské diecéze přehled kolik kostelů, farářů a farníků je na jejím území?
V diecézi už jsem sedmnáct let ve funkci biskupa. Předtím jsem zde fungoval patnáct let jako farář. Můžu tedy říct, že všechny obsazené farnosti už jsem navštívil. Byl bych špatný biskup, kdybych neznal své ovečky. Dohromady máme 276 farností a celou řadu filiálních, takzvaně přiřazených far. Celkově to čítá kolem pěti set kostelů. Evidujeme, že v neděli kostel navštíví tak sedmdesát tisíc lidí.
Je pravda, že zájem Čechů o náboženství upadá?
Nemyslím si, že by věřících ubývalo. Ale v Evropě se objevuje společenský fenomén vytracení identifikace s církví. Počet vědomých křesťanů ale neklesá. Další věcí je změna v rodinách, kde se rodí méně dětí. Já jsem například z pěti sourozenců a můj tatínek je ze čtrnácti dětí.
Vztah ke kostelu má také velkou souvislost s migrací obyvatel. Lidé se přestěhují do jiného prostředí, a tím ztrácejí kontakt se svým kostelem. Díky tomu si uvědomuji, že lidé tak nějak nezískávají snadno duchovní vztah k novému prostředí.
close
zoom_in
V některých kostelech působí místo českých farářů polští duchovní. Znamená to, že ubývá českých kněží?
Je jich určitě míň, než jich bylo v roce 1948. Tak jako se nedostává zubařů, tak se nedostává třeba i kněží. Bohudíky máme každý rok koho světit, takže je pořád někdo, kdo by nahradil staré faráře. Navíc máme i poměrně nízký věkový průměr kněží, 48,5 let. Polští duchovní nejsou jenom na Těšínsku nebo Jablunkovsku v dvojjazyčných farnostech, ale i v celé diecézi.
Jak si vysvětlujete, že jsou Češi jedním z nejateističtějších národů?
Rádo se to říká, ale já si nejsem tímto tak jistý. Je tu sice určitá životní oblast, kdy se lidé otázkou náboženství nezabývají. Jakmile ale přijde první nemoc, člověk se začne zamýšlet nad smyslem života. V tu chvíli jde stranou bankovní konto, luxusní dům i auto.
Šíříte mezi mladými lidmi osvětu? Jakým způsobem se jim snažíte ukázat cestu k víře?
Je celá řada prostředků, jak oslovovat mládež. Ať už formou skautingu nebo výukou náboženství ve školách a zájmovými kroužky při farách. V letních měsících řada farností pořádá letní tábory. V každém děkanátě mám kněze, který má na starosti péči o mládež. Ve Staré Vsi nad Ondřejnicí provozujeme středisko mládeže, kde mají mladí možnost přespat ve starém spacím vagonu. Na víkendových pobytech se mládež sejde, vyslechnou si přednášku a pak třeba opečou buřty. Přitom mají možnost popovídat si a diskutovat.
Vzpomínal jste, že jste v osmdesátých letech působil jak kněz na farnosti v Ostravě-Mariánských Horách. Jak na tyto časy vzpomínáte?
Když jsem ještě sloužil ve Frýdku-Místku nebo Jablunkově, do Ostravy jsem samozřejmě někdy jezdil. Vždycky jsem tu ale trošku zabloudil a tak jsem si v tu chvíli říkal, že do Ostravy nikdy nepůjdu. Ve čtyřiaosmdesátém roce jsem nakonec skončil v Mariánských Horách, a už to nebylo o tom bloudění, ale o vztazích k lidem. Jak jsem poznával místní obyvatele, vytvářel jsem si i vztah k městu. Často jezdím do Prahy, ale vždy, když se vracím, říkám si, že jsem rád zpátky v Ostravě. Mám tady lidské zázemí, a to je pro mě důležité.
Jaký vztah jste si za tu dobu vytvořil k Ostravě?
Samozřejmě vnímám problémy, které tady jsou. Ať už je to Důl Paskov nebo Přednádraží, ale na druhé straně se zase člověk raduje třeba z toho, že ve Vítkovicích hrajeme dobrý hokej. Je tady spousta krásných věcí. Rád chodím na koncerty. Dále oceňuji například práci předního architekta Josefa Pleskota, který navrhl vítkovickou aulu Gong. Ta se opravdu povedla.
