EditorkaDeníku Jana Janošcová takový přírůstek v rodině čeká.
Šťastnou nastávající maminkou je fenka Hatta.Rozhodli jsme se narození štěnat, vlastně i chvíle před tím a po tom (než odejdoudo nových rodin)sledovat společně s vámi.
Budeme rádi, když nám k deníku připojíte své poznatky, zkušenosti, názory… Můžete nám pomoci i s výběrem jmen pro štěňátka.
Říká-li dcera našim čtyřnožcům „Děcka moje“, pak já jsem jejich babička. Takže když jsme se dnes dopoledne u veterináře dozvěděly tu šťastnou novinu, že naše fenka Hatta je skutečně březí, bude dcera Lucka štěňátkům babičkou a já logicky prababičkou.
Hattu jsme poprvé zkoušeli krýt letos na jaře. Vybrat fence správného ženicha a psímu potomstvu do vínku ty nejlepší geny není jen tak. Za ženichem jsme se vydali až do Německa.
Na výběr jsme měli dokonce dva – otce Dabblera a syna Hustlera. Vsadili jsme na syna. Roční Hustler a dvouapůlletá Hatta měli svou rodičovskou premiéru. Bůhví, jestli to bylo tím, nebo tím, že jsem to radostně vykřičela do světa, napoprvé to nevyšlo.
Ultrazvuk třicátý den poté ukázal jen prázdné bříško. Tentokrát jsem se tudíž rozhodla, že raději pomlčím, ať už to nezakřiknu. Jenže… Jasně, že jsem nevydržela – jednak jsem ženská, jednak je to pro nás taková událost, že jsem si to nedokázala nechat pro sebe. Ale okruh zasvěcených byl mnohem, mnohem menší!
Než jsme se vydaly k veterináři, nechaly jsme si Hátinku pro jistotu předtím prohmatat zkušenou chovatelkou. Chvíle od sáhnutí na bříško po vyřknutí verdiktu byla nekonečná. „Cítím dva…“ řekla konečně. Jupí!!! „Pokud to není plné střevo…“ No to snad ne…
Na veterině jsme naštěstí nečekaly dlouho. „Jdeme si nechat potvrdit březost,“ hlásily jsme hrdě. V ordinaci s ultrazvukem bylo obsazeno. Mučení! Ale pak to přišlo – nejprve naší potenciální mamině oholili bříško.
Pak paní doktorka natočila monitor a přiložila sondu. „Je tam!“ neudržela jsem se, když jsem uviděla na obrazovce první temnou skvrnu. „A druhé!“ radovaly jsme se, když se výseč pohnula a ukázala další obsazený plodový vak.
„A to není všechno,“ mrkla na nás paní doktorka a našla ještě třetí. „Maminko!“ mazlily jsme rozjásané a dojaté fenku a vybíraly s veterinářkou záběr na první „fotku“ štěňátek. Už je to tak, nejen lidská mimina, už i ta psí mají své prenatální ultrazvukové podobizny…
close
zoom_in
Kdo byl v dosahu, ten se ode mě tu šťastnou novinu dozvěděl. Přijímala jsem gratulace, jako bych tou v naději byla já sama. Syna jednoho z kolegů, nadšeného mladého astronoma, jsem prosebně zaúkolovala vytipováním jmen planet, galaxií či mlhovin. Jména pro „jarní“ štěňátka jsme vytipovaná měly –začínat měla na O a měla to být jména známých osobností.
Ale chovat by teď měla i Hátinčina maminka a dcerku by měla s mláďátky o pár dni předběhnout. To by na nás pak byla jména na P. Nene, žádný Punťa. „Papíroví“ pejsci mají vedle jmen také „příjmení“ – jméno chovatelské stanice. Když vám venku zdrhnou, nemusíte na ně volat obojím (když v takovém případě stejně neslyší na žádné), ale na výstavě to prostě je třeba Little Boy Constantin vom Schwabenhof, a přes to nejede vlak.
Punťa Porubský květ?
No to asi ne, ale Pyxis, Procyon, Pavonis, Peacock, Polaris, Phact, Praesepe nebo Proxima Centauri, to už by docela šlo, ne? A to jsem namátkou zabrousila jen na jeden astroserver… Stejně jako svému Františkovi říkáte myšáčku, i pejsanovi pak klidně říkejte Punťo, ale v „občance“ to už navždy bude Little Boy Constantin.
„A chovejte se k ní úplně normálně,“ poučila nás mimo jiné veterinářka. Ale jak se máme chovat normálně, když naše myšiška bude mít miminta? (Nějak mě ta něha přemohla…) „Přece se nebude natahovat?“ pomáháme jí, když si chce lehnout na gauč nebo do postele. A ona se na oplátku natáhne na záda a nechá si pomazlit bříško se zvětšujícími se a růžovějícími cecíky.
Když ji venku vezmu před velkým psem na ruce (Co kdyby na ni bafnul? Ať se nezlekne!), uvědomím si, že těžkne. Šup na váhu – nejdřív sama panička (jé, kilo nahoru, že by za to mohly ty večerní nájezdy do skrýše na čokoládu?), pak s mazlíčkem. Mamina má o kilo víc. „Macíku, vždyť ty tvoje tři mimina mají mít nějaké tři centimetry!“ domlouvám jí káravě, ale pokorně uklidím prázdný sáček od piškotů, které syn „zapomněl“ na stole a ona je pohotově „vyluxovala“.
Na internetu najdete leccos, a nám se teď mimořádně hodí Deníček březosti. Je sice na stránce rhodéskýchridgebacků, ale velikost plodu si prostě lehce upravíme. Na začátku zadáte den prvního krytí, a pak vám deník den po dni servíruje, co se v psí děloze právě odehrává.
Například 35. den březosti (to bylo 3. listopadu): „Fena dostává větší chuť k jídlu (Hátinka nikdy netrpěla jinou než větší…). Je vhodné přejít na krmení pro gravidní feny - je bohatší na proteiny - a zvýšit dávku o deset procent. … Nepřekrmujte, nadměrná váha může fence škodit.“
Nebo 36. den březosti: „Končí období pomalého tělesného růstu plodů. Nyní bude mnohem intenzivnější. Probíhá osifikace kostí a lopatek. Začíná u nich růst srst, diferencují se pohlavní orgány a dokončuje se vývoj ostatních orgánových systémů.“ Tak kolikpak z těch tří prcků bude pejsků a kolik feneček? Já tipuju dva pejsky a fenku.
close
zoom_in
Jsem těch událostí tak plná, že jsem se zatím nestačila zmínit, jakého plemene jsou naši miláčci. Jsou to papilloni neboli malí kontinentální španělé. Že takovou rasu neznáte? Nic si z toho nedělejte - ač dlouholetý pejskař, čtyři roky nazpět jsem ji neznala taky.
Rok předtím jsme pochovali naši čtrnáctiletou jezevčici Tinu, kterou přemohla epilepsie. Řekli jsme si, že už dalšího pejska nebudeme chtít. A tak byl celých deset měsíců klid. Jenže pak přišla kolegyně, že se její kamarádka stěhuje do Německa a svou maltézačku do domu, kde bude bydlet, vzít nemůže – budoucí sousedé s tím nesouhlasí. Takže hledá hodného pána.
Bez váhání jsem přikývla. Jenže kdo své zvíře miluje, je schopen mu obětovat cokoli: majitelka maltézského psíka dokonce svůj partnerský vztah. A protože On Ji zřejmě skutečně miloval, našel jiný byt s poněkud benevolentnějšími sousedy a bílá fenečka pána měnit nemusela.
Šťastný konec? Ano, ale… Nějak jsem si na myšlenku, že zas budeme mít pejska, zvykla. Když dcera (v pubertě v rozpuku) přišla s tím, že by se jí líbilo běhat agility (proč teenagera nezaměstnat něčím alespoň trochu smysluplným?), byla to poslední kapka. Na agility jsou prý nejlepší border kolie, ale ty se mi zdály do panelákového bytu příliš velké.
A tak jsem hledala a hledala … až jsem našla papillony. Zkuste se zadívat na ty roztomilé čumáčky, trčící bohatě osrstěná ušiska a bystrá očka a nezamilovat se! Ještě ke všemu bylo k mání štěně z chovatelské stanice jen kousek od nás… Nebudu to protahovat: za čtyři týdny bylo naše. A následující dny přinesly jednu z nejkrásnějších lásek mého života: nejen k tomuto plemeni, ale především k zakladateli naší novodobé chovatelské tradice, Goliáškovi.
Dneska jsem to vzala nějak od Adama:-)
Tak teď ještě k tomu podstatnému – co dělá naše nastávající mamina: líně se protahuje a zkouší všechny pelíšky, co doma máme. Je přítulná, lehá si na záda a nechává si hladit vystupující bříško. Zvětšují se jí cecíky a kolem nich se tvoří tmavší dvorce. Dcera tvrdí, že začíná chodit zeširoka. Odpoledne jsem Hattu vzala na delší procházku, ale proběhla se jen jako dáma. Začíná se bát ostatních psů. Podle deníku březosti nyní miminka rychle rostou. Nenarození ridgebackové mají mít kolem šesti centimetrů, naše prcky tipuju tak na čtyři.
Jsme „v tom“ čtyřicátý den. V Deníčku březosti se píše, že plody už mají založené všechny vnitřní orgány a že se osifikují (kostnatí) páteř a prsty (už je to tak, psi mají prsty, po pěti – s jedním zakrnělým – na předních a po čtyřech na zadních tlapkách). Oči pidipejsků jsou již zavřené.
Asi pět dnů si všímám jedné věci – Hátinka, ač to běžně nedělá, se nám občas mezi venčením vyvenčí i doma. Velkoryse se nemíním zabývat tím, že povětšinou na nový koberec, hrací, s budovami a cestami, takže se už párkrát v krajině vyskytl i rybníček.
Předpokládám, že stejně jako jsem já v pokročilém stádiu těhotenství musela mít cestu do centra Ostravy rozplánovanou tak, ať se po trase můžu zbavit husí kůže z neodbytného nutkání, utlačují mimoušci močový měchýř i fence. V Deníčku březosti stojí, že po čtyřicátém dnu březosti děloha zabírá dvě třetiny břišní dutiny. Takže asi jo.
A propos – jak tak googluju heslo březost feny, zjišťuju, že ze 71 700 zobrazených výsledků si je prvních deset, které jsem rozklikla, podobných téměř jako vejce vejci. Prostě Ctrl+C a Ctrl+V se rozmohlo.
Počasí je pořád na to, že má za dva dny přijet Martin na bílém koni, neuvěřitelně úžasné. Po poledni jsme se vydali (já a psi) na trošku delší procházku. Hátinka se drží u nohy, ale v jednu chvíli se nechá Googlem vyprovokovat k honičce.
Naplno uběhne tak pět metrů, ale pak se zastaví a s otevřenou tlamkou funí. Těhotná jsem na tom byla úplně stejně, funěla jsem i při pomalé chůzi po rovině.
Zřejmě si už vybrala pelíšek, v rohu mezi skříňkou a jídelním stolem, pěkně v ústraní – má přehled po celém pokoji, ale sama je ze dvou stran krytá. Google s Hanýskem se k ní chovají v rámci možností gentlemansky – k misce se žrádlem ji pustí první, často ji oňufkávají a čistí jí očka a ouška.
Oni měli zřejmě mnohem dříve než my jasno, že se něco děje – díky jejich častému „nahlížení“ pod Hátin ocásek jsme zjistili, že se jí zvětšuje… no odborně se tomu říká vulva. To, že si před oběma psími chlapy začíná vrčením hlídat žrádlo, je taky novinka.
Přemýšlím, jací budou psi strejdové (Hanýsek dokonce vlastní, je to totiž Hattin bratr), jak budou snášet ty malé upištěné vetřelce a jak se srovnají s tím, že jim budeme chvíli projevovat méně přízně. Zvláště Gugásek je na to docela háklivý…
Vždycky říkám, že konečně vím, proč mám dvě ruce – jednou drbu někoho z dvojice „háček“ a druhou paralelně vnucujícího se Gugase. Mimochodem, musím drbat oba stejným způsobem, neumím jednoho škrábat a druhého zároveň třeba hladit. Mám nejasný pocit, že jsme se o tom něco učili, že je to důkaz něčeho ne úplně lichotivého o fungování mého mozku…
Můj deník má asi prvního pravidelného čtenáře – jeden se mě dneska ptal, jak si to představuju, že dva dny nemám žádný aktuální příspěvek. No dneska ode mě nic nečekejte, koštovali jsme Svatomartinské…
PÍŠE JANA JANOŠCOVÁ
