Psí deník aneb Čekání na štěňata. Díl druhý

Bříško roste. Hátinka je čím dál mazlivější – kdokoliv z domácích se k ní přiblíží, vyvalí se na záda a nechává se drbat. Sotva přestanete, předními packami tak úpěnlivě prosí, že vám to nedá.

Související článek:Díl první - čtěte zde

Rozhodli jsme se, že jí budeme objem kolem břicha měřit. U druhé řady cecíků odspodu to dnes bylo 43 centimetrů. Dopoledne jsem zkoušela, jestli ucítím pohyby prťat. Položila jsem jí dlaně z obou stran na bříško a za chvíli cítila pod levou dlaní lehounké zavlnění.

Titinka je březí 44. den. Je zřejmé, že ji její stav už lehce vyčerpává. Celý den polehává – kromě chvíle, kdy se postavím ke kuchyňské lince a začnu cokoliv chystat nebo vařit. Viditelně se jí pod vypnutou, jakoby tenčí a průsvitnější kůží na břiše (Zůstávají jim také strie? Nesmím zapomenout se po porodu podívat…) rýsují zbytnělé „pruhy“ mléčných žláz.

Podle Deníčku březosti fenkám začíná vypadávat srst kolem bradavek. Naši psí maminku „vydepilovala“ veterinářka strojkem před ultrazvukovým vyšetřením, takže s potvrzením či vyvrácením této informace nemůžu sloužit… Fenkám bychom už neměli dovolit dělat prudké nebo namáhavé pohyby a skákat.

V tom počátečním nadšení mě nenapadlo, jaký jsem si na sebe rozhodnutím psát deník upletla bič. Ale zpravodajská povinnost je zpravodajská povinnost, a tak zatímco děti i psi už zaujali v postelích ty nejpohodlnější polohy ke spaní, sedám k počítači a začínám ťukat.

V Deníčku březosti se píše, že plodům kostnatí pánev a roste srst. Ráno jsme s dcerou dohledávaly na internetu podle rodokmenu fotky předků našich štěňátek a rozplývaly se představami, jak asi budou vypadat.

Hatta i její bratr Hannibal, oba trikolorní neboli tříbarevní, mají po otci Emeraudovi vom Schwabenhof téměř dokonale souměrnou kresbu na hlavě, po obou rodičích pak zdědili krásně výraznou medově hnědou barvu. Bude gen souměrnosti dostatečně silný, aby ho po Hátinčině linii zdědili i malí pejsani? U malých kontinentálních španělů se cení, když mají na těle pokud možno jen bílou srst – nebo čím více, tím lépe.

Jak moc „flekatí“ asi budou junioři?

A teď vám ještě trošku zamotám hlavu. Malí kontinentální španělé se dělí do dvou skupin: na papillony a phalény. „Papíkům“ trčí ouška nahoru, phalénům visí dolů. Dosud jsem mluvila jen o papillonech, ale s ušisky nahoru jsou jen naši dva pejsci. Hatta je phalénka. Phalén je i její ženich Constantin a phaléni jsou několik generací zpátky i jeho předkové; právě těch několik generací předků-phalénů bylo důvodem, proč byl Hátince vybrán.

Naší mimoušci by tedy taky měli mít ouška svěšená, ale… Moje kamarádka-bioložka říká, že geny nepřečůráš. Jak silné jsou Tinovy geny svěšených oušek?

Píšou-li v ridgebackovském deníčku, že plody jsou dnes velké asi devět centimetrů, ty naše toužebně očekávané plody by mohly mít kolem čtyř a půl.

Dnes se Hátiččině mamince Zafče (Zafire Mária Sirrah) narodila psí holčička. Dostala jméno Ornella Muti. Váží 115 gramů a k maminčině cecíku se prý přisála s velkou chutí.

Ornela Mutti. Foto:Marcela Blahutová

Shodou okolností se dnes holčičího přírůstku dočkala i rodina našeho zástupce šéfredaktora. Jmenuje se Baruška a má parametry 3500 gramů a padesát centimetrů. (Možná jsem ty radostné události měla zmínit v opačném pořadí… Ale když jsme ten psí deník…)

Hatta většinu času tráví v pelíšku vedle skříňky. Viditelně se mění silueta jejího těla – zvětšující se bříško se už boulí i do boku, což zvýrazňuje nyní mírně střapatá a trčící, jinak kolem boků splývající srst. Rozpíná se i dál do slabin.

Je březí 46. den. Feny nosí štěňata v průměru dvaašedesát dnů (rozmezí je 58 až 65 dnů), takže už to máme „za pár“. Už víme, od koho si půjčíme porodní bednu. Měli bychom ji mít doma už pár dnů před datem porodu, aby si na ni Hátička zvykla. Nepříjemné je, že ještě stále nedorazily objednané speciální granule pro březí a kojící feny.

Papilloní miminka jsou po narození velká kolem deseti centimetrů. Zatím nejmenší štěňátka, která jsem viděla, byla právě „háčka“ – Hannibal, Hatta a jejich další dva sourozenci Hannah a Hagrid.

Byli dva dny staří a paní chovatelka jim láskyplně říkala klobásky. Maminka Zafirka nás velkoryse nechala okukovat mrňata ve speciálním elektricky vyhřívaném pelíšku. Měli jsme zadaného jednoho pejska. Sami jsme mu vymysleli jméno Hannibal (podle slavného vojevůdce a cestovatele, ne kanibala Lectera!).

Novorozený Hannibal. Foto:Marcela Blahutová

Jenže pejsci byli dva a my měli nad pelíškem pár minut na to, abychom si vybrali. Všichni leželi vedle sebe tak, aby byli v kontaktu, s hlavičkami většího průměru než tělíčko, nemotorně trhavými pohyby a zavřenými očky (tak jako novorozená Ornella na včerejší fotce).

Když jsme si byli vybrat prvního papillonka, „géčka“ už běhala a Goliášek si vlastně vybral dceru sám. Ale co teď? Neporadí rozum, rozhodne srdce – a to doslova.

Jeden z pejsků měl na čele bílou lysinu ve tvaru srdce. To je on, to je náš Hanýsek! A je, a my si dodnes blahořečíme za tu volbu – Hanýsek je totiž povahově naprosto úžasný pes. Ale o tom raději až někdy příště.

Před tím pozdvižením, které nás čeká, jsme se se synem rozhodli trošku relaxovat, a tak má deníček čtyřdenní pauzu. Nicméně zprávy z domova, kde s „děcky“ zůstala dcera, jsme dostávali, takže o nic podstatného nepřijdete. Například tato pípla v pátek: Holcicka polehava a nechava se hladit. V sobotu přišlo z domova toto info: Holcicka uz ma tak velke brisko, ze se nezvladne ani podrbat (smajlík), a tak ji mam porad na kline a musim ji drbat ja.

Dnes večer jsme změřili bříško – 46 centimetrů. Vystupuje už velmi zřetelně, stejně jako pruhy mléčných žláz. Štěňátka se notně vrtí – pod dlaněmi se mi bříško vlnilo na mnoha místech a mnohem výrazněji než před čtyřmi dny. Docela legračně chodí – jako by břicho bylo středem jejího těla, kolem kterého se vlní zadeček i tlapky. Při pohledu shora přes páteř se bříško zřetelně boulí do stran. Většinu dne tráví mamina v pelíšku na místě, které si vybrala už před časem. Zvětšená děloha už zřejmě docela utlačuje močový měchýř – nestačíme venčit. Koberec musel být odstraněn.

A co říká Deník březosti? Plody by měly mít tři čtvrtiny porodní hmotnosti. Malí papíci mívají udávanou porodní váhu sto až 160 gramů (ale samozřejmě i více, nebo naopak méně – úspěšně odchávána prý byla i štěňátka s porodní váhou 65 gramů), v této chvíli by tudíž mohli mít plus minus devadesát gramů. Měří-li ridgebackovská miminka asi dvanáct centimetrů, ta naše by mohla mít kolem šesti. Mají už mít zformované tvary.

Je prý lepší krmit nastávající matku častěji a malými dávkami – misku s granulemi už jí necháváme k dispozici celý den. Google s Hannibalem ji džentlmensky obcházejí obloukem (ale bůhví, jak si to Hátička zařídila, protože pořádek si zjednat rozhodně umí). Máme fenečce začít čistit bradavky teplou vodou. No dneska už ne, je půl jedenácté večer a mám za sebou 450kilometrovou cestu, ale jestli už cecíky uvolňují kapky mléka, to ještě zkusit zvládnu…

Dnes jsme si byly půjčit porodní bednu. Je z hrubého bílého plastu, čtvercového půdorysu o hraně zhruba 90 centimetrů a vysoká asi 40 centimetrů. Vepředu je otvor ve tvaru U, který se později, až budou štěňátka mobilní, zahradí kartonem. Vyložily jsme ji podložními plenami a obložily Hátinčinými oblíbenými polštářky. Dovnitř ji dcera nalákala na vlastnoručně vyráběné játrové sušenky. Blahosklonně za nimi do bedny vlezla, ale viditelně se jí tam moc nelíbí.

Titinka je březí 53. den. Uvádí se, že malá plemena mohou rodit už od 57. dne březosti. To bychom to měli vysloveně za pár… Je znát, že ji už její požehnaný stav zmáhá. Celý den polehává a občas se přijde pomazlit. (Aktivnější se stává už jen ve chvíli, kdy se panička motá po kuchyni.) Udělala jsem si radost a nechala se chvíli s dlaněmi na jejím břiše „okopávat“ miminy. Všimly jsme si ještě jedné změny – ačkoliv dříve vyhledávala pelíšky, polštářky, deky nebo alespoň poležení na koberci, během dne si teď několikrát lehla na bok na chladivé parkety.

Ráno jsme se spolu vážily. Panička se jakž takž drží, fenečka váží 4,75 kilogramu – přibrala celkem 1,25 kila. Taky už doma máme speciální granule pro psí těhule a štěňata. Miska stojí – zatím netknutá – v porodní bedně. Hátiččiny cecíky ještě mléko neuvolňují, ale mléčné žlázy už jsou řádně naběhlé.

Koupit si takzvaného papírového psa není úplně nejlevnější záležitost. Extrémní jsou akvizice unikátních plemen, kde za jedince nový majitel zaplatí i několik set tisíc korun, ale potomek kvalitních rodičů-šampionů z chovatelské stanice známého jména může mít hodnotu i několik tisíc eur (takže desetitisíců korun). Nevím, jak to chodí u ostatních plemen, ale malým kontinentálním španělům se rodí více mužských potomků, takže fenečky bývají vzácnější, a tím pádem i dražší.

Nákladnější je také takzvaný import psa – krev místního chovu se oživí dovozem jedince ze vzdálenějších končin, kde jednak nehrozí příbuzenství, a jednak se vylepšuje exteriér budoucích potomků (zmínila jsem se už například o souměrné kresbě na hlavě Emerauda, tatínka Háty a Hanýska). Není proto nic neobvyklého, když se na koupi takto mimořádného jedince složí dva chovatelé. Psa pak mají ve spolumajitelství. Dohodnou se, jak dlouho bude u kterého z nich přebývat, kdo zaplatí očkování nebo případné jiné veterinární výlohy, jak se podělí o náklady za vystavování či uchovnění nebo o peníze, které pes „vydělá“ za krytí.

Ten sáhodlouhý úvod píšu proto, abych umořila jeden svůj velký, i když nezamýšlený informační dluh - Hátička je totiž také ve spolumajitelství. Její paničkou je i Marcela Blahutová, majitelka chovatelské stanice Porubský květ.

Píše Jana Janošcová