Říká se, že někdo má životní dráhu nalajnovanou – jako například řada pracovníků třebovické teplárny, kde se pracovní místo v podstatě dědilo z generace na generaci a mnohdy zde pracoval rod od dědy až po vnuka. Tomáš Volovský se však do Třebovic dostal dílem náhody.

„Když jsem tady v roce 1990 nastupoval a řekl jsem, že tu nikoho nemám, koukali na mě celí vyjevení,“ směje se s odstupem tří desetiletí Opavan, jemuž ale Třebovice přirostly k srdci – zejména jejich část, jejíž dominantou jsou tři chladírenské věže a tři komíny viditelné zdaleka.

Vyjma vojenské služby a tříleté přestávky v 90. letech strávil absolvent oboru tepelné a jaderné stroje a zařízení na VŠB-TUO v elektrárně celý svůj pracovní život. Po roce 2000 dělal vedoucího směny, od roku 2012 je vedoucím výroby. „Zajišťuju, aby byl splněn plán výroby tepla a elektřiny,“ říká muž, který už si život bez elektrárny nedokáže představit, jeho děti šly ale jinou cestou.

Slezské elektrárenské derby

Chybělo by mu například přátelské „štenkrování“ s kolegy. Coby zarytý příznivec SFC Opava se v Ostravě musí vyrovnat s celkem očekávaným baníkovským prostředím.

„Třikrát týdně míváme koordinační porady, na kterých bývám sám Opavák proti čtyřem Baníkovcům. No není to nefér přesilovka?“ táže se Volovský, který vše bere s maximálním nadhledem. I proto, že v elektrárně není jediný „krajánek“. Mezi kolegy má i obyvatele Dolního Benešova či dokonce Hranic n. M.!

„Dnes zde pracuje asi 200 lidí, z toho 120 lidí na směnném provozu, zbytek na údržbě,“ přibližuje muž, který ani po jednatřiceti letech – pomineme-li mimotřebovické intermezzo – nepatří mezi služebně nejstarší.

„Jsou zde lidé, kteří tady od svých 16 let, kdy nastoupili na praxi, pracují do dvaašedesáti a nyní odcházejí do důchodu,“ zmiňuje Opavan velký podíl „celoživotních zaměstnanců“, do kterých je investována velká spousta času a jejichž pracovní zkušenosti jsou skoro nenahraditelné.

Krušné chvíle v elektrárně

I přesto si lidé z elektrárny museli v nedávné době zvykat na novinky. V době covidu si někteří vyzkoušeli neznámý a do té doby nemyslitelný home office, jiným zase hrozilo, že coby pracovníci kritické infrastruktury budou v práci i nocovat.

„Když bylo nejhůř, z osmi strojařů na směně zůstal jediný. Zbylé bylo nutné poskládat z jiných směn, jak jen to šlo. Nejzazší variantou bylo, že se vytvoří jen dvě oddělené směny, které tady zůstanou, budou zde spát a po dvanácti hodinách se střídat. Nakonec k tomu nedošlo,“ popisuje Volovský situaci na počátku letošního roku v elektrárně, která teplem zásobuje asi sto tisíc ostravských domácnosti, škol i firem, konkrétně Porubu, Jih i s hrabovskou průmyslovou zónou a centrum Ostravy.

„Základem je společná výroba tepla a elektřiny, nyní jsme více teplárna než elektrárna,“ zmiňuje Volovský dnes – i díky oblíbeným dnům otevřených dveří – mnohým už dobře známý fakt. Po provedeném odprášení kotlů, odsíření a denitrifikaci se dnes maximálně ekologický provoz bude muset zaměřit na přechod k jiným energetickým zdrojům. S využíváním uhlí, kterého v zimě spotřebují až 1500 tun každý den, skončí do roku 2030. Náhradou má být plyn v kombinaci s dalšími čistšími palivy, koncepce se připravuje.