V neděli jste přijela pozdě večer z Prahy a od pondělí už zase ordinujete. Jak vypadá váš běžný týden?

Od pondělí do středečního večera žiji a pracuji v Ostravě a od čtvrtku do neděle dělám muziku v Praze.

Takže bilancujete umělecký svět s tím vědeckým Proč se držíte obojího?

Být v uměleckém světě mě baví, ale ráda se vracím do reality. A tu mi poskytuje moje práce a taky Ostrava, kde se cítím jako doma. Navíc jsem si tady cíleně založila vlastní kliniku estetické medicíny, která mě na rozdíl od hudby živí. Pokud v hudbě nejste áčko, tak vás samotná muzika neuživí.

A jak jste se ze Slovenska ocitla v Ostravě?

Rodiče mi podali přihlášku na medicínu do Ostravy, udělala jsem přijímačky a vystudovala lékařskou fakultu na Ostravské Univerzitě. A už jsem tu zůstala. Zalíbilo se mi tady.

Počkejte, jak to myslíte, že vám rodiče podali přihlášku. Vy jste na medicínu jít nechtěla?

Ne, já jsem chtěla jít po gymnáziu na uměleckou školu. Odmala jsem zpívala, hrála na hudební nástroje. Ale pocházím z tradiční katolické slovenské rodiny, kdy se doma rodiče poslouchali a oni byli ti, kdo mi zaplatili přihlášku a na škole mě živili. Vystudovat vysokou školou není levná záležitost, naopak je to pro rodinu, jako byla ta naše, velká finanční zátěž, takže jsem poslechla. Celých sedm let, co jsem ale studovala, jsem s tím vnitřně bojovala. Mám to štěstí, dar, že se zvládnu lehce naučit skripta. To ovšem není žádná výjimečná vlastnost nebo dovednost, to je opravdu dar od Boha a rodiče chtěli, abych jej využila, protože mám i nějakou manuální zručnost v rukou. Takže jsem rebelovala tím, že jsem sice studovala medicínu, ale zároveň chodila na různé pěvecké kurzy, dělala koncerty, pracovala tajně v rádiu, skládala muziku a snila o tom, že až dostuduju, budu se naplno věnovat hudbě.

Takže už tehdy jste vedla dvojí život.

Všechno to ale bylo doma tajné. Jen díky muzice jsem se realizovala tak, jak jsem já chtěla. Musela jsem pak hodně vybalancovávat ten čas, kdy jsem seděla nad knížkami a učila se, aby mě nemohl nikdo kritizovat za to, že flákám medicínu s tím rebelským rockerským životem. Měla jsem i štěstí na výborné spolužáky, kdy mi pomáhali na přednáškách a celkově mě podporovali.

I přes divoký studentský život se vám podařilo odpromovat s jedněmi z nejlepších známek a na webu Ostravské Univerzity se o vás píše jako o velice úspěšné absolventce.

Za to jsem hrozně moc vděčná. I celkově za studium právě na Ostravské Univerzitě.

Proto jste se po promoci rozhodla zůstat v Ostravě?

Ostrava je dobré místo k podnikání. A já se rozhodla dělat estetickou medicínu a už jsem se po těch letech tady cítila nejen jako Češka, ale i jako Ostravačka. Lidé tady přistupují k práci úplně jinak. Mám pocit, že trošku více poctivěji a všechno má mnohem rychlejší spád než třeba v Praze. I schůzky si tady domlouvám jen pár dní dopředu bez problémů, a nemusím právě čekat třeba dva týdny a podobně. Cítím tady větší vstřícnost a ochotu pružněji reagovat. Mám tady už své zázemí a přátelé. Třeba i Jirka Krhut, který za mnou přijde na kliniku na kafe a né na zákrok, kdy si popovídáme, a protože si sama píšu hudbu i texty, tak mi dá i důležitou zpětnou profesní vazbu.

Jak to, že jste nakonec neuskutečnila původní plán vrhnout se po studiích plně na muziku?

V hlavě jsem měla, že dostuduji, budu mít splněný ten titul, který rodiče chtěli, nebudu o něm nikomu raději ani říkat a budu pokračovat v moderování v rádiu, koncertovat a celkově si vydělávat uměním jako při škole. Na praxi na pediatrii se mě pak zeptali, na co se budu specializovat a já plácla, že estetickou medicínu. Ta bylo tehdy asi nějaké vnuknutí. Jenže v té době u nás tento obor nikdo nedělal. Člověk musel projít plastickou chirurgií, dermatologií a sám se v oblasti estetické medicíny vzdělávat. V zahraničí je to klasický obor, u nás zatím ne. Takže jsem šla pracovat jako lékařka na jednu kliniku plastické chirurgie, pak na druhou a tohle je moje třetí klinika, která je už ovšem moje vlastní.

Vzhledem k absenci formálního vzdělání v oblasti estetické medicíny v Česku jste musela odborné vzdělání získat na univerzitě ve Švýcarsku?

Viděla jsem, že je ten obor v plenkách a je v něm potenciál, takže jsem se přihlásila na zahraniční vzdělávání, ale nečekala jsem, že budu takový průkopník a budu přednášet na mezinárodních kongresech. Teďka píšeme knížku, první českou knížku o estetické medicíně.

Takže jste se hned po škole profilovala v medicínském oboru, šla jste kariérně nahoru, ale co ten zpěv? Tam to zrovna asi na bourání hitparád nebylo…

To určitě ne. V muzice jsem zažila tolik propadů a zklamání, že mi přijde, že jsem se sedm let v tomhle spíš tak plácala. Roky se nic nedělo. Až když jsem v srpnu loňského roku začala pracovat s kvalitnějšími producenty, změnila jsem celý tým okolo mě, tak se to vydalo tím správným směrem. Mám novou kapelu, v březnu jsem vydala desku, mezitím jsme vyhráli Objev roku a tím pádem získali angažmá na letní festivaly jako FM City Fest, Colours a další. Jeli jsem turné se skupinou Mirai jako jejich předskokani. Desku jsem pokřtila ve vyprodané Lucerně i tady v Ostravě.

Čili už se postupně přetáčí ta situace a můžete říct, že se začínáte živit i hudbou?

To zdaleka ne. Pořád nejsme áčka. Proto i moji kluci z kapely ještě jezdí s dalšími interprety a do toho učí na ZUŠ. U nás je uživení se muzikou zkrátka jen pro pár jedinců. Já jsem navíc takový perfekcionista, takže chci mít dokonalou show, kterou dotuji z vlastní kapsy, protože náklady na ni jsou vyšší, než nám zaplatí za vystoupení pořadatelé festivalů.

Neměla jste trému takhle najednou vyjet na velká pódia?

Já se na pódium strašně těším. Je to jako droga, jako doping. Lidi mi pak říkají, Jani, jak to, že zpíváš vysoké tóny, tančíš, skáčeš a máš přitom nadváhu dvacet kilo? Jak to zvládáš? Jenže já v tu chvíli jedu na tak silné vlně endorfinů, že to nevnímám. Až potom si uvědomuji, že jsem zpocená úplně až na zádech a že jsem vyskočila desetkrát, přičemž ve fitku bych to nikdy nedokázala. Je to pocit naprostého štěstí a reakce lidí mě nabíjí energií.

Jste jediná žena v týmu. Zároveň jim všem velíte. Vládne u vás v kapele demokracie nebo autokracie?

Stejně jako v byznysu jsem se naučila i tady se obklopovat lidmi, kteří ty věci umí lépe než já. Takže jim věřím v tom, co dělají a nechávám jim volnou ruku. Předtím to nešlo, protože se ve mně neustále probouzela manažerka z kliniky, která musí mít všechno pod kontrolou, protože jsem viděla nedostatky jejich práce. S novým týmem lidí mám ale jistotu, že své úkoly odvádí tak, jak mají.

Chodí za vámi ostatní zpěvačky pro medicínskou radu nebo na zákroky?

Ano, chodí. Ze začátku si lidé v šoubyznysu říkali, aniž by mě znali, že jsem zase jen nějaká další ambiciózní doktorka, co se snaží zpívat a něco si dokázat a docela mi dávali najevo, že mnou lehce opovrhují. Přitom mou práci vůbec neznali. Za ten loňský rok se to ale hodně změnilo a vzali mě víc na milost nejen jako muzikantku, ale začali chodit i na zákroky (smích).

Co nejčastěji po vás chtějí kolegyně ze šoubyznysu?

Botulotoxin, Ten stále frčí a taky rty. Dále pak prsa a váha. V šoubyznysu se hodně řeší váha a liposukce. To je obrovský tlak v branži, na to být hubená, krásná a dokonalá.

Vám zrovna ta vaše specializace může v šoubyznysu docela otevírat dveře…

Ano, lidé vás poznají jako člověka a až potom poznají vaši hudbu. Prvně ale slyšíte: Další nula, která přišla, ale je to plastický chirurg. A už to jede. Když se dozví, že mám vlastní kliniku i farmaceutickou firmu a distribuujeme léčiva do Čech i na Slovensko, tak mění svůj přístup.

Nedojednáváte tak třeba spolupráce na desce, duety, koncerty při píchání botulotoxinu?

Ne, to ne. Kontakty si všichni velmi dobře stráží. Spíše je to o tom, že se s někým můžete probrat problémy, které aktuálně v branži řešíte a on vám řekne, že si tím taky prošel.

Možná vám závidí některé kolegyně ten přístup k zákrokům, které by je právě v té dokonalosti vzhledu posunuly…

To nevím, co by mi měly závidět, protože já sama mám nadváhu a nepatřím mezi top 10 nejhezčích žen v republice. Spíš myslím, že mě berou jako normální holku a díky tomu, že o mě vědí, že mám i jinou kariéru, tak mě neberou jako konkurenci.

A vidíte, jak se váš obor za ty roky proměnil z pohledu toho, jaká klientela k vám nejčastěji chodí a jaké má přání?

Hodně chodí mladých ročníků, protože oni už jedou prevencí stárnutí. Když jsem začínala, tak většina řešila už následky stárnutí a věkový průměr byl okolo 38 až 45 let. Teď ten věkový průměr je maximálně mezi 28 až 39 lety. Tato věková skupina se znásobuje.

Co budete dělat, když budete áčko a nebudete mít čas na medicínu?

Myslím si, že ten čas si na ni vždycky najdu, protože muzika se většinou dělá o víkendech. Klinika je takové moje dítě a proto mám tady tým doktorů, které jsem si vyškolila. Takže klinika bude dál fungovat v té mé nastavené vizi a já se třeba budu více věnovat časem rodině. Myslím si, že není špatné odejít v nejlepší chvíli, kdy je člověk na vrcholu.

A pořád budete žít v Ostravě?

Já jsem se teď rozhodla udělat si pilotní průkaz a pak to budu mít z Prahy do Ostravy hodinu a půl (smích).

Vzdálenost je pak tak subjektivní, že?

V tomhle ohledu ano. A je skvělé vypadnout z toho kolotoče, aby vás to nesmetlo. Vidím to dost často, že kdo žije v Praze a dělá muziku, tak velmi často uletí a žije v bublině. Ale když z té bubliny vypadnete, máte mnohem lepší nadhled. Nejste tolik žárliví a zákeřní jako jiní, kteří se bojí o své korýtko. A vy, když propadnete tomuto jakoby fanatismu, tak vlastně nemáte nadhled nad životem a semele vás to psychicky. Antidepresiva, drogy, alkohol. V tom mě ten šoubyznys trošku děsí. Neponořit se do toho.

Vy máte tu výhodu, že jste nevsadila všechno na jednu kartu jako někteří vaši kolegové, čili se vám ten odstup asi nastavuje snadněji…

Já si nepotřebuji nic dokazovat. V šoubyznysu je to neustály boj o úspěch. Je to velmi smutné. Přála bych každému umělci, aby uspěl a cítil se naplněný a ne nedoceněný. Snažit se dlouhé roky o uznání a přitom se pachtit za domnělou slávou je utopické, protože ti život proklouzne mezi prsty. Být nedoceněný je velmi těžká diagnóza. Já nepotřebuji být doceněná z hlediska uměleckého světa, ale chci tam prostě být, dělat ten šoubyznys a bavit se tím.

Teď vás tedy čeká koncert na Colours?

Ano, dali mi skvělý čas a to ve 21 hodin v pátek 19.7. Všechny zvu a moc se těším.

O Janě:

- vlastní jménem Jana Šimurdová (32)

- narodila se v Žilinském kraji na Slovensku

- vystudovala Lékařskou fakultu Ostravské Univerzity

- vystupuje pod pseudonymem Jana Bastien

- založila kliniku estetické medicíny BESTĒE CLINIC v centru Ostravy, kde pravidelně ordinuje