19. ledna

Dneska odpoledne nám z domova odešlo první štěňátko - Pattynka. Slza uroněna. A víc nepíšu, ať zas nebulím.

31. prosince

Do nového roku se nemá vstupovat s resty. A tak tu teď sedím, vzpomínám a píšu a stahuju a upravuju. Ale ještě letos to určitě stihnu :-)

Krásný a šťastný nový rok!

28. prosince

Na Patty se přišly podívat nové paničky. Patricie už má své webové stránky (moc hezké!). Přinesly si foťák, a udělaly fakt dobře, protože my to jaksi nedáváme. Nafotit nebo natočit není problém, ale stáhnout, upravit a poslat dál už tak nějak ano…

26. prosince

Zkusily jsme štěňátkům nabídnout jejich speciální pidigranulky. Že se do nich pustila Paní Obříková, to nás až tak nepřekvapilo, ale stejně nadšeně se na ně vrhla i Patty. Rulička si vzal jen z ruky. Zoubky už jim sice porostly – už se proklubaly i přední nahoře a dole –, ale na kousání granulí to přece jen ještě není. Mechanismus zpracování nové potravy probíhá přibližně takto: granulky si schovají za skráně, a až nabobtnají, jazýčkem je o patro rozmělní a spolknou. A nebo je soukají do krčku jen tak. Často je mezitím přepadne třeba zívání nebo touha požužlat končetinu či ucho sourozenci, takže pak z koberce sbíráme nebo ze štěňátek či maminky obíráme nabobtnalé mazlavé kousky. S minikousky piškotů je to stejné.

Druhou stranou této stravní mince ale je, že se mění kvantita a pachová „kvalita“ jejich výměšků. Aby je pořád likvidovala Hátička, to už skutečně nemůžeme očekávat, takže se v domácnosti extrémně zvýšila spotřeba kuchyňských papírových útěrek.

Nebylo těžké vypozorovat, že prcci čůrají, když se probudí, nebo brzy po jídle (kojení). Snažíme se je naučit se venčit na podložní pleny. Ovšem uhlídat tři už poměrně aktivní pejsánky na pleně velikosti 90 krát 90 centimetrů je docela záhul. Pokud zdrhnou na koberec, v pohotovosti s papírovým čtvercem v ruce čekáme na typické přidřepnutí a hbitě podsouváme. Úspěšnost (když každé štěně zdrhne do jiného rohu) ale zdaleka není stoprocentní… Po svátcích míním instalovat starý koberec.

25. prosince

Výsledky dnešního vážení: Perle 780 gramů, Patricie 645 a Rulička 595 gramů. Natočili jsme video, jak se drobci začínají prát, kousat a hrát si.

24. prosince

Ze štědrodenního dopoledne mám dva naprosto odlišné zážitky. Na třebovickém cvičáku se sešli agiliťáci, že si před chvílemi hojnosti ještě trošku zatrénují a dopoledne završí tím, že zanesou dárky pejskům do sousedního útulku. Jelikož ztál sníh, netrénovalo se, takže se zamířilo rovnou k útulku. Přiznám se, že mě překvapilo (a dojalo), kolik lidí myslelo na opuštěné pejsky – takovou hromadu piškotů, granulí, dek a hraček (viz foto) jsem nečekala. Jenže naprosto opačný zážitek následoval hned po několika krocích – u brány jsme se potkali s pánem, zřejmě místním, který přišel nahlásit, že hned za rohem útulku je přivázaný pes. Byl tam – poslušně sedící zlatý retrívr, s náhubkem, přivázaný na hrubém zeleném vodítku, hubený a vyděšený. Možná za to mohou ty svátky, ale je mi z té vzpomínky úzko ještě teď. Samozřejmě jsem četla spoustu článků, co všechno dokážou udělat „páníčci“ svým čtyřnožcům, ale zažít to na vlastní kůži je přece jen trochu drsnější škrábání…

21. prosince

Tak se to konečně začalo shora sypat! Hátinku sníh tak rozradostnil, že se po dlouhých týdnech zas jala provokovat Gugáska k honičce. Právě venku jsem si řekla, že musím změnit taktiku psaní – zapsat si, když mě něco napadne, ne sedět u počítače večer (pro někoho v noci) a napůl spící vzpomínat, co chci sdělit. Jsou věci, které člověk nezapomene, ale taky spousta drobností, které se pod nánosem jiných informací prostě vytratí.

19. prosince

Dnešek byl opět nabitý událostmi. Začnu těmi jednoduššími: všichni tři bobánci už mají prořezané špičáky a k večeru jsme už zachytily pokus o „ohlodání“ ségřina ouška. Taky dnes Marcela poprvé odčervovala speciální pastou pro štěňátka.

A teď k té velké: odpoledne přišly na návštěvu nové paničky. (Synátor, který má jinak tendenci se před návštěvami předvádět, před tou ženskou přesilou zdrhnul k počítači a vydržel tam bez hlesnutí a jakékoli „nezbytné“ intervence maminky bezmála dvě hodiny.) U prvních, maminky a dcery, které bydlí nedaleko, jsou zatím doma pány kočky. Patricie (pro ně Patty) bude jejich první pejsek. Že to mezi holkama od první chvíle zajiskřilo, bylo zřejmé. Maličká zamrkala, zavrtala se paničce do dlaní a spokojeně usnula. Slečna majitelka dokonce projevila zájem o agility, takže se možná budeme od jara potkávat na třebovickém cvičáku.

Stejně dojemné bylo i první setkání nové paničky s Ruličkou. Takovou něhu v očích ženy vidíte jen nad miminky a mláďaty všeho druhu (kromě pavoučích L). S paní Janou jsme si moc nepopovídaly, protože měla celou dobu oči jen pro drobečka a tichý dialog vedli hlavně spolu. Na chlapečka čeká v jeho novém domově papilloní parťák, kterému říkají Žolík. Žolík a Rulička, to bude dvojka, ty lumpárny čiší už jen z těch jmen…

Čekal jsem to, ale ne tak brzy. Ten citát z náhrobku teď už bezejmenného pána jsme měli před lety na gymplu na stužkách. Vím, že to přijde, že nám štěňátka odejdou. Ale najednou je to nějak bolestně konkrétnější a časově vymezenější. Snad alespoň ze Slovenska nebudou pro Paní Obříkovou tak spěchat…

18. prosince

Miláčci dneska mají osmnáct dnů. Nikdy by mě nenapadlo, jak bude obtížné nafotit štěně, majíc k dispozici jen své vlastní dvě ruce. V jedné foťák, v druhé prcka. Že už tak nějak nedoostříte, ale musíte si vystačit s délkou vlastní ruky při odhadu vzdálenosti chlupatého objektu od objektivu…

Žádné veledílo, žádná sonnkovina, ale Malá Háta na ní aspoň trošku k poznání je. Paní Obříkovou i Ruličku už jsem raději položila na křeslo. Jenže jak dosáhnout toho, aby vám štěňátko zapózovalo? U velkých už svoje finty máme (nic objevného, prostě žrádlo…), ale co platí na tyhle maličké? Volám, mlaskám, popískávám… No prostě nic.

17. prosince

Pořád píšu o štěňátkách, tak dneska něco o Hátičce. Taky ona už lehce žárlí, že se pořád muckáme jen s dorostenci, a tak se snažíme vzít si na mazlení i ji. Kdybych si měla tipnout, kolik hodin denně promazlíme, myslím, že na dobré dvě by to vyšlo.

Když jsem dnes odpoledne polohovala koleno (momentální výraz pro chvíli lenošení) se všemi třemi prcky na klíně, vyskočila si k nim. Kdybych měla čtyři ruce, uměla bych je zaměstnat… Malí ale okamžitě ucítili mámu, takže jsem pak deset minut bez hnutí držela ji i partičku vrtící se a pomlaskávající u cecíků. Při té příležitosti jsem zjistila, jak je Hátička pohublá. I když dbáme na to, aby měla misku s granulemi pro březí a kojící fenky stále plnou, bez problémů jí nahmatám žebra. To tady tedy ještě nebylo… V dobé víře jsem jí v poledne podstrojovala kousky krůtího masa. Jen ať si holka vyhublá dopřeje!

Večer jsme měli prcci a já návštěvu. Paní Obříková už opravdu zdatně pochoduje, takže jsme se se synem rozhodli návštěvě převést, jak si ji na koberci (na parketách se jí rozjíždějí tlapky, což u Vítka vyvolává salvy smíchu, ale mně je jí upřímně líto) „pouštíme“. Perlička se zdatně vztyčila na všechny čtyři, zavrávorala… a položila kablík. Nikdy by mě nenapadlo, jak nelibě může vonět, co vychází z tak malých střívek. (A fenka od toho štěňátka čistí vlastním jazykem, chudinka! Ještě že toto období netrvá dlouho…) Nestačila jsem po návštěvě ani uklidit nádobí, když mě puch přivedl zpátky k pelíšku. Jasně, nejenže byli zdřistaní všichni tři, ale ještě si v tom pěkně pošmejdili. A všichni pod vodu! No jo, můžu si za to sama. A přitom jsem to s Hátinkou myslela tak dobře…

15. prosince

Začátkem příštího týdne se přijdou na pejsánky podívat noví páníčci. Zatím se mi nechce přemýšlet o tom, že je za pár týdnů někomu předáme. Asi nám bude hodně krušno…

Je fajn, že Patricia a Rulička zůstanou v Ostravě, snad je budeme moci vídat. Jedno z nejrozkošnějších papilloních období – alespoň pro mě – totiž je, když se dostanou do puberty. Miloučkým chlupatým kuličkám se totiž v závěru čtvrtého měsíce jakoby ze dne na den neuvěřitelně natáhnou nožky a téměř současně odejde měkká a nadýchaná štěněcí srst.

Vyklube se z nich legrační psí puberťák „samá ruka, samá noha“ s (dočasně!!!) prořídlou, do všech stran naježenou srstí a obrovskými, už obrůstajícími ušisky. (A propos – zmínila jsem se, že pro malé kontinentální španěly v období hormonální aktivity je typické, že jejich srst nemá podsadu? Díky tomu se v období línání neválejí po bytě chuchvalce chlupů, ale jen chuchvalečky – něco málo přece jen ztrácejí i z dlouhé srsti. Poměrně výrazné to bylo letos v létě, když se neustále střídalo chladno s horky. Jojo, počasí zmátlo i psí srst…)

Potěšilo nás, že se budoucím majitelům pejska líbí přezdívka Rulička a že tak maličkému budou říkat.

I u dětí jsem měla pocit, že jim různé části těla rostou tak nějak kampaňovitě, neproporčně. Jednu dobu například měly k drobnému tělu velkou hlavu, pak zas skoro zničehonic porostly nožky, najednou tělíčko, ke kterému byla malá hlava… Podobné mi to teď přijde i u pejsků. Všimly jsme si třeba, že jim najednou povyrostla ouška. Ale u nich je to opravdu ze dne na den!

Odpoledne jsme si „pouštěli“ paní Obříkovou (takovému cvaldovi se prostě nedá říkat Perlička…). Kousek od ní podřimovala Hátička, a malá, ať jsme ji otočili kamkoliv, vždy neomylně vyrazila směrem k mámě. Píše se, že štěňátka ještě nemají vyvinutý čich. No nevím… Co by je jinak tak neomylně táhlo ke zdroji?

14. prosince

Tři dny je člověk nevidí, a málem je nepozná. Štěňátka neuvěřitelně porostla. Očička se otevřela už všem třem. Je zřejmé, že zatím vnímají jen světlo a stíny, ale asi začínají i slyšet, protože otáčejí hlavičku za hlasem. Stále většinu dne prospí. Podle literatury je čas na první stříhání drápků a odčervení. S těmi drápky je to asi pravda – Hátička má u jednoho cecíku pořádný škrábanec (kousanec to ještě být nemůže – kontrolovali jsme dásničky, ale zoubky zatím nikde).

Paní Obříková je vlajková loď štěněcích pokroků. O víkendu se na nožičky sice postavila, ale dnes začala regulérně chodit. (Máme i video, vložíme, jen co zpracujeme.) Je taky největší macík – večer ji na miskové váze vyrovnalo až půlkilové závaží! Malá Háta a Rulička ale moc nezaostávají – oba mají 420 gramů.

10. prosince

Já vím, deník se to jmenuje proto, že se do něj píše denně. Kaju se a omlouvám se všem, kteří na tuto webovou adresu nahlížejí pravidelně. Snad mi odpustí… Zítra si totiž jdu nechat spravit nemocný meniskus, a tak musím mít Vánoce kompletně nachystané nejpozději dnes.
Budu se opakovat, ale maličcí jsou prostě boží. Krásně jedí a předpisově přibývají – včera vážila Malá Háta 295 gramů a Paní Obříková 380 gramů. Rulička už ségru o pět gramů předběhl (při narození byl nejmenší on).

U štěňátek se zřetelně mění proporce tělíček – hlava už není oproti tělu tak enormně velká. Když se mazlíme s Paní Obříkovou, jedna dlaň už na ni rozhodně nestačí. Prckům se začínají pigmentovat čumáčky a tlamičky, na ouškách se viditelně prodlužuje srst – „zárodek“ budoucích závěsů (dlouhým chlupům na uších, typickým pro malé kontinentální španěly, se říká závěsy).

Kolem pondělka by měli otevírat očka a začít slyšet. Objevovat se mají pohyby řízené vůlí. To nám v pátek předvedla Paní Obříková – Lucka si je vzala z porodní bedny do postele i s maminou. Když Hátinku malí moc mučí (tahají ji tedy pořádně!), občas jim zdrhne – když se postaví, malé přísavky jí stále visí na cecíkách, a pak postupně s typickým mlasknutím jeden po druhém odpadávají. Docela se u toho nasmějeme… Když Hátička z postele odešla, Paní Obříková se začala stavět na nožky. Totéž při hledání maminky předvedl dneska Rulička. Ovšem zpráva dne je, že Rulička večer otevřel levé očičko. Zřejmě mi chtěl udělat radost, protože jsem byla smutná, že v dvanáctý den jejich života, kdy k tomu obvykle dochází, u toho nebudu moct být.

Dnes jsme zřejmě založili novou tradici – dopoledne si dali (jj, dali, mezi samýma ženskýma byl náš syn) na Masarykově náměstí sraz ostravští papillonáři. Trochu jsem měla strach, že se tam sejdeme jen já s Marcelou (i když její smečka vydá skoro za zbytek ostravských chovatelů), ale nakonec nás dorazilo mnohem víc. Sešlo se šestnáct pejsků a osm „psovodů“. Jelikož Lucka byla s Hanýskem na tréninku a Hátička musela zůstat doma se štěňaty, mohli jsme vzít jen Gugáska. A pak že tři psi jsou moc – abych nešla s prázdnýma rukama, půjčila jsem si od Marcely, která dorazila s kompletní smečkou, Tanga.

Nádherní „vlasatí“ pejsci – kvůli zimě všichni v oblečcích - budili na plném náměstí rozruch. Spousta lidí si tu úžasnou smečku fotila. I když - nejsem si tak úplně jistá, jestli to náhodou nemohlo být způsobeno i tím, že jsme stáli uprostřed náměstí u vánočního stromečku… Ale faktem je, že spousta dětí si přišla pro povolení si pejsky pohladit a řada lidí se s některou z nás dala do řeči a na papillonky se ptali. Jeden pán dokonce navrhoval, že když je jich tolik, mohli bychom je zapřáhnout do saní. No to bychom sice mohli, ale jistojistě by to dopadlo tak, že psi by seděli v saních a my bychom je tahali ;) Prošli jsme městem k lávce k Slezskoostravskému hradu, u hradu se vyfotili (bylo nádherně slunečno) a procházkovým krokem a v družném hovoru se vydali zpátky. Příští rok prý půjdeme zas :-)

6. prosince

Dcera mi před chvílí vyčetla, že pořád píšu jen o tom, jak jsou štěňátka rozkošná a jak pěkně přibírají. No a co mám psát, když je to oboje pravda? Je mojí zpravodajskou přímo povinností sdělit světu, že Rulička váží 235 gramů, Malá Háta 250 gramů (to je od včerejška o třicet gramů víc!) a Paní Obříková 320 gramů (taky plus třicet).

Tak alespoň jeden nový postřeh – pejsánkům roste a houstne srst a zdá se, že je i hrubší. Hátinka si vylízala jeden steh. Na webových stránkách rhodéských ridgebacků jsem našla i Deníček chovatele.

5. prosince

Koncem týdne jí Marcela vytáhne stehy.

O štěňátka projevili zájem už dvojí potenciální páníčci. O Malé Hátě jsem už psala, naštěstí taky Rulička by měl zůstat v Ostravě. Přiznám se, že mi ta dnešní Marcelina SMS o zájemcích o chlapečka vehnala slzy do očí. A to je máme doma teprve pět dnů. Jak se s nimi dokážu rozloučit po dvou měsících?

Bobánkům roste a bělá srst na tlapkách a na čumáčku (ty se oběma holčičkám pomalu pigmentují do černa, chlapeček ho má černý od narození), rostou jim fousky. Prohlédnout by měli kolem dvanáctého dne, ve stejnou dobu by měli také začít slyšet. Zatím jim perfektně funguje jen čich – když přijde máma, nejdříve zavětří Paní Obříková a vydá se neomylně správným směrem. Vzápětí ji následují další dva. Rozplýváme se, když se Hátičce vrtí kolem cecíků, natahují do všech stran zadní tlapky a šponují ocásek. Paní Obříková si většinou lehá přes menší sourozence. Je to malá piraňa – po mlíku jde jako dravec. Však taky pěkně přibírá – co den, to dvacet gramů, takže dnes vážila už 290 gramů. Ale malí s ní zdárně drží krok – Rulička má 215 a Patricie 220 gramů.

Zatím není jasné, jestli všichni skutečně budou phaléni – u malých kontinentálních španělů se často stane, že se dvěma papillonkům narodí phaléně (to je případ Hátičky), a stejně tak nejisté je, že dva phaléni budou mít potomky jen se svěšenými oušky. Jasno o trčících či spadlých ouškách u našich maličkých by mělo být zhruba v době, kdy budou odcházet do nových domovů. Při tomto přemítání si občas vzpomenu na středoškolské hodiny biologie a vzorec, jak se bílé krávě a černému býkovi v první generaci narodí jedno tele bílé, jedno černé a dvě černobíle flekaté. (Snad mi paní profesorka Tichá-Havelková odpustí, že už si nevybavuju, jak to bylo s barvami a fleky v druhé generaci…)

Když necucají, občas miminka Hátině rozebereme na mazlení. Nejdříve z bedny mizí Malá Háta, pak Rulička, a kdo přijde poslední, mucká se s Paní Obříkovou. Ona je zhruba o třetinu větší než oni, takže vedle ní vypadají tak neuvěřitelně prťavě a bezbranně… Když prcka v embryonální poloze vezmete mezi dvě dlaně, neuvěřitelně se uklidní a vzápětí spokojeně usíná. Nemůžu se vynadívat, jak jsou krásní a rozkošní; kdyby mě nehonily předvánoční povinnosti, mazlila bych se s nimi celé dny.

Gugásek s Hanýskem respektují zákaz vstupu do porodní bedny, ale když štěňátka chováme, zvědavě si je chodí oňuchávat. Oba jsou v poslední době neuvěřitelně mazliví – nevynucují si pozornost, ale sotva člověk na chvíli usedne, jsou u něj a každý si svým specifickým způsobem „řekne“ o drbkání.

3. prosince

Moje první ranní cesta po probuzení vede k porodní bedně. Zkontroluju, jestli spící štěňátka dýchají, a pochválím maminu, jak se vzorně stará. Později je převážím. Přibírají spolehlivě – Pinot i Patricie od včerejška přibrali dvacet gramů, Perle dokonce třicet. Prostě Paní Obříková…

Ta velká novina, že u nás chováme, se rozkřikla i po domě. Když jsem dnes dopoledne přivezla Hanýska z tréninku agility (skončil pro něj předčasně, protože si při slalomu strhl drápek), dala jsem se u auta do řeči se sousedy. Nadšeně jsem líčila, jak jsou prcci úžasní a krásní a Patricií se pak dokonce pochlubila. Jsem tak hrdá prababička, že jsem velkoryse přehlédla srovnání velikosti našich úúúúžasných štěňátek s křečky (smajlík).

Sotva jsem za sebou zavřela dveře, uvědomila jsem si, že jsem v zápalu líčení krásy flekatých přírůstků zapomněla Hanýska v autě…

Prckům odpadl pahýlek pupečníku. I Hátiččina porodní jizva se pěkně hojí. Dnes dostala poslední „včeličku“ antibiotik, pokračujeme jen s homeopatiky na podporu hojení.

2. prosince

Marcela jezdí každý den píchat Hátičce antibiotika. (Jakkoliv jsem dokázala přihlížet a pomáhat při porodu, píchnout jí injekci bych nezvládla.) Kromě toho dostává homeopatika na lepší hojení jizvy a první dva dny po porodu i na tvorbu mléka. Taky dodáváme vápník. Společně jsme zvážily prcky – chlapeček má 160 gramů, menší holčička 170 gramů a Paní Obříková 230 gramů. Přibírá tedy dost progresivně, ale není divu – na cecíku visí vytrvale a maminu pořádně „dojí“. Taky už se vydala do světa – vylezla z vystlané bedny a vydala se po pokojíčku.

Zájemci o jednu z feneček se podle fotek rozhodli, kterou budou chtít. Vybrali jí jméno Patricie a my dodaly Hatta´s Girl. To jsme si nedokázaly odpustit, protože je velké Hátě opravdu neuvěřitelně podobná. Paní Obříková tedy bude Princess Perle.

Hátička se zřejmě hojí dobře – jednak se jizva bez problémů zatahuje, jednak začala vítat příchozí u dveří. Večer jsme ji vzaly poprvé po porodu vyvenčit ven. Viditelně se dostává do formy – je zas po tom papilloním a phaléním způsobu správně štíhlá a taky se jí z očiček vytrácí ten zmučeně-zoufalý výraz. Když mimina spí, na chvíli jim uteče – protáhne se, pochodí po bytě, všechno zkontroluje a do chvíle, než některý z prďolků zakňučí, poleží v libovolné poloze (s nimi jen na boku) v pelíšku, který měla nejoblíbenější před a v rané březosti.

Štěňátka jsou neskonale rozkošná, každou chvíli je chodím kontrolovat a pozorovat to neuvěřitelné hemžení flíčků, změti tlapek a trčících ocásků. Nemůžu se vynadívat, jak mají tenounkým růžovým jazýčkem lehce čouhajícím z tlamičky podepřený mámin cecík a jak v začátku pití nad plným zdrojem mlaskají. Vydávají neuvěřitelně legrační zvuky. Lucka je – jen několik hodin staré – natočila:

Zdroj: Youtube
1. prosince

Včerejší den je pro mě trochu jako film – jako by se všechno to, co se odehrálo, stalo někomu jinému a já to jen viděla. A byl to film nabitý dějem: veterinář Hátinku zašil, vyfasovaly jsme léky, štěňátka i maminku jsme řádně zabalily a uháněly domů, aby neprochladli.

Marcela upravila (zmenšila) dekami a polštářky porodní bednu, aby se tam prcci s mamkou vůbec našli, bobánky jsme zvážily a položily k mamince. Hátička byla ještě „zblblá“ z narkózy a pejsánci pochrupkávali taky. Nahřála jsem ohřívací polštář a položily jsme je na něho. Štěňátka se po chvíli začala vrtět, takže jsme je přendaly k cecíkům. Marcela nejdříve vymáčkla kapku mléka a štěňátku jí omočila čumáček. Chytla se větší fenečka (zatím jí říkám Paní Obříková).

Později jsem si vzpomněla na fintu, kterou nás učili v porodnici – „roztahat“ je na malíček. Paní Obříková mezitím cecík povytáhla, takže se ho už uměl chytit i Rulička (Pinot gris je francouzský výraz pro Rulandské šedé, odtud Rulda a Rulička) a Malé Hátě (má vybarvenou hlavičku a flíčky skoro na stejných místech jako maminka) jsme povytáhli další.

Chytili se všichni. Jen Hátička se na ně pořád dívala trošku jako na vetřelce – uklidňovaly jsme se, že jednak proto, že na ni ještě působí narkóza, jednak se jí kvůli císařskému řezu pomaleji spouštějí hormonální procesy. Zřejmě to tak bylo, protože odpoledne už štěňátka bez problémů cucala a Hátinka je spolehlivě přidržovala tlapkou, rovnala, postrkávala a čistila.

Nemůžu se na ně vynadívat a domazlit se. Když si miminko půjčíme, mamina nás ostražitě sleduje, kamkoliv se s ním hneme, a sotva jí ho vrátíme, okamžitě ho očichá, srovná a olíže. Večer jsem prťata znovu zvážila. Všechna přibrala. Musím to zaťukat – snad už všechno bude v pořádku.

30. listopadu

1.30 Hátička mě vzbudila, když se začala vrtět, hrabat a divoce dýchat. V náruči a s rukou na bříšku jsem cítila první stahy. Ještě chvíli jsem čekala a pak vzbudila Lucku, že už to začalo. Čtvrt hodiny se nic nedělo, takže jsem opět ulehla. Asi za pět minut Lucka volala, že Hátička má stahy.

1.52 Volám Marcele, že rodíme.

2.15 Přijela Marcela a přivezla i digitální váhu. Budeme mít štěníky zvážené na gramy. Dáváme si kávu. Hátince po loužičkch odchází plodová voda. Snažíme se ji udržet v prodní bedně.

3.19 Hátička chvílemi usilovně tlačí. Sedíme na zemi u bedny všechny tři, probíráme, jak štěňátka pojmenujeme. Z Hátinky vychází váček naplněný plodovou vodou. Všechno je připravené, čekáme na první štěňátko. H. chvílemi pospává a chvílemi srdceryvně vzdychá. Kontrakce nemá pravidelně - tlačí jakoby v cyklech a pak odpočívá.

4.31 Jde to nějak pomalu. Marcela prohmatala bříško - první štěně, které vyjde, je od "východu" ještě poměrně daleko. V mezičase jí ostříhala drápky. Aby tlačila, ji maminu přemlouváme všechny tři. Závidím synovi, jak si bezstarostně spí. Já jsem usnula jen na dvě a půl hodiny.

4.45 Hátička mění polohy - zkouší to i ve stoje. Marcela na koberci vedle porodní bedny usnula. I Lucka si šla lehnout.

5.10 Taky jsem si lehla. Vzbudil mě o půl sedmé poplach - z porodních cest trčela jen nožička a štěňátko nešlo dál. Vzbudily jsme doktora Zedka (a dostaly vynadáno, že jsme nevolaly dřív), sbalily pelech, deky a pleny a ujížděly do Svinova. Pak to šlo ráz na ráz - Hátička dostala narkózu, přivázali jí tlapky, doktor vyndal skalpel a už to jelo. Během dvou minut bylo na světě první štěňátko - holčička.

7.00 Veterinář postupně vyndává druhé a třetí štěně. Druhá je opět fenečka a třetí malý pejsek. První fenečka se po intenzivním tření poměrně brzy nadechla. S druhou to bylo trošku drama – ta uvízla v porodních cestách – asi proto, že je pořádný macek (když jsme je pak doma zvážily, má 197 gramů).

S Marcelou suplujeme fenu, která normálně novorozence intenzivně líže. „Dvojka“ váží 159 gramů a pejsek (zřejmě to bude Pinot gris) 151 gram

Píše Jana Janošcová

Další díly a fotogalerii najdete zde: Psí deník