Osudného listopadového rána roku 1993 vyšel Veřmiřovský z věžového domu v Ostravě-Dubině, kde bydlel. Nasedl do vozidla značky Suzuki černé barvy a vydal se do Havířova na domluvenou schůzku. Netušil, že má na podvozku připevněnou trhavinu.

Zřejmě ani nezaregistroval, že za ním postupně vyrazila dvě vozidla. V jednom seděl Šimek, v druhém jeho komplicové. Osádky měly vysílačky a průběh akce snímaly videokamerou. Ve frekventované Rudné ulici chtěl Šimek nálož odpálit. Nic se ale nestalo, zpod auta pouze vylétly jiskry. V případě exploze by podle znalců zemřel nejen Veřmiřovský, ale možná desítky lidí, a to už nemluvě o dalších následcích hromadných nehod.

Honička

Šimek po neúspěšném pokusu o výbuch sešlápl plynový pedál a Veřmiřovského dojel. Na tachometru měl více než sto kilometrů v hodině. Přes stažené okénko vzápětí zahájil palbu z pistole. Spoušť zmáčkl nejméně jedenáctkrát.

Kulky zasáhly oběť do hlavy a hrudi. Veřmiřovský na místě zemřel, jeho vozidlo vzápětí sjelo a převrátilo se. Bouralo i Šimkovo auto. Zpět na silnici ho museli vytlačit jeho kumpáni, kteří vzápětí dorazili ve druhém voze. Pak všichni odjeli. V době, kdy se k místu sbíhali první lidé a dorazily také záchranné složky, se Šimek údajně vrátil a nálož se znovu snažil odpálit. Opět naštěstí neúspěšně. Následky by byly nedozírné. Experti uvedli, že šlo o velmi účinnou trhavinu, jež nevybuchla jen v důsledku technické závady.

Soud

Během hlavního líčení, které u Krajského soudu v Ostravě začalo v pondělí 23. ledna 1995, Šimek uvedl, že Veřmiřovského nezastřelil. Prý to udělal jeho spolujezdec, kterého však nikdo neviděl.

Balistické rozbory a další posudky tuto obhajobu vyloučily. Tajemný střelec by totiž musel řidiči sedět na klíně. Šimek se vyjádřil i k výbušnině, která měla být neškodná. Pod vůz ji namontoval pouze proto, aby měl lepší vyjednávací pozici ohledně splacení dluhu. Podle svého plánu chtěl podnikatelovo auto přimět k zastavení a domluvit se na vyřešení situace. Komplicům, kteří jeli za ním, dal videokameru, aby vše nahrávali. Měli ho také jistit, kdyby Veřmiřovský vytáhl zbraň.

Zda Veřmiřovský skutečně dlužil pronásledovateli peníze, není jasné. V některých kruzích se Veřmiřovskému říkalo Tunelář či Chodící smrt. Prý na něj mělo spadeno více lidí a pouze se čekalo, kdo jako první přistoupí k radikálnímu řešení…

Tresty

Krajský soud v Ostravě ve středu 8. února 1995 vynesl rozsudek. Šimkovi vyměřil třináct let žaláře. Jeho tři kumpáni, kteří mu různým způsobem pomáhali, dostali od dvou a půl do čtyř let vězení. Všichni se odvolali k Vrchnímu soudu v Olomouci, který v úterý 27. června 1995 verdikt u Šimka potvrdil v plném rozsahu, zbylým třem mužům tresty snížil o tři měsíce.

Pokusy

Policisté ze zásahové jednotky během vyšetřování prováděli pokusy, zda je vůbec možné v tak obrovské rychlosti ze souběžně jedoucího vozidla zasáhnout člověka. Mnozí tomu totiž nevěřili. Střelbu zkoušeli i příslušníci URNA (Útvar rychlého nasazení), kteří tuto modelovou situaci později zařadili do výcvikového plánu.