„Já tam fáral jen jednou, když nám jako hornickým učňům ukazovali, jak ta pracoviště pod zemí vypadají. Dělal jsem jinak na povrchu,“ popisuje už pravděpodobně nejstarší žijící zaměstnanec šachty v Lazích.

O vrstevníkovi, co tam pracoval, nemá ani ponětí. „Celá rodina byla kdysi kompletně havířská. Děda byl horníkem a pak dozorcem na dole, měl jedenáct dětí, z nichž synové fárali na šachtách jako havíři nebo technici. Včetně mého otce, takže jsem se začal za horníka učit taky,“ uvádí senior z Ostravy-Poruby, narozený 29. 11. 1929.

Učňovská knížka pamětníka vystavená v září roku 1944.Šachta, na níž v září čtyřiačtyřicátého roku nastoupil, tehdy ještě nesla jméno Neuschacht (Nová jáma). Jiřího Petráše tady zapsali ostatně německy jako Georga Petrasche. Unikl tím sice totálnímu nasazení v říši, ale někdy ho i nutili kopat zákopy u blížící se fronty.

„Na šachtě jsme vyráběli stojky pro dřevěné výztuže do ražených chodeb. Železné tehdy neexistovaly,“ pokračuje s tím, že v Lazích potkával mnoho sovětských válečných zajatců z tábora u nedaleké větrní jámy Veverka. „Spočni, ještě se v životě narobíš!“ říkají mu.

Kouření je už v té době zakázáno jak v dole, tak na nádvoří, čehož mnozí nedbali. „Závodní jménem Selka chodil, hlídal a sám při tom bafal z doutníku, který ukrýval za zády. Až se ho jeden z mládenců tázal, proč se mu kouří od řiti,“ přidává Petráš úsměvnou historku.

Konec války ovšem pro něj rozhodně legraci neznamenal, obdržel ve svých patnácti letech povolávací rozkaz do wehrmachtu a musel se ukrývat. Po osvobození se na důl nevrátil, stal se ekonomem a v této profesi působil až do penze. Poté podnikal v cestovním ruchu.

Počátkem šedesátých let i na jeho rodinu dopadal stín nejhoršího poválečného důlního neštěstí. „Hlavním inženýrem na Dole Dukla v Dolní Suché u Havířova, kde přišlo při požáru o život 108 havířů, byl můj bratranec Alfons. A odsoudili ho za to…“ vysvětluje Petráš.

Byť nikdy nebyl horníkem v pravém slova smyslu, dnešní vyvezení posledního vozíku uhlí z lazecké sloje Max ho naplňuje smutkem. „Pracoval jsem tam přece já i velká část mé rodiny,“ připomíná. A doplňuje, že vždycky se říkalo i psalo v Lazích, nikoliv na Lazech.