Smyslem práce Igora Dvořáčka je, aby vrahové neběhali na svobodě a ve vězení nebyli nevinní lidé. Uznávaný soudní znalec Igor Dvořáček pomáhá s odhalováním i těch nejbrutálnějších trestných činů téměř čtyřicet let a sám svoji práci přirovnává ke společnému „lovu“.

Ostravskému ústavu soudního lékařství šéfoval celkem 18 let a v exkluzivním rozhovoru mluví nejen o vraždách z dob divokých devadesátých let, ale také o svém nedávném nuceném odchodu z Fakultní nemocnice Ostrava.

* Patologie a soudní lékařství není úplně tradiční obor. Jak jste se k němu dostal vy?

Možná to bude znít jako nekrofilie (smích), ale už v posledním ročníku gymnázia jsem při podávání přihlášky na vysokou školu jasně uvedl, že dostuduji-li lékařskou fakultu, chtěl bych se stát soudním lékařem. Velkou roli v tom hrála rodinná tradice, otec byl v té době celorepublikově uznávaný patolog, který také prováděl soudní pitvy.

* Byl jste u mnoha soudních případů i ohledání těl. Existuje podle vás „dokonalá vražda?“

Známý ostravský soudní lékař a celorepubliková kapacita z oboru Igor Dvořáček.Ne. I v případě, kdy vraždu pachatel plánuje a důkladně se na ni připravuje, nakonec někde udělá chybu. Navíc objasněnost násilných trestných činů je u nás velmi vysoká. Ale i v Ostravě máme dodnes několik nevyřešených případů vražd mladých žen. Byly to velké oříšky pro kriminalisty, pro policii, která na tom hodně pracovala. Při hledání vraha jde ale vždy o týmovou práci, kterou dělají desítky lidí.

Svoji velkou roli hraje i osobní nasazení a chuť pracovat, stejně jako je tomu v případě celého týmu ostravské „mordparty“ a dalších kriminalistických specialistů. To je prostě obrovský tým, který táhne za jeden provaz. Přirovnal bych to k lovu a loví se škodná. Jde se po vrahovi a dělá se maximum, aby byl dopaden. A když se to podaří, je z toho velké profesní zadostiučinění.

* Utkvěl vám v hlavě případ, na který nikdy nezapomenete?

Je jich celá řada. Za 38 let mé praxe jsem objasňoval úmrtí několika tisíc zemřelých. A není žádným tajemstvím, že jsme s kolegy v některých případech zůstávali nad příčinami úmrtí nevěřícně stát. Některá byla doslova až raritní. Vzpomínám i na své první komplikované případy. Jednalo se o kombinované sebevraždy, které imitovaly brutálně provedenou vraždu.

* Můžete být konkrétnější?

Například ještě v období totalitního režimu jsem byl na takzvané „ohledačce“ člověka, který chtěl spáchat sebevraždu tím způsobem, že si vložil do úst dělobuch a odpálil ho. Došlo k rozsáhlé devastaci poloviny obličeje, ale ten člověk přesto stále přežíval a teprve následně spáchal sebevraždu oběšením na klice vchodových dveří. Celá kulisa toho tehdy dramatického děje vypadala nesmírně podezřele.

* V oboru soudního znalectví se pohybujete přes třicet let. Je dnes ten vámi zmiňovaný „lov“ na vrahy snadnější díky novodobým technologiím?

Stejně jako ve všech odvětvích přinesl rozvoj nových kriminalistických technologií v objasňování vražd obrovský pokrok. Vzpomínám si na devadesátá léta… Po tehdy vyhlášené rozsáhlé amnestii u nás došlo k nárůstu vražd o více než tři sta procent. Vraždy, které jsme tehdy viděli, byly nesmírně brutální a vymykaly se všemu, co jsme do té doby znali.

Dnes se situace oproti devadesátým létům opravdu zklidnila, ale zpátky k technologiím… V současnosti kriminalistická genetika využívá k identifikaci osob analýzu DNA. Kdybychom touto metodou disponovali, věřím, že bychom jednu z tehdejších nejkurióznějších vražd dokázali vyřešit.

Měli jsme dokonce vytipované dva potenciální pachatele, měli jsme jejich sperma, ale tehdy ještě nikdo v Československu vyšetření DNA neprováděl. V dnešní době by byl potenciální pachatel s největší pravděpodobností dopaden.